Indonésie není ekonomickým zázrakem, ale diktaturou s vážnými sociálními problémy

Indonéská ekonomika vzrostla podle statistik zhruba o 6 procent v roce 2013……o této asijské zemi se hovoří jako o ekonomickém zázraku 21. století, kdy třetí v pořadí dohání Čínu s Indií. Jednotlivé ekonomické ročenky jsou doslova nadšené z dalších kroků Jakarty, zatímco se 123 milionů Indonésanů nachází v objetí chudoby. Svět se odlidšťuje, a tak zcela nepochopitelně převládají potřeby bankéřů nad potřebami nejslabších. Lidé ze slumů, děti nucené k práci, lidé bez domova, takřka nulová péče o zdravotně postižené……špinavé ulice “armády chudých”….to všechno jakoby zůstalo neviditelné před neony kapitálu. 

11,4 % Indonésanů se podle údajů z Australské národní univerzity nachází v zacyklené sekvenci chudoby, zatímco zhruba dalších 40 % obyvatel asijského “zázraku” kolem středobodu chudých osciluje. Hypotetická veličina hrubého domácího produktu roste, zatímco se stále složitěji daří snižovat míru chudoby. Údaje z let 2011 – 2012 hovoří jasně. Ukazují drastický trend, kdy na jedné straně gigantický, pro Evropany exotický stát, roste, aby v pološeru nezájmu přibývali ti s hladem a nedostatky. Svět vnímá jednu stranu mince. Dokonce odmítá vnímat tyranii Indonésie v Západní Papuy, kdy jsou místní obyvatelé mučeni, zatýkáni i zabíjeni vojáky, policií i všemi prostředky státní politiky. Indonésie není demokratický stát. Dopouští se válečných zločinů….k západním Papuáncům se chová podobně jako Izrael k Palestincům. Odmítá jejich samostatnost a k potírání tužeb po svobodě používá nelidských nástrojů.

Přesto všechno ta stejná Indonésie zůstává světem považována za demokratickou, k lidským právům tolerantní krajinu. Země tisíců ostrovů není schopna včas identifikovat chudé, není ani omylem připravena k jakýmkoli vládní sociálním programům, které by konečně mohly s chudobou pohnout směrem k lepšímu. Vládní cíle jsou naprosto nereálné. Snížit míru chudoby o 8 procent do roku 2014…..to je spíše příběh science fiction než jakýkoli reálný plán reálného světa reálných potřeb reálných chudých. Ceny potravin rostou raketovou rychlostí. V Indonésii chudí lidé nejvíce jedí rýži a cena této komodity je nepřiměřeně vysoká. V tropické krajině roste počet hladovějících, kdy mamina raději nejí, aby mohla svým dětem dát něco k snědku. Stejně tak rostou ceny pohonných hmot a s nimi se zdražuje všechno ostatní.

Chudoba se vkrádá stále hlouběji do indonéské společnosti. Úspěšný stát pro zahraničí, se potýká s vážnými problémy. 247  milionů obyvatel, rozvrstvená společnost, špatně nastavený sociální systém…….řešit chudobu v Indonésii je zajisté složité…..ale pokud chce být Indonésie soběstačnou, silnou a úspěšnou, poté musí s chudobou něco bezpodmínečně udělat. Indonéská vláda se rozhodla od roku 2005  k vytváření “záchranných sítí pro nejchudší”. Bantuan Langsung Tunai, jak se vládní program oficiálně nazýval, každý čtvrt rok pokrýval 19 milionům domácnostem cenový šok v oblasti pohonných hmot. V roce 2010 vznikl Národní tým pro urychlení snížení chudoby. Jeho úkolem bylo dohlédnout na důsledné plnění všech bodů veřejného programu na snížení chudoby.

Vláda se snaží, ale přesto na vládní programy dosáhne málokdo. Zahraničí je z národních plánů nadšeno……analytici díky oficiálním plánům hovoří o zlepšování v indonéské společnosti, ale praktický dopad, praktická pomoc potřebným de facto neexistuje. Jak již bylo řečeno, chudých neubývá. V Indonésii neexistuje sociální smír. Ostatně, ten není v celé Asii. Indonésie chce být ekonomicky silným státem, přitom má velké potíže jak v oblasti ochrany lidských práv, tak v oblasti pomoci nejvíce sociálně slabým. Z 247 milionů Indonésanů na vládní program pomoci s dodávkami rýže dosahuje pouze 17 milionů domácností. Ti ostatní mají smůlu. V roce 2012 bylo chudým vládou přerozděleno na 3,41 milionů tun rýže.

Vláda dodatečně zavedla v červnu 2013 karty sociálního zabezpečení(Kartu Perlingdungan Sosial) pro 25 %(15,5 milionu) nejchudších domácností v Indonésii. Opět je to systém dehonestující ostatní chudé, vyřazuje jiné nejchudší rodiny aby ty ostatní rodiny byly privilegované. Indonésie malou část chudých podporuje, aby ta větší část naopak na jakoukoli pomoc nedosáhla. Obyvatelé Západní Papuy jsou na základě předsudků, rasismu a diskriminace vynecháni z jakéhokoli sociálního systému. Teoreticky je princip sociálního zabezpečení v Indonésii založený a práci s komunitou. Vedení města, vesnice, udělá šetření, kdo v jejich okolí potřebuje pomoc a tato data následně s adresami a jmény poskytne úřadům. Ty následně vybrané rodiny zapojí do sociálního programu. Jenže svět nejsou teoretické poučky a praxe dokazuje, že tento systém je velmi nedokonalý.

Indonésie investuje do sociálního zabezpečení 0,5 %  HDP….to je velmi málo vzhledem k ostatním zemím jihovýchodní Asie. Jen pro představu, v České republice se do sociálního zabezpečení investuje 25 % HDP.   Jakarta je jasným důkazem, že mezinárodně úspěšný ekonomický tygr nemusí být státem s kvalitní péčí a kvalitními službami pro občany. Indonésie není schopna postarat se o všechny chudé a pokud se něco výrazně nezmění, bude mít před sebou velmi vážné potíže.