Česká vláda vydá zákon na odškodnění obětí sterilizací

Česká vláda se konečně “rozhoupala” a hodlá do konce příštího roku předložit zákon, jehož prostřednictvím by byly odškodněny oběti protiprávních sterilizací. Po více než dvacet letech se Sobotkův kabinet rozhodl vyjít vstříct požadavkům Výboru OSN pro lidská práva, který zcela správně kritizoval české zákonodárce z neochoty zodpovídat se za chyby minulosti.  V letech 1970 – 1991 sterilizovala československá vláda romské ženy jako součást politiky, jejímž cílem bylo snížit “vysokou, nezdravou” porodnost romských žen. 

Soudruzi a soudružky se rozhodly sáhnout ve jménu rasismu po osvědčené eugenice, kdy za mrzký peníz, s pomocí lží a manipulací ničili rasismem přeplnění papaláši za tichého mlčení tehdejších romských předáků život nejen romským ženám, ale také celým romským rodinám.  Výše odměny za sterilizaci se lišila podle toho, zda se jedná o Čechy nebo Slovensko. Od roku 1988 vláda používala oficiálně finanční kompenzace za to, pokud Romka podstoupí sterilizaci. V Čechách se vyplácelo 10 000 korun a na Slovensku 25 000 korun. Odměna byla vyplácena v penězích nebo kuponech, za které bylo možné pořídit např. nábytek. Mnoho Romek, které sterilizaci za odměnu podstoupily, později litovaly a často ani nebyly informovány co sterilizace přesně obnáší.

V Československu se vyskytovaly případy, kdy údajně nebyl před operací vůbec poskytnut souhlas, ani ústní ani písemnou formou; souhlas byl získán během porodu anebo krátce po porodu, během pokročilého stádia porodních bolestí, to znamená za okolností, kdy trpí matka velkými bolestmi a je ve velkém stresu. Mnohokrát se stávalo, že lékař provedl sterilizaci bez souhlasu, když byla Romka v bezvědomí kvůli císařskému řezu. Lékaři používali manipulativních informací, kdy lékař nesrozumitelnou formou vysvětloval budoucí zákrok.

Politická reprezentace se jako malý spratek odmítá postavit čelem k velmi závažnému porušování lidských práv, k němuž s požehnáním složek státní moci docházelo. Kdyby nebylo podmínky ve II. Úmluvě o zabránění a trestání zločinu genocidia dokázat vládě úmysl, že se s pomocí snižování počtu dětí plánovitě a účelově snažila decimovat romský národ, hovořili bychom dnes o genocidě Romů, nikoli “jen” o sterilizaci, ke které se média s papaláši odmítají hlásit.

Veřejná vyhláška o sterilizaci, vydaná ministerstvy zdravotnictví České a Slovenské socialistické republiky v roce 1972 uvádí indikace, při kterých může dojít ke sterilizaci, uvádí tzv. Sterilizační komisi, která zahrnovala vedoucího lékaře gynekologického nebo urologického oddělení,ředitele Krajského ústavu národního zdraví a ředitele nemocnice. Tato komise sice měla formálně posuzovat každou žádost o sterilizaci. Vyhláška byla navržena teoreticky k ochraně proti svévolné nebo neinformované sterilizaci. V praxi, nicméně, vláda podporovala konkrétní kroky sterilizace romských žen s cílem snížit “vysoce nezdravou” porodnost romské populace. Výsledkem takového vládního snažení byl nepřiměřeně vysoký počet sterilizovaných romských žen. Tyto sterilizace byly často prováděny v rozporu s tehdy platnými národními zákony či na hraně jejich zákonnosti. 

Dokonce ani demokracie necelých 25 let po pádu vlády jedné strany není schopna pohlížet na historii reálným okem a snaží se události upravovat ke své potřebě. Viz informace o koncentračním táboře v Letech u Písku, kdy vládní archivy poukazují na vojenské materiály, aníž by se kdokoli zajímal od místních pamětníků, kde přesně Čechoslováky zřízený a českými četníky strážený koncentrák stál. Důležitá je upravená pravda, v níž musí být český národ ztvárněn  jako oběť nacistické agrese, nikoli však jako spolupracující celek podílející se nadlimitně na masovém vyvražďování nepohodlných. Tragikomický je poté pohled na některé “romské aktivisty”, kteří věří vládou dodaným informacím, protože mají třeba ve “správcovství” pietního místa postaráno o “zajímavé místečko” na slunci. Podobné je to ve věci sterilizací, kdy je politicky nepřípustné, aby Československo  nástupnický stát, Česká republika, byly spojováni s pokusem o genocidu části svého národa.

Je ostudou Česka, že začne jednat teprve tehdy, pokud vytváří tlak někdo zvenčí. Snažíme se o výraz západoevropana, zatímco se chováme jako burani z nějaké východní zemičky, kde politik je synonymem papaláše využívajícího stát ke svému užitku. Vládní představitelé by se neměli chovat jako vychovatelé v táboře plném pubertálních výrostků. Vládou navrhovaný zákon o odškodnění obětí sterilizací předpokládá komplexní odškodnění obětí protiprávních sterilizací a uspokojení jejich nároků ze strany státu. Oběti tedy již nebudou muset vznášet u soudu občanskoprávní žaloby proti zdravotnickým zařízením, kde došlo k provedení protiprávních sterilizací.

Opravdu dojde v novém kodexu ke komplexnímu odškodnění romských žen? Sterilizace probíhaly podle mnoha svědectví dlouho po roce 1990. Budou do odškodňovacích kvót započítány také tyto ženy? Na odškodnění by měly mít nárok ženy, které podstoupily nedobrovolnou sterilizaci od ledna 1972 do května 1991. Ženy, které podstoupily sterilizaci po květnu 1991 mají zkrátka smůlu a stát se necítí zodpovědný za tiché pokračování zažité praxe. Žádné peníze na světě nemohou utišit příkoří, jehož se minulost na romských spoluobčanech dopustila. Političtí představitelé České republiky zároveň s odhodláním vydat nový zákon sehrávají tragikomické hry, kdy se tváří, jako kdyby něco dělali ze své vůle nad rámec svých povinností. Takové chování papalášů je nedůstojné jak k Romům, tak k samotným majoritářům. Desítky žen se přihlásily ombudsmanovi, některé se obrátily i na soudy……….

Vládní výbor proti mučení a nelidskému zacházení odhaduje, že by nárok na odškodné mohla mít až tisícovka žen. Na základě několik let starého návrhu měly poškozené získat 300 tisíc až 400 tisíc korun podle újmy na zdraví či míry porušení tehdejších předpisů………relativizace utrpení ve formě peněz je na jednu stranu výsměchem společnosti, kdy se politika učí nešvar, že se všechna příkoří minulost mají odškodnit penězi, zatímco obyčejné přiznání viny bez kličkování, poslání zodpovědných k trestněprávní zodpovědnosti značně pokulhává. Ale jak jinak odškodnit oběti oficiálně neuznané genocidy? Slova vládních představitelů o chystaném zákonu nejsou výhrou humanismu, ale smutnou relikvií provinění.