Turecko zažívá kvůli Kurdům svůj okamžik schizofrenie

Američané útočí na Islámský stát Iráku a Levanty(ISIL), bombardují Irák, Sýrii, média mlčí nad tím, že se jedná o neoficiální akci, na níž Američané nemají mandát NATO, dokonce ani souhlas Rady bezpečnosti Organizace spojených národů. Situace na Blízkém východě nahrává zbrojnímu průmyslu, který díky boji s radikály vydělává na smrti dalších lidí. Česká vláda pochopila svou příležitost a napomáhá iráckým Kurdům, proti nimž po léta bojuje i v rozporu s mezinárodním právem nedaleké Turecko. 

Není proto divu, že se právě Ankara odmítá jakkoli zapojovat do bojových akcí. I když……Ankara v Sýrii je zapojena dávno, ještě předtím, než se o Islámskému státu Iráku a Sýrie vůbec hovořilo. Připomeňme si na malý okamžik několik významných okamžiků turecké angažovanosti v syrském regionu.

V roce 1991 turecký prezident Ozal požádal tehdejšího amerického prezidenta Bushe o pomoc v řešení kurdské otázky. Iráčtí Kurdové prchali kvůli  zvěsti do Turecka. Tenkrát kolovala v regionu pověst o Saddámově chuti zaútočit na kurdský region. Američané spolu se svými spojenci měli zabránit pronikání Saddáma na kurdskou stranu Iráku, a tak se do měsíc trvající vojenské operace zapojila stovka amerických, britských, německých a francouzských letounů. Celá vojenská eskapáda měla pro Turecko jeden jediný úkol. Oslabit pronikání Kurdů na turecké území. Tehdejší politici se řídili jednoduchým pravidlem: čím více Kurdů na jejich území, tím více zůstane v Turecku těžko řešitelných problémů.

Turecko se mohlo alespoň na malý okamžik v globálním měřítku ukazovat jako ochránce kurdského světa. Všichni v devadesátých letech minulého století dobře věděli, že se jedná o lacinou naprosto trapnou pózu, se kterou chtějí Turkové přikrýt páchané válečné zločiny vůči tamější kurdské menšině. Američané tenkrát vyhlásili oblast na sever od 36. rovnoběžky a na jih od 32. rovnoběžky za bezletovou zónu, ve které měly irácké stíhačky zakázáno létat. Všechny pozdější turecké vlády dělaly všechno pro obnovování bezletové zóny v kurdské oblasti Iráku. Tato bezletová zóna zde trvala do americké invaze v Iráku v roce 2003.

Podle některých informací existoval americký vládní program v součinnosti v Katarem a Tureckem, mající za úkol přesvědčit vysoké vojenské představitele Osvobozenecké syrské armády k přeběhnutí do Turecka. Toto přesvědčování mělo podle některých nezávislých zdrojů probíhat formou úplatků. Tito vysocí představitelé rebelů poté mají pod tureckými rozkazy bojovat na příhraniční třísetkilometrové oblasti, na níž v součinnosti s Tureckem operují také speciální jednotky izraelské armády. Šlo o jednoduchý program, kdy Kurdové žijící v příhraniční oblasti tak budou pod přímou kontrolou Syřanů, kteří budou dělat to, co jim Turci přikážou. Syrští Kurdové ale nejspíš chtějí využít nastalého zmatku v zemi, a tak se zvyšuje podle různých mediálních zdrojů také kurdská aktivita u syrsko-tureckého pohraničního pásma.

Turkové se po celá léta snaží ovlivňovat syrské Kurdy k oslabení kurdské menšiny v samotném Turecku. Existence ISILu je nebezpečnou také pro Ankaru, která ztrácí kontrolu nad prováděnou politikou, na níž po léta spolupracují jak s Izraelem, Saudskou Arábií, tak Spojenými státy americkými. Česká angažovanost zásobující irácké Kurdy náboji přispívá ke snu o kurdské nezávislosti. Tento sen využívaný v boji proti extrémistům z ISILu může sám o sobě přispět k ještě většímu chaosu v regionu, kdy se vyrábí další “nacionálové”, sice v současnosti spolupracující, ale v budoucnu možná bojující třeba i vůči dnešním spojencům, protože USA, Izrael, Saudská Arábie, ani dalších pět arabských zemí s Tureckem nepotřebují žádný Kurdistán.

Je to především Turecko, které nerado vidí Kurdy se zbraní v ruce. Více než 70 000 Kurdů uprchlo v předchozích dnech ze severní Sýrie do Turecka.  Desítky tisíc lidí se snaží vniknout do státu Atatürka z území ISILu. Turecko se snažilo vypakovat Kurdy, sebrat jim zbraně, případně je dostat pod absolutní nadvládu, aby nyní mnoho Kurdů v roli uprchlíků ohrožovalo pomocí spojenectví s místními Kurdy bezpečnost Erdoganova autoritářského režimu. Přicházejí kurdští bojovníci s obyčejnými civilisty……..Zároveň na území Turecka z nedalekého příhraničního městečka Kobani přicházejí kurdští bojovníci vyzbrojovaní například českými náboji a výzbrojí dodávanou bojovníky vůči Islámskému státu Iráku a Levanty.

Extrémisté nemající s islámem nic společného, vyrábějí ISIL, napadají a vraždí místní minority, které díky následné hrozbě genocidou získávají podporu dosavadních “nepřátel”. Spor tak z určitého úhlu pohledu některých kurdských generálů může vést k urychlení snů, o nichž by si jinak bývalí radikálové, nyní spojenci, mohli nechat jenom zdát. Turecko díky snažení dlouholetých partnerů “dostává na frak”, protože dlouhodobá politika odmítání Kurdů jako nepřátel na život a na smrt musí alespoň na oko jít do ústraní, protože UNNHCR vyzývá Ankaru k tomu, aby poskytla prchajícím Kurdům přístřeší.

Turecko oficiálně přijalo na 100 000 Kurdů na své území. Celkem tak od začátku války v Sýrii přijalo na 1,35 milionu uprchlíků. Turecká politika musí zažívat dokonalý stav schizofrenie, kdy musí poskytovat servis kurdským uprchlíkům, zatímco se obává kurdských bojovníků, jež by mohli ve své podstatě znovu zahájit otevřený odpor vůči tureckému pokusu o genocidu, útlak místních Kurdů. Kromě válčení v Sýrii, Iráku a dalších území teroristů z ISILu, by tak mohl vyrůst další ozbrojený střet třeba na území Turecka.

USA zahájily nálety na obranu Irbílu, kurdské milice se zbraní v ruce a českými kulkami ve zbrani hájí příhraniční městečko Kobani……proti těmto kurdským milicím po celá desetiletí bojují turečtí vojáci. Kurdské milice tvořily součást Kurdské strany pracujících, požadovaly samostatnost, nezávislost na Ankaře…..Erdoganova vláda vyhlásila Kurdům neoficiální válku, kvůli níž ve spolupráci s Izaelem zaútočila na hraniční oblasti v Sýrii, kvůli níž zahájila protizákonné akce eskalující v zatýkání často nevinných Kurdů. Turecko také mimo jiné obviňovalo Assada a jeho režim z podpory Kurdské strany pracujících.

Kurdové spolupracují s Barackem Obamou, protože vědí, že taková spolupráce jim dopomůže k ignoraci toho, co Turecko konkrétně chce a požaduje. Kurdské milice tvrdí, že s leteckou podporou Američanů a jejich spojenců můžou zcela bez potíží odolat teroristům. Turecké bezpečnostní síly tento víkend použily slzný plyn a vodní děla k rozehnání Kurdů, kteří se shromáždili na podporu kurdských uprchlíků prchajících ze Sýrie. Stovky mladých demonstrantů bránily tuto neděli s kameny v ruce barikády na silnici vedoucí k nedalekému hraničnímu přechodu.  Mladí Kurdové z Turecka chtěli odejít do syrského městečka Kobani, kde se chtěli přidat k následným bojům. Ankara následně brání přechodu přes hraniční přechod a místní Kurdové společně s nově příchozími Kurdy díky uzavřenému přechodu viní Ankaru z podílu na genocidě Kurdů v Sýrii.

Mladí, nacionalismem, uchvácení Kurdové nejdříve prchající do Turecka, nyní reportérům CNN říkají, že nechtějí žít ve stanech, ale chtějí se zapojit do bojů s bojovníky ISILu. Erdogan velmi dobře ví, že pokud by oficiálně takovému požadavku vyhověl, zadělal by si na mnohem víc potíží, než pokud Kurdy zanechá ve stanech uprostřed uprchlického tábora.