Protiromské pochody svolávají asociálové za podpory médií a jejich “nového” rasismu

Protiromské pochody jsou znamením, že v české společnosti ještě stále žijí jedinci schopni vyvolávat nenávist vůči ostatním, barvou kůže odlišným Čechům. Duševně a citově nevyzrálí jedinci nacházejí způsob vlastní seberealizace, kdy se média mohou potrhat, aby konečně mohla přinést zprávu o statečném a poctivém občanovi ochotném pochodovat ulicemi za práva utiskované minority. V protiromských pochodech se jako zombie zrcadlí kramářovská esence českého fašismu, jež jako hlavní činitel stál u iniciativního vyvražďování českých, moravských a slezských Romů v područí protektorátu. 

Typický organizátor protiromského pochodování žije z publicity. Vidí v novinách své jméno, hovoří se o něm v televizi, zprávařské weby jsou přeplněné fotkami organizátora, novináři se mohou přetrhnout, aby udělal s organizátorem pochodování rozhovor. Jinak neúspěšný tvor, naprosto bezvýznamná nicka bez vzdělání a šance na sebeprosazení, najednou dostává krátkodobý punc celebrity. Baron Prášil by takovému člověku mohl tiše závidět. Svou vlastní minulost kryje vymyšlenými pohádkami, kdy neschopná policie terorizuje slušného občana, zatímco oběť organizátorova útoku pokaždé “nesmyslně” kryje.

Organizátorem protiromských pochodů je obvykle asociál, další mediálně tzv. nepřizpůsobivý jedinec s mnoha flastry na rejstříku trestů trpící mnoha kombinacemi různých forem komplexů. Obvykle to jsou lidé s nízkou mírou sociální inteligence s mnoha patologickými chybami osobnosti zaviněnými například alkoholismem v rodině, domácím násilím, vztahem k matce, k otci nebo k sourozencům…..Nezřídka je organizátorem protiromských pochodů léta nezaměstnaný asociál se zkušenostmi s trestnou nebo násilnou činností.

Jednou z nejběžnějších psychických poruch svolavatelů protiromských pochodů je smíšená porucha osobnosti, která se vyznačuje zejména nezdrženlivostí, emoční nestabilitou, disociálními rysy, agresivitou, disharmonickým vývojem a impulzivitou. Disharmonický vývoj osobnosti není nic jiného, než narušení harmonického vývoje jedince. Svolavatel pochodování má po otci geneticky danou větší náklonnost k agresivitě, v dětství je syn svědkem, jak jeho otec bije matku, a proto mu to později přijde jako přirozené. Stejně tak si takto narušená osoba vykládá po svém, že je správné mlátit ostatní, protože je otec mlátil také každý den. To je také důvod, proč jsou svolavateli protiromských pochodů násilníci často odsouzení, či stíhaní policií za nějaký násilný trestný čin.

Mediálně jsou svolavatelé protiromských pochodů v televizi, tištěných médiích, ale také na internetu označováni za slušné občany bojující za další slušné spoluobčany. Co na to,, že takoví organizátoři mají blízko k neonacistické, či ultrapravicové scéně. Ve skutečnosti jsou takoví mediálně slušní lidé pouze dalšími slabochy, jež  za svůj zpackaný život, za své nedokonalosti viní ostatní, zpravidla rasově, nábožensky nebo vzhledově odlišné členy společnosti, protože ultrapravičák  uprostřed skupinky svých frustrátů je vždy tím nadřazeným a správným bojovníkem za imaginární svět národa, v němž existuje pouze černá,  bílá a přísná pravidla požadovaného ultranacionalismu.

Média oficiálně popírají, že by svými reportážemi podporovala nebo spoluvytvářela rasismus. Zvláště ta česká jakoukoli kritiku a odmítání rasismu ve zpravodajství považují za pokus o cenzuru. Přitom svou činností vytvářejí nový druh rasismu, který explicitně popírá, že je rasismem, a vykresluje skutečný rasismus, tedy „starý“ rasismus, výhradně jako součást smýšlení extrémní pravice. Minority podle něj nejsou biologicky druhořadé, nýbrž odlišné. Mají odlišnou kulturu, ovšem v přímém porovnání s vlastní kulturou vykazují mnohé nedostatky, které je třeba napravovat. Tyto nedostatky nejsou považovány za strukturní, ale spíše v kultuře zakotvené, a tudíž těžko napravitelné, majoritu ohrožující. “Nový” rasismus médií  tak rozeznává kulturní rozdíly mezi odlišnými etnickými skupinami, ale odmítá jakékoli odlišnosti v jejich přístupu k moci. “Nový” rasismus médií má formu textovou, obrazovou, ale výsledkem jeho existence mohou být násilnosti, vraždy a nepokoje páchané extrémisty. “Nový” rasismus vyvolává nenávist a očerňuje ostatní kultury a nepřímo jejich chování staví do roviny deviantního, velmi nebezpečného vzoru chování, proti němuž by se “naše”, majoritní část, společnosti měla postavit třeba i s pomocí protiromských pochodů. Média tak zcela odmítají jakýkoli zásah rasismu do prosazení práv minorit.

“Nový” rasismus médií přitom není příliš odlišný od rasismu “starého”. Je projevem etnické hegemonie snažící se novou, skrytou formou, rozšiřovat lži a nepravdy o odlišných kulturách, jiném etniku. Média zobrazují většinovou společnost jako oběť, která musí snášet negativní dopady, jež jsou spojeny s péči o ” těžké břímě” minority – např. kriminalita, výdaje na sociálním zabezpečení, případně příslušníci minority získávající levná pracovní místa na úkor majority. Média zneužívají etnické minority ke svému prospěchu a vytvářejí umělohmotný dojem, že minority budou v budoucnosti zdrojem velkých potíží pro majoritu.

Proč má “nový” rasismus médií úspěch? Protože většina jedinců z většinové společnosti má velmi omezené každodenní zkušenosti s minoritami. Většina jedinců z většinové společnosti má přístup k velmi malému množství alternativních zdrojů informací o minoritách. Negativní postoje k minoritám jsou v zájmu mnoha vlivných lidí z většinové společnosti. “Nový” médií rasismus je vítán také proto, protože vytváří polaritu “ONI” a “MY”. Média podporují tuto polarizaci kvůli svému zaměření na různorodé problémy a ohrožení “nás”. A v neposlední řadě minority nemají dostatek moci, aby mohly veřejně oponovat zkresleným mediálním reprezentacím.

Často jsou sdružení a hnutí minorit závislé na financování ze strany státu, a tak si často z vlastní vypočítavosti netroufnou oponovat. Mnoho prominortních organizací je řízeno majoritáři, a tak tu není přílišný předpoklad, že by se otevřeně postavily vůči majoritním médiím. Některé organizace řízené Romy  neromy sbírají dotace a neochraňují lidská práva. Jako kdyby se opakovala devadesátá léta neschopných, kdy jednotlivé romské organizace představovaly sběrače dotací, a nikoli obhájce práv obyčejných lidí.

“Nový” rasismus médií zaobaluje rétoriku “starého” rasismu do hábitu méně viditelného a odhalitelného, viz například:

  • Naše (obvykle chápáno jako západní) kultura je nadřazená.
  • Etnocentrismus je přirozený a někdy nevyhnutelný.
  • Diskriminace může být racionální.
  • Naše společnost nepotřebuje být multikulturní společností.
  • Asimilace kulturně deviantních skupin je nezbytná.
  • Naše společnost je tolerantní.
  • Naše společnost není rasistická.

I proto jsou protiromské pochody velmi vítanou devizí médií. Nejenže zvyšují sledovanost a popularitu média, ale zároveň pomáhají ve stavbě ideologie “nového” rasismu. “Nový” rasismus je především součástí každodenní komunikace mezi občany, a v tom tkví jeho nebezpečnost, protože “nový” rasismus médií živý skrytý rasismus lidí, vyvolává ho ven a obrozuje ho do nových podob tak, aby na první pohled nebylo jasné, že “starý” a “nový” rasismus je totéž. Z tohoto hlediska je proto nesmírně důležité postavit se proti prezentaci rasismu v médiích, protože se takovým odmítavým přístupem narušuje pomyslný životadárný proud mezi vnitřním rasismem spoluobčanů a médii.

Značná část svolavatelů protiromských pochodů trpí mentální retardací nebo schizoidní poruchou osobnosti, kdy se jedinec stává lhostejným ke svému okolí, je uzavřený, izolovaný a má oblibu v samotářské aktivitě. Obecně je necitlivý ke společenským normám a konvencím. Téměř většina organizátorů pocodování se projevuje sníženou frustrační tolerancí. Chybí jim odolnost vůči frustracím, konfliktům, stresům a psychické zátěži. Typický svolavatel je nepřizpůsobivý k běžné populaci, je však přizpůsobivý ke kriminální populaci. Je tragikomické, když se právě takoví jedinci nazývají slušnými občany, přitom mají kriminální minulost a často i přítomnost. Vyznavači odkazu extrémismu mají většinou široký repertoár trestných činů a nespecializují se úzce na jeden jediný druh kriminality. Mají často problémový vztah k autoritám jako je policie, učitel, rodič…. Většina svolavatelů protiromských pochodů naopak odmítá zodpovědnost za své případné trestné činy a háže ji buď na oběť svého počínání, špatné dětství nebo špatnou situací ve státě.

Organizátoři protiromského pochodování přitahují stejné smýšlející existence, kdy ideologicky zdatní frontmani mezi davem vyvolají davovou sugesci, v níž na povrch u maminek a tatínků postávajících na náměstí vypluje doposud uzavřený cit pro nacionální nadřazenost. Konečně zdravotní sestřička samoživitelka uleví své situaci, když s neonácky a extrémisty po boku zakřičí “cikáni do práce”. V jeden čas, v davu hysteriků konečně žena bez peněz není tou slabou, nic neříkající nickou. Může, pokud se bude snažit, patřit dokonce k opěvovaným hrdinům okamžiku. Protiromsky pochody dávají “šanci” skrytému rasismu.

Ideologie extrémismu nabízí, jak již bylo několikrát řečeno, velmi srozumitelný, jednoduchý a emočně přesvědčivý model fungování světa, kde jsou neonacisté a rasisté správní, zatímco ti ostatní jsou špatní. Hlavním cílem neonacistů a ultrapravicově smýšlejících spoluobčanů je těžit ze strachu, který ve společnosti zcela přirozeně způsobují. Neonacistovy a extrémistovy potřeby pro jeho život jsou naplňovány v rámci skupinky neonacistů a extrémistů. Členstvím ve skupinkách si shromážděná lůza vytváří pocit sounáležitosti se skupinou, pocit moci a síly vyplývající z předem dané identity, v níž se neonacista, extrémista a rasista cítí nejlépe.

Účastnící protiromských pochodů, zvláště jejich organizátoři, často vnímají svět ve zjednodušené formě  a cokoli složitějšího je najednou špatné a nepřátelské. Nemají žádné sebevědomí, které si musí nakonec zvyšovat pomocí násilností a dalších asociálních typů chování. Správný extrémista je ovcí poslouchající svého vůdce, protože pouze on může nesebevědomého neonacistu, člověka s rasismem v srdci posunout o kousek dál. Protiromské pochody jsou také oslavou stádovitosti. Jsou to “hromadné seance”, sebeurčení, kdy se rasisté, neonacisté a podomní hajlovači mohou za podpory médií cítit jako legitimní hlas silných, kdy je správné být rasistou, protože rasismus je považován za legitimní právo “slušných lidí”. 

Ultrapravicová scéna by velmi ráda křičela do okolí své pravdy. Dokonce skrze žaloby napadá lidskoprávní aktivisty za odmítnutí xenofobova světa jednolitosti. Československo záhy po svém vzniku vkročilo do cesty rasismu, kde Tomáš Garrique Masaryk připravil pomocí rasistických zákonů cestu k dnešním problémům. Společnost byla manipulována ve jménu politické korektnosti a ke stejné manipulaci dochází i nyní ve 21. století. Slabý stát, neexistence silné osobnosti, neschopnost občanských sdružení obhájit lidskost…..to všechno přispívá k nárůstu nacionalismu a radikalismu.

Obce spolu se starosty zapomínají na své povinnosti a ze strachu z rozhodnutí krajských soudů raději jako nějaké automaty souhlasí s každým neonacistickým demonstrováním. Neonacisté využívají nejednotnosti výkladu práva, kdy není právně jisté, zda může být jedním z důvodů zákazu demonstrací osobní minulost svolavatelů protiromských pochodů. Je třeba skoncovat se slovíčkařením. Je třeba přimět demokratickými cestami politiky k plnění manuálů Ministerstva vnitra, jež předem radí a pomáhají politikům k ohraně křehké demokracie.

Protiromské pochody budou růst do té doby, dokud demokracie neřekne dost.