Breivikovští rasisté se dostávají do norské vlády

Rasisté a extrémisté většinu času drmolící neonacistická heslíčka namířená hlavně proti imigrantům, nalézají v Norsku pod ženským vedením Erny Solbergové v politické trojkoalici cestičku do vládních křesel. Rádi by přeměnili, tak jako jejich kolegové v Dánsku, stát svobody do uzavřeného království neonacistů, kde všichni odlišní jsou černými, naprosto nepotřebnými vyvrheli, vůči kterým stát musí vymýšlet nové varianty “norimberských” zákonů.  Partaj by z Osla nejraději vystěhovala všechny Romy rovnou na Balkán. Ostrá rétorika breivikovského ražení dělá zadobře všem extrémistům napříč Evropou. Například takový Vandas, Mach nebo Chaloupka by norskou Stranu pokroku volili jako nejlepší poklad politiky starého kontinentu.

Nejznámější norský vrah byl deset let členem Stany pokroku. Později však partaj kvůli její nízké militantnosti opustil. Byl to paradoxně nelidský zločin teroristy, jež ve svém důsledku pozměnil krajně radikální politiku partaje na politiku méně radikálnější. Partaj pod tehdejším vedením Carl I Hagena nemohla použít ostrý protimuslimskou tóninu, protože by sama sebe poslala do věčných lovišť.  Místo toho předem partajníci radili médiím, aby tisk i televize potvrdily bez jakýchkoli důkazů, že útočníkem byl muslim.  Severská strana ultranacionalistů byla vytvořena k obhajobě rasismu, xenofobie a dalších nepěkných projevů zaměřených proti všem na první i pátý pohled odlišných spoluobčanů.

Arabové jsou “hrobaři norské vyspělosti”, a tak se po vzoru anglické Defence League  musí pošlapat cokoli islámského a muslimského, protože každý, kdo nevyznává Ježíše na kříži je vyvrhelem nehodným nové, před světem uzavřené norské společnosti. Rétorika Erny Solbergové se podobá nesmyslnostem českých islamofobů, mezi které patří například také Miloš Zeman či  Hlavu vzhůru zakládající Jana Bobošíková.

Breivikovské neštěstí přivedlo Stranu pokroku ke zneužití kritiky vlády premiéra Stoltenberga. Premiér je neschopný packal, kašle na své spoluobčany, a tak se mnoho Norů nechalo od neonacistů opít překyseleným rohlíkem. Partaj ultrapravičáků dala zejména na kritiku sociálního zabezpečení, které ve světle přihnědlých snů  nesvobody vypadalo jako zvýhodňování “líných a neschopných” migrantů v Norsku.

Křesťanští demokraté a liberální levice si nyní s neonácky usednou k politickým debatám, aby mohla vzniknout trojkolka zkázy tolik opěvované demokracie severu Evropy. Rozdíl mezi bohatými a chudými se zvětšuje, a tak se norská společnost stává stále více přecitlivělou na otázky migrantů, nejchudších a sociálního systému. To je živná půda pro extrémisty, jakými je norská Strana pokroku. Dalším terčem breivkovského rasismu jsou černoši žijící v norské společnosti. Partaj se jako nějaký extrakt ku-klux-klanu snaží dehonestovat, ztrapňovat a odlidšťovat vztah majority k černošským spoluobčanům. Ti se do této severské země dostávali jako levná pracovní síla od sedmdesátých let dvacátého století. Rasová diskriminace v norské společnosti existuje a udržovateli rasismu ve společnosti jsou právě takové partaje jako je již zmiňovaná vládní Strana pokroku.

V Norsku se stále častěji množí rasově motivované útoky. Ultrapravicové strany k takovým útokům hecují holohlavé raubíře.