Vladimír Franz odhalil své islamofobní Já i odpor k multikulturnímu světu

Kamarádi! Je tomu tak řádově pět měsíců, kdy na Chmelnici vznikla… vzniknul název Nová česká jednota. Nyní je květen vlastně a vychází její první předčíslo, časopis Čech. rozohnil se před více než dvaceti lety avatara připomínající Vladimír Franz před svým holohlavými druhy v “boji”. Tenkrát měl ještě na hlavě milimetrový sestřih, nosil bombra s kanadami, přednášel skinheadům, s nimiž se také potetovaný všeumělec velmi rád scházel. Nezakrýval své ultranacionální Já, o němž posléze pod nánosem čtvrt století vyprávěl jako o účelové póze studující psyché trudomyslného agronácka.

Vladimír Franz se 1. května 1990 na koncertu rasistických skupin Orlík a Bránik v žižkovském hotelu  Tichý (dnes Ariston) poprvé seznámil s existencí hnutí Nová česká jednota, jejíž cílem bylo dle některých “zlých” jazyků vytvořit militantní mládežnickou organizaci. Rozdivočený dirigent oživující pochodářské nadání svých svěřenců tenkrát před podnapilým fanoušky vystoupil se svým kultovním proslovem, aby následně po více než dvaceti letech se stejným zápalem rokoval na konferenci Pirátů, s jejichž volnočasovou nabídkou pobavil nejednoho volbami navnaděného mládežníka v okolí.

Lidskoprávní umělec skládající symfonickou báseň Morava přišel do útulné hospůdky, ve svěžím koloritu podebatoval nad stavem současného světa, poklábosil s cucáky s mlékem na bradě, dokázal, že světu ideálů stále ještě rozumí, aby posléze o několik měsíců později promodralý umělec na sociálních sítích poodhalil zvědavému příteli z ksichtoknihy dávno zapomenuté, zkostnatělé rysy mýtického Já. Vezme se zoofilně nechutný obrázek, v němž se o spáření pokouší pejsek se slepičkou.

franz_ras

Ten se náležitě s kapkou jedu okomentuje, aby vnímavý fanoušek vycítil Francův odpor k multikulturnímu světu, kvůli kterému také před drahnými lety aktivizoval jinak ztracenou mládež budoucích kriminálníků. Kultura excentrického hudebníka se zcvrkla na pejska se slepičkou. Dokonce se shodují barevné variace, v níž bílá představující základ skinheadova myšlení je znásilňována černou, pokleslejší kulturou. Jedním obrázkem tak roztomilý Franz odhaluje víc, než by kdy dokázal obyčejnými slovy. Navrátil se ke své přirozenosti z dob Braníku a Orlíku, kdy aktivně usiloval o to, aby se “bílá kultura” nemíchala s kulturou “mnohem pokleslejší”, v řeči skinheada s kulturou romskou. V jednom jediném okamžiku z monitoru vyskakuje do obýváků Franzových pseudopřátel ohavnost xenofobie, označující multikulturní svět, v němž žijí arabská, židovská, ruská, americká, česká, romská a další kultury pospolu, za “plod ohavnosti”, za něco bizarního, co bychom mohli přirovnat k plodu vycházejícího ze vztahu pejska se slepičkou.

Franzova “multikulturalita v praxi” není ve skutečnosti nic jiného, než praktická ukázka Franzova xenofobního uvažování o moderním světě zrcadlící se například v košilatých vtipech narážejících na muslimy v Teplicích. Koneckonců, nepsal ho Franz, ale nějaký Radan Dolejš, jež svým islamofobním žvatláním udělal radost postaršímu malíři akvarelů.

franz_pisek

Vladimír Franz o sobě rád mluví jako o velmi pokrokovém, moderním člověku, humanismem nabyté osobnosti, jež se ve své neskonalé dobrotě vrhla do víru společnosti, aby vládla z Hradu všem svým poddaným. Patřili by mezi ně také Romové, Vietnamci,  Arabové, muslimové, Židé nebo homosexuálové?