Nejčastějšími žadateli o azyl v Unii nejsou Afričané

Politici jsou jako malé děti. Rozhodli si vzít na paškál přistěhovalce v naivní víře, že stejně málokdo zná pravdu o počtu přistěhovalců v jednotlivých státech Evropy. Budou se vykládat pohádky o tom, jak nebezpečný a krvežíznivý exulant překračuje Lampedusu jenom kvůli tom, aby čerpal evropské výhody. Neromská Samková sehrává role české verze Le Penové, zatímco křesťanští demokraté na poslední možnou raději ze strachu před nařčením z extrémismu útoky na přistěhovalce vymazala z evropských plánů v Bruselu. 

Samková nechce být “Afričankou” nebo minoritou ve vlastní zemi, a proto oddaná žena v davu bojuje na poli extrémismu za bílou rasu. Ve své podstatě je to tragikomický příběh, kdy se právnička považuje za majoritní, zatímco fanoušci a budoucí voliči Úsvitu vidí v lídrovi eurokampaně zrádce kmene bělochů nebo přinejmenším dalšího jimi nenáviděného Roma postávajícího po boku polovičního Čecha Tomia Okamury. Česká republika nemá mnoho imigrantů. Podle nejrůznějších statistik žije v Česku sotva 4 % přistěhovalců. Členové jaderného svítání podobně jako další extrémisté musí být zatraceně špatnými počtáři, když si myslí, že 4 % vyženou ze země zbývajících 96 % obyvatel. Populističtí politici vyrábí oslí pohádky pro další hýkající osly z protiromských demonstrací.

Z celoevropského pohledu je na tom podle Eurostatu  Česká republika přibližně stejně jako jihoevropské Portugalsko, nebo balkánské Slovinsko. V samotné Řecku, které je podáváno jako nárazníkové pásmo trosečníků z Afriky, je kolem 8,6 % imigrantů, Itálie…..tam je dokonce podíl cizinců ještě nižší 7,9 %. Fakta hovoří totálně jinak, než připitomnělé slogany ultranacionálně naladěných partají. Skutečným problémem nejsou migranti, ale přihlouplí politici vytvářející ze svých spoluobčanů stejně inteligentní ovce. V zájmu slibných křesel, podivných lobbistických propojek máme jako společnost zapomenout na společnou, jednu Evropu, kde multikulturalismus nepředstavuje žádný problém, ale obohacení velmi zajímavé evropské kultury.

eurostat_mapa
Procentuální podíl cizinců v ednotlivých zemí za rok 2012; Zdroj: Eurostat

Zatímco politici básní o černoších připlouvajících do Evropy, statistiky opět říkají něco jiného. Afričané byli v EU v roce 2013 sedmou nejpočetnější skupinou lidí požadujících azyl v některém z evropských států. Před nimi jsou Syřané, Rusové, Afghánci, Srbové, Pákistánci a obyvatelé Kosova. V Česku samotném je nejvíce žadatelů o azyl z Ukrajiny, Ruska, Vietnamu, Arménie…….tedy jakékoli úsvitářské starosti o tom, že Česko bude ohroženo Afričany, jsou mylné. Stejně tak v krajině praotce Čecha není ani jakákoli zvýšená míra žadatelů o azyl ze zemí s islámskou vírou. Tedy i v tomto se mýlí jak Jana Volfová z České Suverenity, tak představitelé Chaloupkovy Republiky nebo pseudojaderní nženýři z Úsvitu přímé demokracie.

emigranti
Zdroj: Eurostat

Na Slovensku je složení žadatelů o azyl totálně odlišné. Tam přistěhovalci z muslimských zemí skutečně přebývají. Ale i přesto ani Slovensku od muslimů nehrozí žádné nebezpečí. Naši pokrevní sousedé mají trojnásobně nižší příliv imigrantů do země než samotné Česko. Přes 85 % žádostí Rusů o azyl je v Evropě zamítnuto pro svou neopodstatněnost, stejně tak 38 % Somálcům nebyl azyl přiznán. Slova extrémistů nejsou ani zde pravdivá. Samková s dalšími tvrdí, že většina Afričanů dostane azyl, ale na níže uvedených grafech Eurostatu z roku 2013 vidíte, že to není pravda.

uprchlik
Zdroj: Eurostat

Zároveň není pravda, že v evropské osmadvacítce roste závratnou rychlostí počet azylantů.  Jsou to lži nacionalistů, kdy milovníci extrémismu a nenávidění uplatňují neznalost Evropanů, aby před kamerami televizních stanic vypadali jako největší znalci, největší ochránci národa. V Německu v roce 2013 bylo odmítnuto na 80 % žadatelů o azyl, ve Francii dokonce 84 %, v Belgii 66 %. Tyto tři země společně s Itálií, Holandskem a Švédskem patří mezi nejčastější cílové destinace imigrantů. Počet poskytnutých statutů uprchlíka dosahuje pouze u  Belgie 24 % v poměru ke všem podaným žádostem. U ostatních pěti před chvilkou vyjmenovaných  států nepřekročí celkový počet uznaných statutů uprchlíka 15 % z celkového počtu podaných žádostí.

Evropa hrubne a bohužel, mnoho států porušuje evropské normy a zachází s žadateli o azyl v rozporu s lidskými právy. Viz. Řecko, které je neznámější s neméně hygienickými podmínkami v uprchlických táborech, kdy se uprostřed dvoru zařízení promenádují krysy, jako kdyby celá budova patřila zrovna jim. Zároveň vlády cíleně mlčí a nesdělují migrantům, jaká mají práva a čeho všeho by mohli využít v nové hostitelské zemi. Viz. například Německo, které často mlčí do doby, než se žadatel sám od sebe zeptá, za to či ono může využívat. Viz. například imigrace v rámci Unie, kdy obyvatelé EU žádají o azyl v Německu, zatímco úřady mlčí o Evropské sociální chartě a je na nevládních organizacích, aby pomohly azylantům s vyřízením všech náležitostí.  Jednotlivé státy rovněž kvůli politické taktice státu pošle pronásledovaného homosexuála z Moskvy zpět do Ruska, i když je jasné, že návrat takového člověka do vlasti může znamenat smrt odmítnutého žadatele o azyl. Podobně dochází k diskriminaci zdravotně postižených žadatelů o azyl, kteří nemohou ani kdyby chtěli plnit stanovená pravidla azylové politiky jednotlivých členských států Unie.

Pro mnoho evropských politiků jsou důležitější tabulky před ochranou ohrožených, a proto díky nárůstu populistických dochází  porušování lidských práv. Navíc z globálního hlediska existuje pouze 81 000 míst ve 26 zemích světa kam je možné trvale přesídlit uprchlíky, kteří se do své vlasti nikdy vrátit nemohou. Teoreticky je tak každé místo schopné přijmout ročně jen 10 osob, což je velmi málo. Každý má právo slušný život bez strachu ze smrti nebo vyhladovění. Za posledních pět let se podařilo UNHCR přesídlit do nových zemí na 330 000 uprchlíků, kteří se nemusí strachovat z přebývání v uprchlických táborech, ve kterých je mnohdy i přes veškerou snahu těžké udržet hygienické standardy.

V roce 2011 bylo prostřednictvím UNHCR navrženo pro přesídlení do nových zemí na 92 000 uprchlíků, z toho bylo úspěšně přesídleno na 61 649 uprchlíků do 22 zemí světa. Často jsou to lidé bez občanství……nemusíme chodit daleko, abychom pohlédli například na Litvu, Lotyšsko nebo Estonsko, které diskriminuje ruské spoluobčany, dokonce jim odebírá občanství a tito lidé se stávají občany bez státní příslušnosti, a tedy bez možnosti využívat zdravotního pojištění, výhod sociálního systému. Lidé, u kterých nebyla zjištěna totožnost a státní příslušnost mohou být národními orgány zadrženi a to na nezbytně nutnou dobu. Takových lidí bylo na celém světě na 12 milionů. UNHCR také pomáhá při určování národní identity jednotlivých uprchlíků. Díky této snaze 3,5 milionů uprchlíků zadržovaných v 64 zemí světa mohlo dostat svou identitu. Tím pádem mohli být propuštěni a mohli pokračovat v procesu získání statutu uprchlíka.

Koncem roku 2011 bylo v celé Evropě na přibližně 1,6 milionů uprchlíků. Celkový počet obyvatel Evropy přesahuje 700 milionů obyvatel. V Evropě se naopak počet uprchlíků s uznaným statutem uprchlíka oproti roku 2010 snížil o 49 000 lidí. 571 700 uprchlíků hostilo Německo, 193 500 uprchlíků se statutem uprchlíka hostí Velká Británie…..tento trend snižování počtu lidí se statutem uprchlíka se, jak iž bylo v článku řečeno, snižuje i v roce 2013.

Zhruba 45 procent světových uprchlíků, pobývá v zemích, jejichž HDP  na jednoho obyvatele bylo nižší než 3000 USD. Největšími hostiteli uprchlíků tedy nejsou nejbohatší, ale nejchudší země světa. 20 největších hostitelských zemí jsou totiž s velmi nízkým  HDP. 12 zemí světa hostících uprchlíky jsou dokonce nejméně hospodářsky rozvinutými zeměmi.

Neměli bychom zapomínat na lidskost a zásady demokracie, kdy je morální povinnost každého pomáhat těm, co to potřebují. Lidský život a zdraví jsou to nejcennější……Evropská unie, dokonce ani kdokoli jiný nemá právo posílat oběti násilí zpět do jejich domoviny, ke tito lidé budou muset čelit smrtelným následkům evropských politiků.