S vývojem nacionalismu i extrémismu dochází k přeměně významu vlajky

30. 3.1920 v 18.45 hodin vyhlásili poslanci Národního shromáždění návrh Jaroslava Kursy za oficiální státní vlajku. Kursovo autorství si přivlastnil akademický malíř Jaroslav Jareš, který byl až do roku 2005 oficiálně považován za autora státní vlajky. Pověstný prapor s klínem je zároveň největší onucí zneužívanou extrémisty při každé demonstraci odhalující prostotu nenárodního smýšlení. Ubožák s xenofobní představou o správné společnosti použije vlajku jako kus oblečení, pobíhá po demonstraci a cítí se jako ten největší národovec pod sluncem. 

Ultralevice s ultrapravicí využívá nacionalismu k propagaci extrémních názorů. Jednou dva pruhy s klínem symbolizují slovanské hodnoty Velkomoravské nebo Přemyslovské říše……podruhé je Kursův návrh vnímán jako zosobnění čistoty rasy, pro kterou vedou fašisté mytickou rahowu. Symbolika národa, státnosti a odkazu na vznik společného státu se vytrácí v oparu stále se vyvíjejícího ultranacionalismu, jež se sveřepě zuby nehty snaží zůstat pro cílené publikum sexy.

Holešovská výzva prožívá v nejrůznějších polooficiálních sdruženích vlhké sny o panslovanství, zatímco skalní náckové v taktu plantážníků pokládají půllitry s pěnivým mokem na některou z částí vzpomínaného kusu látky. Československá vlajka byla poražená dvěma nacionalismy, váže nás k ní historická paměť, kterou si každý z nás vykládá podle svého. Boj vůči její symbolice neskončil pádem komunismu, ale probíhá stále za vydatného přispění vyvíjejícího se nacionalismu, jež se obrozuje do stále sofistikovanějších a více nebezpečnějších podob.

Česká republika nepatří k zemím, kde bývají státní symboly na veřejnosti k vidění jindy než při slavnostních ceremoniálech. Proto užití státní vlajky vyvolává emoce a spouští stereotypem naučené reakce, kdy ten, kdo používá vlajku České republiky, tak ční kvůli velmi vážných pohnutek, pro které by se měl člověk chtě nechtě zamyslet. To je také další z důvodů, proč extrémisté, kromě svých sentimentů na národ, vlajku používají. Vlajka položená na zem, pověšená obráceně, nebo popsaná slovy, či obrázky spouští latentní nacionalismus, pro který se psychicky labilní lidé jsou ochotní chovat jako smyslu zbavení.

Z pocitu malosti národa vykvétal pod rukama Kramáře i Rašína dávno zasetý český fašismus, jež se rychlostí blesku přiblížil k tomu německému za přispění Národního frontu Castystů na počátku devadesátých let dvacátého století. Malost národa strachující se z neopodstatněného a značně přehnaného nebezpečí pangermánství posloužila k vytvoření vlajky prvorepublikově sešněrované formulace národa, ve které byla společnost rozdělena nikoli podle typu občanství, ale podle rasového původu, jež zaručoval z principu xenofobní zacházení eskalující v nelidské zacházení s romským obyvatelstvem.

Problém malého národa vzniká jen a jen tehdy, když se národ cítí ve své malosti nepohodlně. Germán před desetiletími urychlil umělohmotnými strachy Masarykem řízený nacionalismus, stejně jako dnes Rom urychluje růst účelovým a bezpředmětným organizacím, jež díky pokoření a zneuctění Romů mohou mávat separatismem a rasovou nerovností na potkání. Každá doba má své katalyzátory, jsou jimi menšiny, Zeman, Putin…….každý z nich díky zneužití a účelovému pochopení urychluje různé druhy extrémismu a dává prostor k nedemokratickým řešením, jímž jako kulisy poslouží účelově posunutý význam Kursovy vlajky Čechů.

Rozdíl mezi velkostí a malostí dějin byl modernímu češství, na němž založil Masaryk ideál národa, trnem v oku. Rozdíl mezi velikostí a malostí dějin byl modernímu češství trnem v oku, a tak vznikala a doposud vzniká snaha přesvědčit sebe sama, že propast mezi velikostí a malostí není tak velká. Landa zpívá o Vozové hradbě, nacionalisté si hrají na husity a neonacisté oživují prapory českého království doplněné o lva v červeném poli. Palacký vytvářel historizující mýtus, zatím co TGM zkoušel vytvářet ideál “moderního” národa jako souručenství Slovanů.  Část extrémistické scény odmítá Masarykův koncept národa, nahrazuje ho hrdostí na husitství, zatímco se bojí vymanit z kýčovitosti etnického vymanění se z podob prvorepublikového slovanství pozvolna vytěsňujícího germánství s romstvím z prostoru slovanského bratrství.

S příchodem demokracie se pojem národa mění do politické roviny, v němž českým národem je každý, kdo má české občanství. Doba si žádá své a vypadá to alespoň na krátký okamžik, že se společnost navrací zpět k hodnotám humanismu, v němž vlajka Česka slouží jako identifikace všech bez rozdílu na etnický původ. Tedy alespoň do té doby, dokud vlivem selhání veřejného sektoru nevládek a státu nedochází k aktivizaci separatismu a nacionalismu  uvnitř menšin. Dochází tam k podobným posunům vnímání státních symbolů, k jakému dochází u neonacistů. Romští nacionálové žijí ve vykořeněné a dosti vybrakované podobě moderního romství, ve kterém se pokoušejí překonat návratem k historii a symbolice Romů malost, velikost i hořkost dějin. Na romských demonstracích se objevují jak romské, tak české vlajky, protože i ten největší nacionál z řad Romů ví, že není možné pro své vlastní bezpečí a fungování ve společnosti opustit prostor základních hodnot společného nacionalismu.

Pocit nedokonalosti, národní malosti by měl ve 21. století vést k nutnosti hledat úlohu, pro kterou bychom se v kladném slova smyslu mohli obětovat, protože pocit legitimních dědiců bývalé velikosti nestačí a vytváří omračující sekvenci vražedných nesnášení, jež se následně mohou obrátit proti každému z nás. Pokud by se energie vložená do nenávidění a nesnášení přeměnila v energii hledání cest pro společné soužití, společnost by se skutečně mohla přeměnit, a to i se symbolikou vlajky jako takové.