Princezna čardáše a romský klučina…dva rozdílné osudy stejného etnika

Aktivismus v České republice stále více připomíná nestálost lidských práv, na něž jsme si jako společnost stále nezvykli. Pokládáme je za samozřejmost a někteří z nás dokáží ochranu lidských práv využít ke svému profesnímu zviditelnění. Vytvoří demonstraci, zapózují před objektivy lačných fotografů, jako kdyby se ideově vraceli k hrdinkám Rudé armády schopných skolit nepřítele z kilometr vzdáleného úkrytu. Jen vojenskou uniformu na malý okamžik vystřídal kroj Romů a pověstné URÁ na barikády bylo nahrazeno popěvkem romských písní před reportéry večerních zpráv. I takovým způsobem se rodí někteří hrdinové dneška. S veleslávou bojovníků předvedou divadlo, aby posléze na problém, k jehož propagaci celá akce vznikla, potichu zapomněli. 

(Jakákoli podobnost k reálné postavě je pouze náhodná. Dívka v příběhu je pouhou fikcí autorovy mysli vycházející z trendů českého aktivismu).

Divadlo je na lidskoprávním prostředí také potřebné, jen nesmí zastávat hlavní složku aktivistického snažení. To potom forma převládá nad účelem a obyčejný pozorovatel se ztrácí ve světlech bulvarizujících reportáží o začínající politické hvězdě dneška, zítřka a snad i včerejška. Ochrana lidských práv je v Česku stále v plenkách. Zatímco se neonáckovská sebranka modernizuje podle německého vzoru, čeští aktivisté se plácají ve stejných vodách. Mají tendence navracet se ke starému, aby posléze zjistili, že tudy cesta nevede. Organizace dbají na image a přijímají do popředí nikoli charismatické a schopné osobnosti, ale osůbky s pěkným kukučem, rychlou vyřídilkou a přívětivým přístupem pro okolní média. Nejlepší je kombinace dlouhých nohou, krásné tvářičky doplněné dlouhými vlasy. Úsměv překonané dvacítky na diváka zabere mnohem lépe, než padesátiletý intelektuál vykládající sáhodlouhé litanije nad netolerancí majority.

Romka, která se ještě před několika lety nepřiznávala otevřeně ke svému romství, je v moderních časech comming outů novou perlou boje za lidská práva. Ostatní na ni ještě před několika lety hleděli jako na holku z Marsu. Chovala se jinak a měla jiné vystupování, a proto si majoritní přátelé mysleli, že je nenormální, cáklá a postě stále zastydlá puberťačka s obrovskou dávkou energie. Sama o sobě od narození věděla, že je Romkou, jen o tom taktně mlčela. Zrod potenciální hvězdičky v boji proti  zlu vznikl v mlze zapírání.

Objevuje se tu prastarý příběh známý z dob válek Jihu proti Severu, kdy se černoši s bledou pletí a patřičně promajoritně vypadající vizáží chovali ke svému etniku macešsky. Raději mlčeli, studovali, využívali veškeré vymoženosti tehdejší společnosti, aby jednou provždy zapomněli na svůj etnický původ. Ti, co si uvědomili po studiích možné výhody z boje za lidská práva a byli dostatečně majetní, bez problémů přiznali svou barvu kůže. A to do slova a do písmene. Najednou se hlásili k černošskému rodu. Byli právníky, vzdělanými osobnostmi váženými mezi všemi, neměli důvod cokoli zapírat, protože majetek je ochraňoval a oni se nalézali v jiné sociální skupině.

I v českém prostředí je možné najít takové Romy, kteří vypadají jako majorita, žili jako majorita, studovali ve školách jako majorita…..nikdy nepoznali ponížení rasismu….viz. například náš hypotetický příklad mladé holky v kroji zpívající před davem extrémistů. Čardášová princezna nevěděla co je to rasismus, měla stejné podmínky a každé ráno se svačinou v aktovce cupitala na základní, střední a později snad i vysokou školu. Romkou byla uvnitř a svůj temperament skrývala v hloubce své majoritně smýšlející duše. Období comming outu nastane teprve poté, až sama uzná za vhodné. Zatímco se Franta z ulice naproti plahočí ze zvláštní školy právem frustrován nadávkami poletujících spratků, naše dívenka s vlasy svázanými do copu s ostatními kamarádkami líže vanilkovou zmrzlinu a hledí z popraskaného zábradli na urousaného klučinu v ruce třímajícího roztržený pytlík od cviček. To Karel z 5. A ukradl ušitý pytlík a pohazoval s ním, až jej natrhl.

Táta říkal, ze “cikáni jsou příživníci a jen berou práci bílejm”, a tak šikovný synáček s rozumem potemníka poučuje Františka z “cikánské uličky” o právech jeho rasy. Jen tak si hraje s Frantou a ten bláhový “ubožák” nic nepochopil, brečí, sebírá ze země pytlík s cvičkami a utíká domů, co mu síly stačí. Tohle všechno budoucí hrdinka novinových stánků nemusí každý den zažívat. Maximálně si zaječí, když jí spolužák strčí za límec ve třídě pavouka….zažije si leda tak obyčejné dětské laškování často končící buď velkou, dětstvím oprášenou láskou nebo rvačkou před tabulí. Nikdo jí nebude nadávat do “cikánek, černých hub, špinavců” a dalších oblíbených “říkánek” některých majoritních capartů. Nezatížena strachem před davem rozzuřených násilníků si holčička s tancem v srdci kráčí životem. Ve školních kroužcích poznává taje světa, učí se jednotlivé tance, aby později za zvuků reprobeden přilákala pozornost novinářů z okolí.

V nezatíženém dětství potkává lásky……dostala se na první pokus k vysněnému studiu….to Franta takové štěstí nemá. Na kroužky ho mezi majoritní děti nevzali, každý den strávil rvačkou s partou Karlíka……v obchodě ho nechtěli obsloužit a pokud přeci jen, koukali na něj jako na zloděje……díky zvláštní škole neměl žádné reálné šance a skončil u lopaty…..pokud bude mít štěstí a nenarazí na rasistu, stěží uživí rodinu.

Je to odlišný život dvou Romů. První využívá svého neromského vzhledu, zatímco ten druhý je obětí předsudků majoritních spoluobčanů. Franta se chová slušně, nikdy nic neukradl…..jen se díky šikaně musel nedobrovolně cvičit v pouličních rvačkách….Je to jako jing a jang……..holčička, Romka s neromskou tvářičkou je taneční nadějí budoucích generací, zatímco nevinný klučina také s romskou krví v žilách, je předem obětí představ o špinavém kriminálníkovi…. postrachu celého města…….

Je to opět o štěstí, kdy se jednomu nebezpečí diskriminace vyhne, aby ten druhý na smolné straně barikády zažil to nejhorší. Jak dívenka rostla, rozhodla se využít svého pohybového nadání a zkusila štěstí v taneční škole. Nebyla Romkou na papíře, nemá osobní zkušenosti s šikanou, a tak šťastné děvče protančí následujících pět let k červenému diplomu. Má kluka z Ameriky…..bourák dostala za skvělou promoci…….začíná jí další volné pokračování obyčejného života…..snad nyní je čas veřejně se přiznat ke svému romství.

Už není nic, co by mohlo zhatit další plány. Doposud ukrytá Romka teprve nyní na veřejnosti všude vypráví o svém romském původu. Mladá, pohledná dívenka se dostává do řad aktivistů a díky jejímu temperamentu doplněnou touhou těžit na tom, co dříve zapírala, cupitá mílovými krůčky k úspěchu. V nejposlednějším čísle bulváru je její fotka…..novodobá “revolucionářka” ve jménu Romů bojuje za práva jejího lidu.  Média majoritářů se dmou pýchou nad novou bojovnicí, zatímco ten Franta z protější ulice každý den nese na zádech břímě rasismu. Usedne v hospodě a musí si často vyslechnout mnoho urážek a tolika ponížení…..

aktivismus

Holka od vedle……ta copatá milovnice vanilkových zmrzlin skotačí za doprovodu fotografů na Václaváku, zatímco životem zkoušený Rom od lopaty marně hledá další práci. Jo……kdyby ten Francek měl stejnou šanci na sebezapření….možná by se měl jako ta “aktivistka”. Hrál by si také na spasitele všech Romů a poučoval by je ak se správně chovat. Možná by se také oblékl do kroje a vesele by si broukal národní písničky, zatímco by nad hlavou držel transparent hrdě hlásící do okolí OPRE ROMA!…….