Česká psychiatrie potřebuje totální restart

I když 5 % populace českého národa využívá služeb psychiatrů, je lékařská péče o duševní zdraví v České republice na velmi špatné úrovni. Psychiatrické léčebny dostávají stále méně příspěvků ze státního rozpočtu na svou činnost, a tak lékaři, ani kdyby chtěli, nemohou u svých pacientů postupovat podle nejmodernějších postupů, jež jsou v zahraničí zcela obvyklé. Navštěvovat “cvokaře” je považováno za ostudu, a proto stát opomíjí potřeby psychiatrických léčeben, jako kdyby spoluobčané s duševními potížemi nebyli řádnými obyvateli této země. 

Posudkové lékařství opomíjí duševně nemocné, protože psychické potíže nemusí být na první pohled viditelné. Zcela zdravý jedinec bez obtíží chůze nemůže přesto pracovat, protože díky duševním stavům nezvládá pracovní vypětí. Lidé s velmi vážnými chorobami se tak ocitají takřka bez jakékoli pomoci a živoří na hranici životního minima, protože jejich zdravotní stav neodpovídá zavedeným tabulkám posudkářů. Uprostřed Evropy dochází tak dochází k diskriminaci těch, kteří si zasluhují stejnou péči jako každý druhý s infarktem nebo vysokým tlakem.

Stát opomíjí duševně nemocné, psychiatrická zařízení se ocitají často v dezolátním stavu, i proto nemohou uzavřená oddělení fungovat tak, jak by ve skutečnost měla. Všeobecný nezájem o psychiatrii se může vymstít nám všem, například v případě vážně duševně nemocných pacientů, kteří díky neefektivní léčbě a nedostatečným zákonům způsobí nějaké neštěstí. Žijeme ve velmi podivném období, kdy média raději kriminalizují duševně nemocné, než aby se ptala proč není o takové jedince ve společnosti profesionálně postaráno.

Pokud duševně nemocný odmítne lékařem nabízenou léčbu, nikdo takového člověka nemůže nutit k tomu, aby dodržoval nařízení lékaře. Psychotické stavy jsou pro úřady akceptovatelné, dokud duševně nemocný někoho nepřizabije. Potom úřady jednají. Je známo mnoho případů, kdy rodina žádala i před soudy o ústavní léčbu člena rodiny, protože milovaná dcera , syn odmítá jíst léky, nedostavuje se na sezení s psychiatrem, protože si myslí, že to nepotřebuje. Co na tom, že s nožem v ruce vyhrožuje všem v domácnosti…..co na tom, že vyhrožuje sousedům……….zákony jsou velmi špatné a neumožňují v takovém případě nařídit ústavní léčbu, během níž by nespolupracující pacient musel brát léky, musel by se dostavovat na terapeutická sezení……..

Místo, aby se politici zajímali o zlepšení zákonů, financování i stavu v psychiatrických léčebnách, tak raději tlachají s generalizacemi a nepravdami v ústech nad jednotlivými mediálně známými případy. Miloš Zeman láskyplně vyznamená studenta zabitého duševně vyšinutou osobou, místo toho, aby se staral o pozadí, jež k neštěstí vedlo. Politici se chovají jako mrzké děvky a jako ještěrky se vyhřívají v záři reflektorů večerních novin, protože vyznamenáním statečného kluka získají mnohem víc, než tlacháním o nápravě v léčbě psychicky nemocných.

Navzdory vlně protestů, které se odehrály před mnoha lety snad na všech televizních stanicích v republice, jsou v českých psychiatrických léčebnách stále lidé zavíráni do klecí, jsou připoutáváni k lůžkům a léčba duševně nemocných se podobá spíše trýznění, během něhož se často psychický stav pacienta mnohonásobně zhorší a léčba se stává neefektivní. Pacienti nejsou uklidňováni při svých duševních atakách nenásilnou cestou. Běžně se děti poutají k lůžku sedmibodovým pásem za obě ruce, nohy, ramena a trup. Velice rozšířené je nadměrné podávání léků, kdy všichni pacienti dostávají stejná léčiva bez ohledu na jejich duševní stav. Pacienti, jež do té doby neměli vidiny a bludy, nyní díky špatné medikaci a jednotnému přístupu vidí duchy, oživlé sny a jejich duševní stav se zhoršuje, dostává se do míst, do nichž by nikdy nemusel. Pacientovi se  píchne dávka sedativ, do ruky se mu strčí jednotná sada léčiv a pacient, například krátce umístěný na samotce se může oddávat psychotickým stavům, jimiž do té doby třeba netrpěl.

Není divu, že se duševně nemocným, jež léčbu na psychiatrické léčebně postoupili, nechce zpátky. Samotka je strašákem, formou trestu. Pacienti postávající ve frontě polykají léky, poté následuje kontrola, zda léčivo není ukryté někde v ústech. Zabouchnuté dveře sesterny, nuda, šeď prostředí prokládaná špatnou medikací……..i tak vypadá život v psychiatrické léčebně. Copak nemají duševně nemocní právo na léčbu a nikoli na týrání, zhoršování zdravotního stavu?

Jsme stále ještě demokratickou společností a je povinností státu nabídnout duševně nemocný adekvátní, moderní a účinnou léčbu, nikoli však týrání, mučení a prohlubování duševních stavů, kvůli nimž se psychicky nemocný léčí ve zdravotnickém zařízení. V České republice vázne také ambulantní léčba, kdy člověk se začínajícími problémy mnohdy velmi složitě získává pomoc a pokud ji v ambulanci dostane, jsou potíže pacienta často trivializované, přehlížené……to je také jeden z důvodů, proč u pacientů s duševními emocemi dochází k recidivě zdravotního stavu.

Česká psychiatrická péče by si zasloužila totálně zreformovat.  Chybí komunitní péče, je příliš mnoho hospitalizací a trvají příliš dlouho, není poskytována léčba šitá podle individuálních potřeb pacienta. Psychiatrická péče by se měla přiblížit k pacientovi, třeba pomocí intervenčních týmů, které ve spolupráci s obcemi vyhledávají nemocné a jsou schopny pomoci i tam, kde si nemocný nebo jeho rodina neví rady. Dalo by se tak předejít případům, kdy sadista nepodstoupí léčbu. Pokud se chce společnost ochránit před psychickou atakou sadisty nebo schizofrenika, musí vytvořit podmínky pro adekvátní léčbu, v níž bude kvalitně postaráno o duševně nemocného. Žádné veřejně dostupné seznamy sadistů, násilníků nebo vrahů ničemu nepomohou. Pouze způsobí zhoršení zdravotního stavu osob, jež za své jednání nemohou. Pokud psychicky nemocný člověk někoho zabije, nebo někomu ublíží, je to téměř vždy vina společnosti, nikoli duševně nemocného.