Někteří neintegrovaní čecháčci se vůči zdravotně postiženým chovají jako dobytek

Jak se pozná takový plně integrovaný zdravotně postižený spoluobčan? Možná nepožaduje pomoc od personálu fastfoodu, protože se stal podle televizních trháků plně samostatným. Vezme tác s jídlem na hlavu, zatímco v klíně svírá světoznámou Colu mezi nohama. To je opravdu komická představa hodná cirkusového čísla. Společnost si zvykla na mediálního  vozmana s charismatickým pohledem, úsměvem a postavou jako ze žurnálu. Pohádky nepožadují pomoc, pohádkoví hrdinové si zkrátka poradí se vším a všude sami. Není proto divu, že to stádovitě vypadající stvoření za pultíkem s čepičkou k pohledání na reálného vozmena hledí jako na atrakci z Matějské.

“Jo pane, my tady nejsme proto abychom pomáhali každému, kdo si řekne. Já tady jenom prodávám jídlo a pití. Když chcete pomoct, tak si zajděte jinam. Tady neděláme charitu”, rozletělo se přeplněnou místností, zatímco ostatní zákazníci nevěřícně hleděli na odhodlaného sobce ve službách světoznámého řetězce. Jeden hambáč s pitím……pár kroků k nejbližšímu stolku a pomoc s odstrčením židličky o pár centimetrů bokem….to je určitě velký nadstandard, s nímž nikdo nepočítal.

Že by stravovací zařízení od tohoto okamžiku začalo počítat k ceně nezdravé svačiny servisní poplatky jako onehdá na čerpací stanci, kdy veselý personál připočetl deset korun navíc za donášku nemrznoucí směsi do auta? Zatímco jsou některé doplňkové služby jinde považovány za obyčejnou lidskou slušnost, uprostřed Evropy se stávají důvodem k byznysu. Byl to další situace z mnoha dalších. To jen ta integrovaná část společnosti dávala najevo, kdo je pánem situace. Nebýt jednoho ze zákazníků, zůstal by vozíčkář bez zaplaceného občerstvení. Nestalo by se žádné velké neštěstí. Osmdesát kaček by bylo v trapu a další minoritář by dostal lekci o hořkostech života v Česku.

Také se může stát, že vás neobslouží a vy se potážete s neúspěchem jako malé děcko zpátky do auta.  “Třikrát zatrubte a personál vás obslouží”, stálo vítězoslavně na stojanu s pohonnými hmotami. Je to běžné všude v civilizovaném světě, kde pomoc nemohoucím je morální povinnosti, nikoli součástí pracovních kontraktů. Zatroubíte a usmívající se čerpadlářka bez potíží natankuje životadárnou tekutinu do vašeho plechového miláčka…….je to opět Česká republika, kde si připadáte jako idiot. Třikrát zatroubíte, tiše si sledujete poslední kostičku na palivoměru, když kolem bez povšimnutí projde obsluha čerpací stanice. Jen tak ledabyle švihne očkem, aby v co nejrychlejším pohybu předala své kamarádce klíče od bytu. Poté se jako pára na hrncem vytratí do útrob kamerami opásané prodejny.

Nezbývá než vytáhnout káru, usednout a zamířit do jámy lvové,  kde sedí skupina vyholených nacionalistů ládujících se vesele právě otevřeným gambáčem. Na klíně jednoho z nich sedí to stvoření, které před okamžikem jako stín proběhlo kolem tunu a půl vážícího auta. Prsíčka navrch lemovaná červenou podprsenkou s částečně prosakující bradavkou doplňovaná o ručku šmátralku lebzouna s orlicí na prsou……to byla vskutku bizarní výzdoba vnitřku čerpací stanice. Stejně vyzdobení kolegové vilně vyhlížejícího opilce zrovna sledovali prosto vchodu. Zaječeli jako nějaký alarm do celého okolí: ” hele kripl přijel na návštěvu. Copak blbečku chceš….”. Trojkami obdařená skoro sexuální pracovnice se jen smála, zatímco její kolegyně  jako slepice na řadu hulákala: “já vám nenatankuju, běžte někam jinam. Jen nás tady obtěžujete….”, geniální rudě natřené prodejny pravděpodobně zahajoval dýchánek ultrapravice, zatímco nezvaná osoba požadovala něco navíc. Byl to další okamžik, kdy duchem mdlí spoluobčané ukázali své pravé Já.

Vozík

Česká společnost má vůbec problém s odlišně vypadajícími lidmi. Stačí hůl, eden dvacetikilový vozík a jste terčem pozornosti, kdy někteří divně čučí, když se stáváte terčem neintegrovaných čecháčků. Některé zážitky jsou opravdu luxusní. Jste noname, proto máte to štěstí a zažijete například odmítnutí lékařské péče, protože mudr by péčí o chrup musel vynaložit příliš mnoho práce. To si potom připadáte jako ve ztracené arše, kdy jako dobrodruh hledáte relikvii času ochotnou poskytnout to, co ostatní “zdraví” běžně dostávají.

Inu, život na vozíku občas v Česku s sebou přináší nečekané zážitky plné dsriminace, nenávisti a ponížení……