Zdravotně postižení byli a stále jsou diskriminováni

Vztah ke zdravotně postiženým byl v českých zemích vždy problematický. Bylo to téma, na které jakýkoli režim bez problémů zapomínal. Mladá Československá republika měla obecně problémy s menšinami a zdravotně postižení nebyli žádnou výjimkou.  Lidé s handicapem, zvláště děti, byly pokládány za odpad, o který se společnost musí starat. Zatímco se na začátku 20. století v zahraničí vytvářela vůči dětem s postižením příznivější terminologie a s ní se schylovalo k vlídnějšímu zacházení, stařičké v mocnářství uzavřené Čechy, Morava i Slezsko pokládalo fyzický, potažmo psychický handicap za úchylku, a proto se v zemi praotce Čecha zakořenil termín “úchylné děti”.

Neměly ruce, nohy, nemohli se pohybovat jako jejich “zdravější” předchůdci, a proto v očích “odborníků” byly bytostmi s nevyléčitelnými úchylkami. O této části národní historie se nikde nemluví. Z vůle politiků jsou ostudné kapitoly národních dějin vymazány před zraky běžných obyvatel. První republika, stejně jako tatíček Masaryk mají zůstat v milých barvách, a proto se taktně mlčí o květech zla, jež v tomto období klíčily často z rozkazu nebo tolerance samotného Tomáše Gariqua Masaryka. Prvorepublikové, ale také i to císařské zákonodárství se podepsalo na osudech nejen Romů, ale také zdravotně postižených.

Speciální pedagogika, jejíž základy sahají až ke konci devatenáctého století, byla v českých zemích chápána jako snaha o uzdravení “úchylného dítěte”. Hlavy pomazané tak vyráběly “úchyláky” jako na běžícím pásu. Zatímco v zahraničí se o vzdělávání handicapovaných hovořilo jako o “Léčebné pedagogice”, v českých luzích a hájích se hovořilo o “Nápravné pedagogice nebo “pedopatologii”, protože předmětem výuky byly v článku již uvedené “úchylné děti”.

Předem docházelo k předsudkům, kvůli kterým byl zdravotně postižený segregován mimo  ostatní společnost. Jedná se přeci o “úchylné” děti a úchylné dospělé, před kterými musí být společnost ochráněna. Lidská práva měla zajisté na začátku minulého století jinou hodnotu než dnes, ale z úhlu současného pohledu, již tehdy docházelo k zasazování semínka nedůvěry majority vůči dnes nepočetnější majoritě na světě.

Miliarda zdravotně postižených je sice největší, zároveň je však také nejohroženější. V komunitě zdravotně postižených je nejvyšší počet nezaměstnaných, znásilněných a zneužívaných, největší počet obětí domácího násilí. Největší počet obětí trestných činů. Zdravotně postižení jsou zároveň v celosvětovém měřítku nejchudšími obyvateli naší planety, nemají přístup k právu, vzdělání a náležité lékařské a sociální péči.

V mladém Československu jsou “úchylné děti” od roku 1028 rozdělovány na

  • děti neplnomyslné (hluché, němé, hluchoněmé, nedoslýchavé, nevidomé, krátkozraké,
    hluché a současně slepé, slepé a zároveň hluchoněmé, neplnomyslné a přitom slabomyslné nebo
    zmrzačelé);
  • děti duševně úchylné (duševně nemocné, duševně slabé, slabomyslné, mravně vadné, mravně
    narušené, mravně ohrožené);
  • děti tělesně zmrzačelé, neduživé, děti s tuberkulózou

“Úchylná mládež” nebyl žádný pedofilní časopis plný hambatých obrázků rachitických dětí z prostředí psychiatrických léčeben. Byl to odborný časopis zaměřený na péči o zdravotně postižené děti. Vycházel v Praze v letech 1925 — 1944 a vydával jej Spolek pro péči o slabomyslné v republice Československé.

I z tohoto úhlu pohledu je patrný problematický vztah majority ke zdravotně postiženým, jež eskaloval v nucené sterilizace, lékařské pokusy prováděné právě na těch “úchylných dětech a dospělých”. Je veřejným tajemstvím, že se na území Československa prováděly lékařské pokusy na zdravotně postižených. Docházelo k nim na specializovaných ústavech, či psychiatrických léčebnách, kde byly na duševně či pohybově postižených pacientech bez zjevného důvodu provázeny neurochirurgické zákroky.

Handicapované ženy musely být i proti své vůli v zájmu čistoty národa sterilizovány. Sterilizační techniky používali proti zdravotně postiženým již v roce 1907 například lékaři v USA. V ústavech pečujících o osoby s postižením byli tito lidé kastrováni. Například americký spisovatel Jenny Morris ve své knize nazvané “Pýcha proti předsudku” zmiňuje takové chování proti handicapovaným. Stejná praxe kastrace lidí s handicapem probíhala například v Dánsku, Norsku, Švédsku, Finsku, Estonsku, Jugoslávii, Litvě, Lotyšsku, Maďarsku a Turecku. Výjimku netvořilo ani tehdejší mladé Československo, jež mělo svůj vlastní sterilizační program zaměřený speciálně na zdravotně postižené. Demokratické země světa podlehly bludům o eugenice, ve jménu které je třeba umělými lékařskými zásahy upravovat genový fond lidstva.

Nacismus pouze využil tohoto společenského postoje a označoval ty nemohoucí, ty nechodící, nemluvící, neslyšící za zbytečné užírače peněz a kapacit státu. Nacistický režim nehodlal zůstat pouze u obecně používaných sterilizací. Vznikaly “dokumentární” filmy o bídném životu mrzáků, kteří sami od sebe chtějí zemřít a žádají “Vůdce” o konečné řešení.

Handicapovaní byli k těmto doznáním donuceni násilím, nebo byli přesvědčeni lepším jídlem. Později “herci” z prorežijmních spotů eutanázie byli přednostně zlikvidováni. Od srpna 1939 do konce roku 1945 docházelo k registracím zdravotně postižených. Lidé s handicapem byli byli pozváni spolu s pečující osobou ke svému obvodnímu lékaři, kde byla vyplněná karta následně odeslána na patřičný úřad. Poté následovala fiktivní poukázka na lázeňský pobyt, ze kterého se zdravotně postižený nikdy nevrátil. Nacistický projekt eutanázie pod označením T4 zabil během celé války na stovky tisíc zdravotně postižených lidí.

Dodnes neexistuje na území České republiky žádný památník, jímž by se vzdával hold a památka nacismem zavražděným osobám se zdravotním postižením.

Se zdravotně postiženými se vždy jednalo  jako s méněcennými. V předválečném Československu museli často žebrat, nebo byli uzavřeni v ústavech, kde se jim dostávalo nedostačující péče. Jak již bylo řečeno, na mnoha zařízeních docházelo k neopodstatněným zákonným, polozákonným a někdy i k nezákonným lékařským zákrokům. S příchodem komunismu došlo k další segregaci. Romové se “strkali” do ghett, zatímco zdravotně postižení často nedobrovolně mizeli v ústavech státní péče, kde  mnohdy docházelo k sexuálnímu obtěžování, vyžadovalo se jediné, aby ten “kripl” neotravoval personál. Komunistická ústavní péče na vrchu vytvářela dojem péče, zatímco uvnitř vládl chaos, jež nebyl o životě ale o přežívání.

Pohled společnosti na zdravotně postižené je naštěstí od minulosti diametrálně odlišný, to ovšem neznamená, že by v České republice nedocházelo k diskriminacím. Zdravotně postižení byli a stále jsou diskriminováni. Loutkové organizace zabývající se ochranou práv handicapovaných nejsou schopné situaci změnit. Ano, od Sametové revoluce se mnohé změnilo, ale samotná diskriminace zůstala a zůstává. Mnoho z toho co existuje plní jen role Potěmkinových vesniček pro zahraničí. Charta OSN práv osob se zdravotním postižením, jež byla politiky přijata a ratifikována, existuje na papíře, ale fakticky nic z ní neplatí. Zdravotně postižení jsou diskriminováni ve vzdělávání, v přístupu k lékařské péči, v přístupu ke kompenzačním pomůckám. Dochází k diskriminaci na pracovním trhu…..

Politické strany, ať už levicové nebo pravicové, na zdravotně postižené kašlou. Odebírají nemohoucím peníze, případně je zázračně uzdravují. Otevřené, ale také ty méně viditelné diskriminace pokračují a s nástupem odlidštění společnosti dochází ke stále většímu a důraznějšímu porušování lidských práv osob se zdravotním postižením.