Temnota destruktivního sobectví nedovolí růst lidským právům

Rusenkovi demonstrace v Praze nevyšla. Romové se nenechali opít výkřikem písmen a dávno pochopili, že Romská demokratická strana, stejně jako Konexe a řada dalších aktivistů tady nejsou pro ochranu lidských práv, ale pro zcela jiné, těžko pochopitelné důvody nemaje s lidskoprávní politikou pranic společného. Je to tragikomický kolotoč, v němž plave každý v tom výhodnějším proudu a sociálně slabí lidé jsou nástrojem a nikoli cílem, kvůli kterému by se svět měl měnit k lepšímu. 

Ten či onen leze do řitě druhému, protože je to pro něj výhodné, a tak se pan iks, paní ypsilon stávají div ne ztělesněním Boha na Zemi, zatímco za pár týdnů dostávají parohy satanášů. Ještě nedávno organizátor romské demonstrace v Ostravě, Imrich Horvát, “nenechal” na sociálních sítích a v nejrůznějších článcích “dopustit” na Vladimíra Leško i na společenství Tancošova politického spolku, zatímco dnes, jak se zdá, obrací, jako kdyby se chtěl pod možná mylným dojmem zavděčit ostrovní lobby z Londýna.

Netrénované oko těžko pochopí, levicové noviny se socanským pozadím dokonce pochválí a skuteční lidskoprávní aktivisté nad celým divadélkem ve skrytu anonymity zapláčou. Přesně taková je humanitní scéna v České republice. Události se dějí kvůli zájmům organizací i jednotlivců a kde kdo by chtěl být českým Martinem Lutherem Kingem vedoucím davy nespokojivců prostředkem Václavského náměstí přímo k sídlu českých králů, kde by podobně jako reverend ze zámoří pronesl památečný proslov o svém nenaplněném snu.

Málokdo ví o pozadí dění v populárním Přednádraží, a tak se mohou vést rádoby naučné desputace o tom, jak se skupinka aktivistů snažila pomáhat sociálně slabým. Koho by to také po těch letech zajímalo. Ostatně, historie se neptá jak a kdy bylo něčeho dosaženo, důležité je, že něčeho dosaženo vůbec bylo. V Česku si lidé zvykli hrát na upravenou realitu, ve které vystupují hrdinové, jež by jinak ve světlech pravdy vypadali mnohem více pokřivenější, flekatější a méně zajímavější. Zahraniční donátoři vyhledávají své dotační partnery, kteří následně čerpají prostředky z Unie na nejrůznější lidskoprávní projekty, jež ve výsledku moc nepomáhají potřebným, nýbrž organizacím samotným. Kolorit slizu se v mnoha případech zažral až do samého základu fungování ochrany lidských práv, proto není divu, že cesta k nápravě je velmi složitá, z některých úhlů pohledu dokonce nenapravitelná.

Takový způsob ochrany nejpotřebnějších nahrává neonacistům a vyvolává etnické i celospolečenské pnutí ve společnosti. Bohužel, i tohoto aspektu využívají někteří lidskoprávní aktivisté pro své účely. Myslí si, že lidé jsou tupé, hloupé a nepřemýšlející ovce, které postačí poštvat, naladit a navnadit a na náměstích budou stát desetitisíce požadující vše, co hlásá svolavatel nevědomých. Naštěstí realita je naprosto odlišná. Česko není tak velké, aby se lidé nedozvěděli o pozadích nejrůznějších dějů. Pokud pečlivě sledujete postoje jednotlivých aktérů a svážete si je s kuloárními informacemi, můžete si velmi snadno složit mozaiku, jež byla původně určena “pro vyvolené”. Ti, kdo skutečně dělají první a poslední pro sociálně vyloučené oblasti, chudé a minority, nejsou často médii, dokonce ani těmi levicovými, zmiňováni. Prostor dostávají ti nepraví, kteří se ve výsledku podílejí na pokřivování lidskoprávního prostředí v Česku a způsobují tím velmi vážné škody.

Rusenko, Romská demokratická strana, Konexe, Romea a řada dalších podle názorů některých lidí obchodují s iluzí, vzdušnými zámky, nenabízejí řešení, selhávají a neplní roli, k níž se zavázali. Na jevišti kralují nedbalky, místo aby zářily večerní šaty. Dalo by se o tom hovořit hodiny a pravděpodobně by taková debata nebyla k ničemu. Stav lidskoprávního prostředí nabízí  humorné okamžiky, když leader jedné z organizací parafrázuje v překladu amerického velikána, i když ten ve skutečnosti vyřčená moudra nikdy v takové podobě neřekl. Opět se někdo snaží dělat dojem v potěmkinovském střihu, protože neznalost je obecně ve společnosti nejrozšířenější vědomím, kvůli kterému neznalí upadají do nejrůznějších manipulací i extrémismů.

Aktivistická scéna není schopna žít plně, protože nedokázala vyšplhat od vlastních zájmů k širším zájmům lidstva. Jednotlivci vytvářející chod nestátních organizací se ještě nerozhodli, zda půjdou ve světle tvůrčího altruismu nebo v temnotě destruktivního sobectví, jehož sílu aktivně den co den veřejnosti předvádí. Lidskoprávní svět díky kralování nesprávných ohrožuje sebe sama a napomáhá tak k rozšiřování antihumanismu, v němž minority s ohroženými a slabým lidmi dostávají stále méně a méně prostoru. Je třeba změnit spoustu věcí…..na prvním místě především dotační politiku, pomocí níž by rostli sociálně slabí s minoritami a nikoli pouze organizace s jejich vůdci.

SDÍLET