Okamura nabízí extrémismus s lidskou tváří, zatímco Kotleba nabízí otevřený útok na Romy

Marián Kotleba byl včera zvolen za banskobystrického župana. Před více než sedmdesáti lety byli slovenský fašismem pronásledováni Židé, nyní to mohou být Romové. Stane se sousloví “cikánský parazit” zcela normálním politickým výrazivem? Zatímco Česko “čeká” na svého extrémistu, Slovensko ho dávno má. Kotlebova kariéra šéfa Banskobystrického kraje začíná populismem. Hodlá snižovat počet regionálních poslanců….budou další kroky fašisty útokem namířeným proti romským spoluobčanům? Pokud Kotleba představuje esenci slušných Slováků, potom je na tom slovenský národ velmi špatně. Klesá do hodnot Slovenského štátu, kde Romové s Židy byli nepřáteli Hlinkových gard, do jejichž uniforem se Marián Kotleba s oblibou obléká. 

Možná, že se na županském úřadě zavede nový pozdrav a fašistické “Na stráž” bude zcela běžné mezi krajskými politiky. Slovensko díky nezájmu Slováků o volby zažívá řecké de javu, kdy raubíři minulosti zkouší zavést do chabé demokracie prvky extrémismu. Kotleba o sobě hovoří jako o nové naději na změnu. Je taková změna žádoucí?

Opravdu potřebují naši východní sousedé ponížení ve znamení fašismu? Tak nějak před více než sedmdesáti lety začínal nacismus v Německu. Krůček po krůčku ubývala demokracie. Krůček po krůčku získával Hitler více a více prostoru, až najednou demokracie oslabila natolik, aby role policie převzala armáda esesáků veřejně na ulicích přepadající nevinné židovské spoluobčany. “Židobijectví” židovského Adolfa Hitlera je v moderních časech nahrazováno nenávistí vůči Romům. Slováci s Čechy volají velmi rádi po změnách. Proto také zcela nesmyslně podporují tak jako mnozí Slováci nejrůznější esence extrémismu. Drží palce Holešovské výzvě, jindy podporují Pochod Bohémia skrytě usilující o virózu společnosti infekcí eugeniky a nenávisti vůči minoritám.

Český národ není lepším než ten slovenský. Je jen otázkou času, kdy povolí ledy soudnosti a nějaký fašista, nacista, či jakýkoli jiný extrémista převezme otěže vlády. Po volbách se v zemi pod Řípem dostal do parlamentu Tomio Okamura. Ten o Romech hovoří jako o “nepřizpůsobivcích” hodných k přestěhování do hypotetického Romistánu. Čechojaponec s rasismem v srdci zkouší cestičku k extrémismu. Mussolinim prosycené říkánky šéfa českých úsvitářů prozatím naznačují ukrývanou agresi namířenou proti “nečechům”. Jako kdyby do národa nepatřili minority, či jinak odlišní lidé.

extremismus

Vrcholným číslem českojaponské dekadence je naočkování společnosti principy přímé demokracie. Je to předstupeň konceptu, kdy po malých krůčcích zaniká idea demokracie nahrazovaná prvky anarchie přivádějící k životu nápady extrémistů, o nichž se pod zrcadlem extrémizování bude v médiích hovořit jako o legitimních požadavcích vlivné části obyvatel. Jako pomyslná záloha ve Vsetíně úřaduje anticiganista a rasista Jiří Čunek, který národu nesčetněkrát dokázal, jak to na náklady státu umí.

Česko čeká ve skrytu duše, co se z Okamury vyklube. Exmluvčí cestovních kanceláří přivádí rasismus bez násilí s grácií vlídné tváře. Okamura sice nenosí uniformy Hlinkových gardistů, nicméně s Kotlebou prožívají stejnou nenávist namířenou vůči Romům.  Okamura také narozdíl od Kotleby nechystal a nevytvářel žádné “trestné” výpravy proti Romům. Nicméně rozdíl mezi Okamurou a Kotlebou je z ideologického hlediska minimální.

Zatímco Kotleba bez problémů otevřeně požaduje nejradikálnější řešení vůči 490 000 Romům, Tomio Okamura nejtvrdší opatření dávkuje v jemnějších tónech a volí populistickou zlatou střední cestu mussolinské diktatury, v níž se Romové mají posílat do hypotetických krajin, zatímco nad ostatními vládnou nápady a myšlenky extrémistů vykvétající pod patronátem přímé demokracie a neschopně slabého státu. Česko i Slovensko se potácejí v nebezpečí ultrapravicového extrémismu, v němž navrch prozatím získává díky Kotlebovi, blízké Slovensko, kde radikálnější a neučesaný Kotleba předem v orgasmickém nadšení naplňuje vlhké sny českých a slovenských fašistů, neonacistů, rasistů a extrémistů.

Svět hrubne a česko-slovenské prostředí se postupně mění v různé formy extrémismů. Oba dva druhy, vlídnější Mussoliismus a radikálnější forma slovenského fašismu jsou velmi nebezpečné a ohrožují velmi křehkou demokracii.