Vzpomene někdy někdo na zdravotně postižené jako na oběti nacistické tyranie?

Vzpomínka na holocaust je svým způsobem nevděčným okamžikem, kdy se vzpomíná na obecně uznávané utýrané oběti nacistické zlovůle, zatímco na ty méně známé se zapomíná. Dlouhá léta se nemluvilo o romských obětech, protože to nebylo korektní. Dlouhá léta se v období komunismu nehovořilo o Němcích ze Sudet utýraných v továrnách na smrt, protože poválečný režim po vzoru Edvarda Beneše aplikoval princip generální viny na všechny z německého národa, protože Němec musel z politických důvodů zůstat kovaným náckem. 

Princip generální viny zahájil celosvětová jatka, aby následně princip generální viny pokračoval v další nespravedlnosti, kdy sudetští Židé německého původu ve vlacích Červeného kříže mířili do poválečného Československa, aby následně někteří z nich skončili v potocích a dehtu genocidního šílenství poválečné, Rudou armádou a nacionalismem Edvarda Beneše zabarvené republiky. Rok co rok vzpomínáme na oběti šílenství, jež by se nikdy nemělo opakovat, abychom nikdy veřejně nevzpomněli na stovky tisíc nacisty povražděných zdravotně postižených spoluobčanů. Prvorepubliková, dokonce i ta druhorepubliková společnost se k nim nechovala dobře. Prováděla na nich lékařské pokusy v psychiatrických léčebnách, v rozporu s právem zneplodňovala zdravotně postižené ženy……

Na základě pošetilých nápadů národního socialismu bylo zneužito Darwinových teorií. Zdravotně postižený ničil genový fond a tak handicapované ženy musely být i proti své vůli v zájmu čistoty národa sterilizovány. Sterilizační techniky používali proti zdravotně postiženým již v roce 1907 například lékaři v USA. V ústavech pečujících o osoby s postižením byli tito lidé kastrováni.  Například americký spisovatel Jenny Morris ve své knize nazvané “Pýcha proti předsudku” zmiňuje takové chování proti handicapovaným. Stejná praxe kastrace lidí s handicapem probíhala například v Dánsku, Norsku, Švédsku, Finsku, Estonsku, Jugoslávii, Litvě, Lotyšsku, Maďarsku a Turecku.

 Tedy i my coby demokratický svět jsme podlehli bludům tvrdícím poškozování genetického fondu národa. Handicapovaní byli tenkrát považováni za zbytečné zboží kazící obrázek celé společnosti. Nacismus pouze využil tohoto společenského postoje a označoval ty nemohoucí, ty nechodící, nemluvící, neslyšící za zbytečné užírače peněz a kapacit státu. Nacistický režim nehodlal zůstat pouze u obecně používaných sterilizací. Točil s handicapovanými filmy, fotil je a poté nacismus vyráběl fotky s výsměšnými texty a komentáři. Na videích lidé mluvili o smrti. Hovořili o tom jak krásné by bylo kdyby zemřeli.

Nacismus využil filosofického pohledu na zdravotně postižené, kdy německý voják coby invalida byl oceňovaný hrdinou, zatímco stejně postižený civilista skončil svůj život pod smrtící injekcí jako ten neposlednější čokl v rohu vesnického rinku.

Od srpna 1939 do konce roku 1945 docházelo k registracím zdravotně postižených. Zdravotně postižený člověk byl pozvaný spolu s pečující osobou ke svému obvodnímu lékaři a ten vyplnil kartu, ta následně byla odeslána na vedení. Poté byl zdravotně postižený pozvaný znovu a dostal třeba poukaz na lázeňskou péči. Rodina celá šťastná z toho, že Hitler myslí na postižené souhlasila. Zdravotně postižená osoba však nebyla odvezena do lázní, ale do speciálních ústavů zabývajících se likvidací.  V takovém zařízení to šlo jako na drátkách. Postižený přijel a do velmi krátkého období byl zlikvidovaný. Napřed se používala praktika smrti výfukovými zplodinami, poté následovaly kulky a když se zjistilo, že toto je plýtvání střeliva a benzínu stojí říši mnoho peněz, tak se vymyslely plynové komory, které byly zkoušeny právě na zdravotně postižených.

Při vraždě automobilovými zplodinami se do předem připravené místnosti nastrkali donaha svlečení handicapovaní, do místnosti vedla hadice napojená na auto. Spustil se motor a ti nenávidění zdravotně postižení byli zabiti. V případě plynových komor vymýšleli inženýři smrti důkladnější verze. Od těch, ve kterých jejich handicapované oběti umírali hodiny až po ty s rychlejšími účinky. Zkoušely se i otravné látky, které byly později na příkaz říše vyráběné v tehdejším Československu. Doktor vyplnil falešný úmrtní list, na kterém bylo třeba, že ten člověk zemřel na zápal plic nebo něco podobného. V tomto programu eutanázie nazvaném T4 podle místa vedení eutanázií v Berlíně Tiergartenstraße 4 byli vedle handicapovaných vražděni také homosexuálové, lidé s epilepsií a nevyléčitelně nemocní.

Spisovatel Richard Grünberger ve své knize “Sociální teorie Třetí říše” hovoří o postoji církve a církevních představitelů vůči eutanázii na zdravotně posižených. Někteří kněží a členové církve souhlasili s programem eutanázie. Naopak někteří jako třeba kardinál Clemens von Galen vedl i před Hitlerem kázání, ve kterých odsuzoval vraždění zdravotně postižených. Říká se, že právě Galenova kázání donutila Hitlera dočasně zastavit projekt eutanázie, který se znovu rozjel v roce 1942 a pokračoval až do posledních dnů roku 1945.

Velmi strohé odhady hovoří o tom, že takto bylo popraveno na 275 000 zdravotně postižených. Toto jsou však velmi přízemní odhady, podle mnoha pramenů budou čísla zavražděných osob se zdravotním postižením daleko vyšší.

Nikde na žádných shromážděních nikdy nikdo neprojevil úctu k povražděným zdravotně postiženým. Přitom na zdravotně postižených nacisté zkoušeli hromadné vraždění lidí. Přitom a zdravotně postižených a touze úsporného odstraňování nepohodlných v říši, vznikly plynové komory. Zobrazuje se v tomto postoj morálka českého národa, který byl stejně jako u Romů ochoten přihlížet a aktivně pomáhat  vraždění spoluobčanů v protektorátu? Bylo by snad uznání mrtvých neznámých doznáním svého vlastního pochybení, kdy Beranova vláda, a ty další v pořadí, nebyly schopny ochránit nemohoucí spoluobčany od vlastních choutek na očištění národa?

Vzpomínka na oběti vály a nacismu by měla náležet všem bez ohledu na jejich rasu, náboženství, zdravotní stav nebo společenské postavení. Protože schopnost spatřit hrůzy ve sv celé ohavnosti dává naději, aby se nikdy nic takového neopakovalo.