Vozíčkáři jsou ve věci asistenčních psů státem stále diskriminováni

Od dubna 2012 mohou nevidomí lidé a zdravotně postižení konečně se svými vodícími a asistenčními psy do nemocnic. Česká republika si hraje na pokrokový stát s vysokou péčí o zdravotně postižené, přitom je tento stát stále pozadu. Vymýšlí svá řešení, aníž by se nějakým způsobem poohlédl po řešeních v sousedních státech. Česká republika v péči o zdravotně postižené vysloveně kulhá. Třeba takové Norsko bylo ochotné kvůli 20 lidem vlastnících vodící psy, vymyslet zákon, aby tito psi byli na stejné úrovni jako psi vodící nevidomé. Postup v České republice je značně odlišný. Vzniká tu velké lobby, ve kterém jsou potřeby vozíčkářů naprosto ignorovány.

Dva roky starý zákon umožňuje asistenčním psům vstupovat do restaurací, obchodů a o nemocničních zařízení. Nedává však naději na to, aby vozíčkář, dítě nemocné svalovou atrofií či s dětskou mozkovou obrnou dostalo státní příspěvek na pořízení asistenčního psa.

“V současné době neuvažujeme o tom, že by příspěvek na zvláštní pomůcku byl určen na takzvané asistenční psy,” říká mluvčí ministerstva práce a sociálních věcí Petr Sulek.

Kam se poděla pověstná, před volbami garantovaná sociální politika o ty nejpotřebnější? Ani současné Ministerstvo práce a sociálních věcí s ministryní Marksovou není ochotné situaci jakkoli řešit. S přístupem Sobotkova kabinetu to bude nejspíš podobné jako s přístupem  lidským právům, kdy existuje ministr pro lidská práva, zároveň však vláda pro lidská práva a jejich ochranu nedělá nic významnějšího.

Při vyjednávání zákonů v období ministra Drábka, nový kabinet sliboval, že se bude snažit situaci změnit. Bohužel nezměnil vůbec nic. Dokonce nic nezměnil ani Sobotkův kabinet. Problematika asistenčních psů je pominuté téma, s nímž se nikdo nechce zabývat, protože média ta nějak nezajímá. O asistenční psy se tehdy nezajímala ani Národní rada oso se zdravotním postižením.

Česká republika porušuje drábkovskými zákony Mezinárodní úmluvu o právech osob se zdravotním postižením, když příspěvek na péči, nebo na pomůcku nárokuje stavem peněženky a nikoli zdravotním stavem, kvůli kterému se osoba s handicapem musí potýkat s nepředstavitelnými překážkami. V přístupu vlády, ať už se jedná o ODS nebo ČSSD, je vidět antisociální záměr, ve kterém nejde o to pomoci nemohoucím. Nevidomí jsou ze zcela nepochopitelných důvodů stavěni ve věci psí pomoci na mnohem vyšší stupínek, než kdokoli další vidící, jemuž by psí asistence přispěla k mnohem lepšímu a kvalitněji strávenějšímu životu. Asistenční pes může kromě podávání věcí tak zachránit život. Nebylo by na čase, aby legislativa přistupovala stejně jak  nevidomým, tak k ostatním zdravotně postiženým?

Proč je pes u nevidomého považován za zdravotní kompenzační pomůcku a u vozíčkáře, nebo člověka nemocného svalovou atrofií za zdravotní kompenzační pomůcku považovaný není? Právní statut se podobá stále víe nepřehledné džungli. Pokud se zdravotně postiženému udělá na ulici nevolno a zkolabuje, poté není záchranka povinna naložit společně s páníčkem také asistenčního psa. Opět je tato povinnost na dobrosrdečnosti záchranářů. Asistenční psi jsou šikovní pomocníci často velmi drazí pomocníci. Cena takového psa se pohybuje ve stovkách tisíců korun. Pokud by takový pes zůstal na ulici a poté se ztratil, byl by to obrovský problém. Záchranáři mohou také na místo povolat policii, která by se o psa měla postarat.

Osoby se zdravotním postižením mají právo na osobní nezávislost a samostatnost ve stejné míře, jako je tomu u nepostižených. Pes vycvičený pro doprovod osoby se zdravotním postižením je chápán jako nepostradatelná součást zdravotně postižené osoby, pro kterou byl vycvičen. Pes je pomůckou, která zdravotně postiženému umožňuje plně uplatňovat právo na volný pohyb, samostatnost a mobilitu. Pokud stát odmítá řešit problematiku asistenčních psů, poté zabraňuje zdravotně postiženým být nezávislí, žít plnohodnotný život bez obav o své zdraví(v případech, že pes je vycvičený pomoci při záchvatu).

Organizace zabývající se výcvikem asistenčních psů jsou nuceny shánět sponzory, kteří by výcvik chlupáče zaplatili. Lidé s velmi vážnými nemocemi musejí div ne žebrat, aby dostali od dárců příspěvek na asistenčního psa. Viz. například případ devítiletého Jindry s dětskou mozkovou obrnou. Chová se takto sociální stát? Chová se takto sociálně naladěná vláda? Nejenže budou dávky pro zdravotně postižené zmražené a nebudou se opět zvyšovat, navíc zůstává diskriminační legislativa stále v platnosti. Dojde někdy ke změně?