V postsovětských zemích střední Asie dochází k porušování lidských práv

Ochrana lidských práv postsovětských republikách je na velmi špatné úrovni. Východ zmítající se v korupci následovaný papalášským chováním politiků ztěžuje práci nevládním organizacím, které se následně musejí čelit naschválnostem ze strany místních úřadů. Musí se složitě registrovat, nesmí příliš kritizovat diktátora s jeho vládou nebo jsou nuceni pomlčet o tom či onom porušování lidských práv. Být aktivistou v takové zemi je velmi nebezpečné. Jako Damoklův meč v ovzduší visí hrozba vězením, únosu, mučení nebo dokonce trestu smrti v legální i té méně zákonné formě. 

Občanská angažovanost není v postsovětských republikách, i v samotné Ruské federaci vůbec vítaná. Velmi špatná je situace ve střední Asii, kde vůči občanským aktivitám stát používá velmi hrubé, nedemokratické represivní nástroje moci. Turkmenistán, Uzbekistán, Kazachstán, Kyrgyzstán a Tádžikistán jsou zeměmi, kde lidskoprávní aktivista bez potíží může přijít o život. Je to trend přežívající z dob Sovětského svazu, kdy mocipán nerad přistupoval na změnu hry, kdy občan mají právo kritizovat, požadovat a přispívat ke změnám ve společnosti.

Kazachstán chystá nový trestní zákoník, který byl podepsán prezidentem v červenci roku 2014 a v platnost má vstoupit v lednu roku 2015. Zákoník obsahuje ustanovení omezující svobodu sdružování v zemi. Režim se obává demonstrací, a tak na pořad budoucích dnů přichází nařízení, s pomocí nichž by bylo možné takové choutky Kazachům co nejdříve znepříjemnit. Kazachstán, na jehož území se nachází světoznámý Bajkonur, je strategickým územím jak pro Rusko, tak pro Spojené státy americké. Proto si také prezident Nazarbajev může dovolit všechno co bude chtít. Zájmem velmocí je udržet povolného diktátora u moci za jakoukoli cenu. A tou přijatelnou cenou mohou být například životy místních aktivistů. Nový zákon podepsaný a schválený Nazarbajevem svým způsobem kopíruje Putinův přístup k nevládním organizacím, kdy jsou nevládky stavěny do podružné role těch registrovaných a správných, a těch, jež registrováni nejsou a proto mohou být jakkoli pronásledované. Nový zákoník je v Kazachstánu zákonným nástrojem  odstraňování nepohodlných.

Nový zákoník o správním deliktu, který byl Astanou také schválen v červenci tohoto roku, si zachovává nejasně formulována ustanovení, podle kterých jakékoli porušení vnitrostátního práva, bez ohledu na to, zda je velké nebo malé, může vést k pozastavení nebo ukončení činnosti občanského sdružení. Třetí nový zákon podepsal prezident Kazachstánu letos v létě, nový zákon o odborových svazech. Ten byl kritizován kvůli monopolizaci odborů tím, že vyžaduje, aby odbory byly součástí průmyslového odvětví nebo celostátních struktur. 

V Kyrgyzstánu je situace nevládních organizací mnohem horší. Biškek s prezidentem Atambajevem nalezl zálibu v ruském receptu restriktivních nařízení vůči  nevládním organizacím. Jeden z vládních návrhů zakazuje “propagandu takzvaných netradičních sexuálních vztahů”, což ve svém důsledku není nic jiného, než kriminalizace homosexuality. V druhé polovině října roku 2014 by vládní, de facto prezidentský návrh na postavení homosexuálů mimo zákon měl být projednávaný místním parlamentem. V ovzduší visí další návrh nesmyslného zákona, kdy nevládní organizace mají jako podivný dar dostat od vlády stigmatizující nálepku “zahraničních agentů”.

Zákon v Tádžikistánu uděluje státu rozsáhlé pravomoci pro sledování aktivistů a dohlížení nad činnostmi nevládních sdružení, což ve svém důsledku není nic jiného než nepřípustné  a nedemokratické zasahování do aktivit lidskoprávních ochránců pořádku. Dušanbe podobně jako Kazachstán rozporu s meziárodním právem pomocí soudů za jakékoli porušení zákona nařizuje rušení občanských sdružení. Důvodem může být i obyčejný triviální administrativní důvod.  Jednou z takových organizací je sdružení mladých právníků Amparo. Cílem této občanské organizace byl boj proti mučení v tádžické armádě, ke kterému ve velkém dochází.

Ti, kdo mluví v Turkmenistánu a Uzbekistánu o lidských právech, čelí riziku pronásledování, uvěznění, zatímco aktivisté v Kazachstánu, Kyrgyzstánu a Tádžikistánu čelí cílené vládní negativní očerňující rétorice, stigmatizaci, kdy občanské organizace jsou veřejně označovány za cizí agenty a jejich aktivisté jsou často označováni za vlastizrádce, kriminálníky, proti kterým vláda a její agentury připravují trestní řízení. Viz například kyrgyzské hnutíBir Duino. Opakovaně je pronásledováno režimem. Jejímu řediteli, Tolekanu Ismailovi je vyhrožováno. Podobně sou na tom LGBT aktivisté. Výroční konference OBSE ve Varšavě, týkající se lidských práv v Evropě, by odsoudit porušování lidských práv také ve střední Asii a nedalekém Rusku.

Zátah na nevládní organizace začal po Putinově návratu na prezidentský post v roce 2012. Notoricky známý zákon zahrávající si se “zahraničními agenty” má dalekosáhlý negativní dopad jak pro lidskoprávní aktivisty, tak pro bojovníky proti korupci, advokátní kanceláře nevládních organizací i bojovníky za ochranu lidských práv. V roce 2013 desítky nevládních organizací dostalo varování a v současnosti čelí stíhání kvůli zákonu o “zahraničních agentech”. Výsledek soudních tahanic pro ruské nevládky končí obvinění ze “špionáže” a následným ukončením činnosti občanského sdružení a uvězněním managementu organizace.  Od srpna 2013 do května 2014 tak před soudem skončilo na 30 nevládních organizací, jejichž činnost soudy posuzují jako politickou, nikoli občanskou činnost. Mezi “zahraničními agenty” se statutem politické činnosti skončily například organizace Public Verdict Foudation,  the Memorial Human Rights Centre, Agora, Jurix, Golos a další.  V Rusku mimo jiné dohází ke kriminalizaci LGBT komunity a jakýkoli názor kritizující Putinovu vládu se stává objektem další kriminalizace.

V Kazachstánu, Kyrgyzstánu i Tádžikistánu sice došlo  některým pozitivním krokům vůči mučení, ale přesto k tyranizování odpůrců režimu i lidskoprávních aktivistů stále dochází. V roce 2012 Tádžikistán změnil definice mučení ve svém trestním zákoníku a přeměnil je v souladu s definicí obsaženou v Úmluvě proti mučení. V roce 2008 Kyrgyzstán a Kazachstán byly prvními zeměmi střední Asie, které se staly účastníky Opčního protokolu k Úmluvě proti mučení. Kazašský prezident Nazarbajev by měl především zrušit zákon o promlčení, jež se týká otázek mučení. Díky paragrafům jsou mučitelé a trýznitelé, kteří byli  často přímo nebo nepřímo placeni ze státní kasy, vynecháni ze soukolí spravedlnosti. Mučení se v Kazachstánu, Kyrgyzstánu i Tádžikistánu odehrává zejména v prvních hodinách po zadržení policií. Lidskoprávní aktivisté jsou biti, dochází k mučení elektrickým proudem nebo zadržované osoby jsou vystavované abnormálnímu horku či chladu.

V posledních letech se v mnoha zemích bývalého Sovětského svazu rozmáhá nešvar svévolného zadržování a následného věznění.  Oběťmi státní agrese bývá opozice, lidskoprávní aktivisté, novináři……Výbor OSN pro lidská práva vyjádřil znepokojení nad nedostatkem nezávislosti soudnictví v Arménii (2012),Ázerbájdžánu (2009), Bělorusku (2011 a 2014), Kazachstánu (2011), Kyrgyzstánu (2014) ,Moldavsku (2009), Ruské federaci (2009), Tádžikistánu (2013), Turkmenistánu (2012),Ukrajině (2013) a Uzbekistánu (2010) . Ve svých závěrečných doporučeních pro mnohé z těchto zemí Výbor pro lidská práva zdůraznil, že nezávislost soudnictví byla podkopána přetrvávající korupcí v rámci systému justice. Slabé soudnictví, které snadno podlehne tlakům shora, nemůže chránit práva obžalovaných, natož zajistit, aby bylo s vládními kritiky zacházeno spravedlivě a nestranně. Lidé jsou zadržováni často jenom proto, že uplatňovali svá lidská práva. Právo na vyznání, právo a svobodné shromažďování i právo na svobodu slova jsou nejčastějšími právy, proti kterým jdou vlády postsovětských zemí například ve střední Asii.