Nácek je frustrát s duševními a osobnostními poruchami

Neonácek je podivným tvorem. Obvykle se jedná o asociála, toho nepřizpůsobivého jedince s mnoha flastry na rejstříku trestů trpícího mnoha kombinacemi různých forem komplexů. Obvykle to jsou lidé s nízkou mírou sociální inteligence s mnoha patologickými chybami osobnosti zaviněnými například alkoholismem v rodině, domácím násilím, vztahem k matce, k otci nebo k sourozencům…..Nezřídka je neonacistou léta nezaměstnaný asociál se zkušenostmi s trestnou nebo násilnou činností. Neonacisté jsou ve skutečnosti velmi slabí lidé, kteří za svůj zpackaný život, za své nedokonalosti viní ostatní, zpravidla rasově, nábožensky nebo vzhledově odlišné členy společnosti, protože nácek uprostřed skupinky svých frustrátů je vždy tím nadřazeným a správným bojovníkem za imaginární svět národa, v němž existuje pouze černá a bílá.

Neonacisté totiž velmi často vnímají svět ve zjednodušené formě  a cokoli složitějšího je najednou špatné a nepřátelské. Veškeré chování kindernácka je zakleto jednak v jeho duši, ale také v okolí, jež budoucího příslušníka pochodářů obklopuje. Nikdo se nerodí neonacistou, stejně jako se nikdo nerodí rasistou a nenávistníkem všeho odlišného. K nenávisti se člověk do jisté míry musí učit během svého života. Nejčastěji k extrémismu mají blízko lidé s nízkým vzděláním, lidé žijící v oblastech s vysokou nezaměstnaností, lidé žijící v oblastech s vyšším výskytem etnických nebo náboženských skupin, kdy někteří jedinci pohybující se kolem budoucího kindernácka mohou v dítěti vypěstovat rasovou a jinou nesnášenlivost.

Extrémisté jsou často chudáčci bez zdravé dávky sebevědomí, které si musí nakonec zvyšovat pomocí násilností a dalších asociálních typů chování. Správný extrémista je ovcí poslouchající svého vůdce, protože pouze on může nesebevědomého neonacistu posunout o kousek dál. Neonacista se stává neonacistou právě kvůli stádovosti. Takový narušený tvor potřebuje partu podobně smýšlejících, protože tato parta pomáhá ztracené duši ke svému sebeurčení. DSSS, Dělnická mládež, RadicalBoys, Rodobrana a další podobná uskupení nahrazují neonáckovi jeho rodinu, dodávají mu odvahu a ukazují mu místo, kam patří a kde ho mají rádi. To je také důvod, proč neonacista sám o sobě nezaútočí na Roma. Pokud je vyznavač hákových křížů sám(a není zfetovaný, či opilý), nemá takové potěšení z útoku(není v okolí nikdo, s kým by sdílel zážitek) a zároveň v okolí není nikdo, kdo by útočníkovi dodával více sebedůvěry. Neonacistické spolky také poskytují pocit bezpečí, mládež dokonce vidí ve starších členech neonacistického spolku starší, mužský vzor chování a chtějí být stejní jako jejich “idol” a k takovému spolku jsou většinou jeho jedinci loajální. To také mnohdy vede k nenávistem a rvačkám mezi jednotlivými skupinami neonacistů, kdy jedni náckové považují ostatní z jiných spolků za podřadné  méněcenné ochránce národa.

Jak již bylo v úvodu řečeno, většina neonacistů jsou lidé s nižší úrovní IQ, ti chytřejší se dostávají dopředu  a vytvářejí vůdce neonacistických skupinek. Ale takových obecně uznávaných osobností tolik není, to je také důvod toho, proč není neonacistická scéna větší organizovanosti a je roztříštěná do několika uskupení, které mohou do jisté míry spolupracovat, ale nikdy nebudou jednat jako jedna jediná organizace. To je velmi dobré pro demokracii a lidská práva. Naopak velmi nebezpečná je podoba různých nových politických stran a hnutí, které často požadují totožné hodnoty, které prosazuje DSSS, Čeští lvi či jiné další neonacistické uskupení.

Doslova zlatým dolem pro neonacistické myšlenky je mládež. Dospívající člověk je ideálním objektem většiny ideologií, protože dospívání je často spojeno s tendencí k radikálním způsobům řešením chyb a nedostatků společnosti citlivostí k těmto chybám, vyšší otevřeností k novým myšlenkám a zážitkům, popíráním zavedených způsobů myšlení a chování, zvýšenou kritičností ke společnosti, ale také nedostatečnou životní zkušeností. Je to období, kdy si puberťák myslí, že se svět točí jen kolem něj. Zkrátka, lidé období bouře a vzdoru jsou vítanými ovečkami do hnědého stáda bílých myšlenek. Extrémisté dělají v očích nedospělců z náctiletých dospělé, dokonce s nimi tak jednají a dovolí jim stejné chování dospělých a to je pro mladé velmi lákavé.

Neonacisté jsou často jedinci bez možnosti seberealizace a tu služebníkovi Hitlerovy ideologie přináší rasově motivované násilí. Konečně může násilník uplatnit svou vlastní moc, konečně ho někdo musí poslouchat, konečně beznadějný tvor z rozbité rodiny a složitým sociálním zázemím vládne nad osudem někoho jiného. Většinou je takový typ útoku doprovázen vysokou dávkou bestiality, kdy do jednotlivých kopanců a úderů vkládá násilník veškerou svou naštvanost na sebe samotného, svou rodinu, své okolí a celý svět.  Často při takových atacích asistuje přítomnost alkoholu nebo drog. V jedné jediné příležitosti k útoku je skrytá možnost koncentrovat veškeré chyby v životě do živého boxovacího pytle, kterým bývá v českých končinách většinou Rom, cizinec nebo zdravotně postižený.  Útoky dodávají extrémistům s hákovým kříže místo mozkovny pocit dominace a úspěchu. Je to hloupý pokus přenést svou vinu na zdánlivě zranitelnější jedince.

Nácek je chudák, který je svému životu potřebuje otloukánka, jedině pak se cítí šťastný.

Přitom podle policejních statistik 60% pachatelů extremisticky, rasově motivované a xenofobní trestné činnosti pochází z úplné rodiny. V jejich rodině se navíc nevyskytovala kriminalita, alkohol, drogy ani jiné závislosti. Přibližně pouze 40 % pachatelů takových trestných činů vyrůstalo v neúplné rodině, kde otec nebo matka holdovali hazardu, alkoholu, domácímu násilí, či jinému druhu kriminality.

Většina z neonacistů nedosáhla na středoškolské vzdělání a mají buď učňovské nebo pouze základoškolské znalosti. V životě neonacista projevuje spíše podprůměrnými výsledky, z čehož také plynou některé další frustrace extrémistova života.

Neonacisté spolu s ostatními extrémisty trpí nejrůznějšími duševními a osobnostními poruchami.

Jednou z nejběžnějších je smíšená porucha osobnosti, která se vyznačuje zejména nezdrženlivostí, emoční nestabilitou, disociálními rysy, agresivitou, disharmonickým vývojem a impulzivitou. Disharmonický vývoj osobnosti není nic jiného, než narušení harmonického vývoje jedince. Neonacista má po otci geneticky daný větší náklonnost k agresivitě, v dětství je syn svědkem, jak jeho otec bije matku a proto mu to později přijde jako přirozené. Stejně tak si takto narušená osoba vykládá po svém, že je správné mlátit ostatní, protože je otec mlátil také každý den. Druhým nejrozšířenější problémem neonacistů je alkoholismus. Nejvíce rasově páchaných trestných činů je prováděno pod vlivem alkoholu, kdy rychleji mizí zábrany a roste již tak vysoká agresivita. Neonacisté se také baví nejčastěji s hektolitry alkoholu, kdy se nejsnáze pomocí různých prapodivných způsobů vzájemné zábavy tuží společná soudržnost. Velká část neonacistů trpí mentální retardací. Značná část neonacistů je také obdařena schizoidní poruchou osobnosti, kdy se jedinec stává lhostejným ke svému okolí, je uzavřený, izolovaný a má oblib u v samotářské aktivitě. Obecně je necitlivý ke společenským normám a konvencím, což je příznačné pro běžného neonacistu

Téměř většina neonacistů se projevuje sníženou frustrační tolerancí. Chybí jim odolnost vůči frustracím, konfliktům, stresům a psychické zátěži. Typický neonacista je nepřizpůsobivý k běžné populaci, je však přizpůsobivý ke kriminální populaci a jeho chování se nejčastěji ostatním lidem jeví jako nepřiměřené. Je tragikomické, když se právě takoví neonacisté nazývají slušnými občany, přitom mají kriminální minulost a často i přítomnost. Vyznavači Hitlerova odkazu mají většinou široký repertoár trestných činů a nespecializují se úzce na jeden jediný druh kriminality. Mají často problémový vztah k autoritám jako je policie, učitel, rodič…. Většina neonacistů naopak odmítá zodpovědnost za své případné trestné činy a háže ji buď na oběť svého počínání, špatné dětství nebo špatnou situací ve státě. Z policejních statistik vyplývá, že pouze 27 % pachatelů rasových trestných činů projevilo po spáchání svého činu lítost.

Extrémistická, v tomto případě neonacistická ideologie nabízí jak již bylo několikrát řečeno velmi srozumitelný, jednoduchý a emočně přesvědčivý model fungování světa, kde jsou neonacisté správní, zatímco ti ostatní jsou špatní. Hlavním cílem neonacistů je těžit ze strachu, který ve společnosti zcela přirozeně způsobují. Neonacistovy potřeby pro jeho život jsou naplňovány v rámci jeho skupinky stejně přesvědčených lidí. Členstvím ve skupinkách si na esesáky hrající lůza vytváří pocit sounáležitosti se skupinou, pocit moci a síly vyplývající z předem dané identity, v níž se neonacista cítí nejlépe.