Na uprchlíka je třeba nahlížet jako na jedince, nikoli jako na společenství lidí

Svět čelí nejhorší uprchlické krizi za posledních dvacet let. Nejvíce se na tomto smutném stavu podepisují vleklé válečné spory. Jen situace v Sýrii, Afghanistánu, Iráku, Jižním Súdánu a Somálsku, si vyžádala na 15,4 milionů uprchlíků donucených válkou opustit své domovy.  Přibližně 10,2 milionů lidí  z těch výše uvedených 15 milionů se s uprchlictvím musí potýkat minimálně po dobu pěti let. Nacházejí se v exilu, žijí v uprchlických táborech…..čím déle je člověk mimo své bydliště, snižuje se naděje na integraci zpět do prostředí, z něhož byla oběť válek vyhnána. 

Milion Somálců muselo v minulém roce vyhledat azyl v sousedních zemích. Riskovali cestu nehostinnou pouští, setkání s vrahy na check pointech, nebezpečí zabití nebo zmrzačení od vražedných band, kterým patří spálené oblasti okupovaného Somálska. V uprchlické krizi nejvíce trpí děti. Jsou při hledání azylu znásilňovány, stávají se oběťmi obchodu s bílým masem. Pokud jsou takové děti zadrženy povstaleckými bandami, jsou přinuceny “sloužit” v komandech smrti, dívky se stávají loutkami chtíčů, zatímco kluci jsou za přítomnosti násilí a drog donucováni k vraždám……..z dítěte se stává nelítostný tvor se zničenou osobností, u níž jakákoli repatriace do společnost představuje vážný problém. Kolik milionů dětí neuvedených v nejrůznějších studií skončilo právě takovým osudem?

Pouze část dětských uprchlíků, pokud nepadnou do rukou vrahů a přežijí strasti dlouhé cesty, skončí v uprchlickém táboře. Dokonce ani v něm nemají vyhráno. Nezletilí uprchlíci mají často v uprchlických táborech velmi vážné, život ohrožující potíže. Mnoho nezletilých, ale také dospělých uprchlíků zemře v místě svého cíle. Mezinárodní organizace, jež uprchlický tábor provozují, musejí poté chtě nechtě sledovat smutný příběh umírajícího dvanáctiletého chlapce, jehož stejně starý vrstevník někde v Americe má potíže leda ta s letní láskou a nemusí myslet na to, že možná zítra zemře, protože je příliš vysílený a schvácený nemocemi, jejichž léčba díky pokročilému stádiu není v polních podmínkách možná.

Mezinárodní organizace musí zajistit urgentní péči. Ceny potravin se také díky biopalivům zvyšují, náklady na pomoc ohroženým se rapidně zvyšují a ochota dárců se také díky postoji vlád zmenšuje.  Lidé dlouhodobě pobývající v uprchlických táborech uvíznou v síti systému. Lidé zůstávají v uprchlických táborech, protože se nemohou vrátit zpátky domů. V domovině uprchlíků vládne válka, genocida a návrat by znamenal jistou smrt.

Typickým příkladem je ztracená generace na Blízkém východě. Přes 2,8 milionu syrských uprchlíků, 2,5 milionu afghánských uprchlíků a 750 tisíc iráckých uprchlíků, kromě dlouholeté přítomnosti 4,8 milionu palestinských uprchlíků dokládá svědectví o bezpečnostní situaci v regionu. Dopad uprchlické krize tlačí na okolní země, kdy například Libanon, ve kterém žije na 4,3 milionu obyvatel hostí na milion  syrských uprchlíků. Tedy, jinými slovy, na pět Libanonců připadá jeden syrský uprchlík.

Po poskytnutí urgentní péče vysídleným uprchlíkům, by Podle Refugee Studies Center svět na tyto lidi neměl pohlížet jako na pasivní oběti čekající na pomoc. Uprchlíci opustili své domovy a pokud jsou po psychické a fyzické stránce v relativním pořádku, mohli by se zapojit do pomoci nejen sobě, ale také ostatním uprchlíkům v daném táboře. Ke Světovému dni uprchlíků, Refugee Studies Centre, vydala zprávu, ve které představují Ugandu jako zdárný příklad, v němž uprchlíci nečekají na pomoc, ale pomáhají sami sobě. Je takový koncept uskutečnitelný také na Blízkém východě? 

Zpráva ve svém úvodu tvrdí, že by se lidé při řešení problematiky uprchlíků měli zbavit pěti mýtů, a sice, že:

  1. uprchlíci jsou ekonomicky izolovaní
  2. jsou zátěží hostitelských států
  3. jsou ekonomicky homogenní
  4. jsou technologicky negramotní
  5. jsou závislí na humanitární pomoci

Za podobnými nápady stojí především katastrofický nárůst uprchlíků. Statistiky rostou, zatímco se mezinárodní organizace zdráhají řešit krize s válečnými střety. Studie Refugee Studies Centre se opírá o průzkum v ugandských osadách v Nakivale, Kvangwali a Kampale. Průzkumu se zúčastnilo na 1 593 uprchlíků.

Princip vypracovaný Refugee Studies Center platí pouze tehdy, pokud je okolí ekonomicky aktivní, přátelské a oblast netrpí přílišným chaosem. Koncept pomoci uprchlíkům, kdy si sami uprchlíci mohou vydělat na částečný chod tábora, osady, není ničím novým. Existuje několik programů, zvláště programů orientujících se na pomoc navrácených uprchlíků, kdy se navrátivší lidé učí pěstovat plodiny, chovat ryby, ženy šijí části oděvů a prodávají je. V roce 2013 v ugandské  Kyangwali žili uprchlíci šesti národností, v Nakivale žili uprchlíci s více než deseti národností. Uganďané jsou zákazníky uprchlíků. Místní právní předpisy umožňují uprchlíků pohybovat se i mimo prostor uprchlických táborů.

Na uprchlíka je třeba nahlížet jako na jedince, nikoli jako na společenství lidí. Uprchlíci procházejí psychickými i zdravotními traumaty. Musejí se vyrovnávat s hygienickými obtížemi uprchlických táborů. Ti, jež jsou na tom zdravotně lépe, pomáhají často vedení táborů s péčí o ty, jež se nemohou o sebe náležitě starat. Řešení připravované v Ugandě není všespásné a není možné takový koncept naroubovat na všechny uprchlíky třeba v oblasti Blízkého východu.  Navíc uprchlické tábory vnitřně vysídlených uprchlíků nesou často ani místem bezpečí. Jejich obyvatelé často čelí nebezpečí vojenského vpádu ze strany povstalců, vládních policistů vojáků….je tou ta například v Keni, kde místní policie v rozporu s mezinárodním právem útočí na somálské uprchlíky, vojáci znásilňují místní ženy a vojáci navíc kradou to málo, co uprchlíkům zbylo.

Případ popisovaný Refugee Studies Center vyžaduje předem specifikované místo s předem specifikovanými podmínkami, kdy musí okolí i stát vyjít uprchlíkům vyjít vstříct. Je správné přemýšlet nad způsobem financování pomoci uprchlíkům, zároveň není správné hovořit o současném systému, jako o systému nefunkčním. Společnost je povinna postarat se o uprchlíky, protože stejná společnost selhala, když nechala dojít situace na konkrétním místě tak daleko, že lidé musejí prchat pře válkami a násilím. Zatímco se organizace zabývají financováním péče o uprchlíky, státy Západu se stávají poloslepými k potřebám právě těch zmiňovaných uprchlíků.

Zapojení uprchlických táborů do národních a nadnárodních obchodních sítí, to je také mnohem složitější problém, než by se mohl na první pohled zdát. Příklad z Ugandy ukazuje, že je to za určitých podmínek možné, ale tyto podmínky není možné zaručit v každém případě. Jak již bylo v článku řečeno, některé tábory na různých místech světa skutečně obchodují a prodávají, ale taková činnost nikdy nevedla k ufinancování všech nákladů. Měla výchovný efekt a téměř vždy docházelo k obchodování na regionálním, nikoli však nadnárodním trhu, jak je tomu v ugandském příkladu. Jiné je to u osob navrácených do míst jejich původního bydliště, tam skutečně edukační projekty, projekty podpory výroby mohou zaručit úplnou soběstačnost.

Evropská unie patří ve věci pomoci uprchlíkům patří k nejaktivnějším. 42 % z rozpočtu Úřadu pro humanitární pomoc Evropského společenství(ECHO) je určen na pomoc vysídlených lidí z celého světa. ECHO podporuje projekty pro uprchlíky a vnitřně přesídlených osob v 33 zemích světa.  Finance Unie pomáhají k přežití lidí, pořizování stanů v uprchlických táborech a dalšího přístřeší, přispívají k získávání potravin a čisté vody pro uprchlíky. ECHO s UNHCR na pomoci uprchlíkům aktivně spolupracují.

Za extrémní nárůst uprchlíků nemůže financování……za to může politika velmocí, neochota Rady bezpečnosti OSN předcházet konfliktům, neochota OSN preventivně čelit ohrožení hladomoru. Uprchlíci nejsou ničí přítěží, uprchlíci nejsou technicky negramotní, uprchlíci potřebují pomoc, protože každý má právo na život bez obav ze zabití, hladomoru, nedostatku vody…..