Francie učila Argentinu jak lépe mučit zadržované odpůrce režimu

Francie je symbolem svobody. Bohužel se tento symbol vytrácí v politice populismu a ve Francii vítězí islamofobie s rasismem namířeným vůči Romům. Je to smutné a zdroj pro velmi vážné potíže v budoucnosti. Symbolika je vůbec velmi nebezpečná věc. Západní země hovoří o svobodě slova a teroristických útocích, zatímco některé z bývalých koloniálních velmocí zapomínají na své vlastní prohřešky, kdy se vojáci dopouštěli terorismu na civilistech a pomocí vražd odstraňovali politické odpůrce. Příkladem by mohla být Francie několikrát intervenující vůči osvobozeneckým snahám v Alžírsku. 

Existuje dostatek důkazů o velmi rozšířeném používání metod  mučení i vražd politických odpůrců během francouzské okupace Alžírska. Francouzští důstojníci trénovali v metodách mučení argentinskou armádu. Oficíři dorazili do Argentiny, kde zdokonalovali represivní nelidsky chovající se diktaturu v týrání tamějších politických vězňů. Odsouzení hodný režim byl v přátelském koloritu využíván k podpoře potlačování demokratického práva na nesouhlas s vládou. Dokazují to slova bývalého francouzského premiéra Pierra Messmera: “Argentina chtěla, abychom jim pomohli, takže jsme jim dali všechno, co chtěli. Argentina je nezávislá země, a nebyl důvod, abychom popřeli její žádosti. ” 

V prosinci 2013 zemřel ve Francii francouzský generál Paul  Aussaresses, který se v Alžírsku dopouštěl válečných zločinů, když bez mrknutí oka nechal mučit a popravovat vězně během války v Alžírsku. Evropský stát se nechtěl vzdát dominance na severu Afriky, a tak použil k potlačení nacionálních nálad morálně, ale také protizákonně závadné praktiky, s nimiž se dopouštěl páchání válečných zločinů.

Je vůbec zajímavé, že některé válečné zločiny bývají válečnými zločiny pouze tehdy, pokud to neodporuje národním nebo mezinárodním potřebám světových velmocím, ke kterým Paříž zcela jednoznačně patří. V okamžik potřeby jsou diktátorské režimy přáteli, zatímco ti, co nechtějí žít v područí někoho jiného nepřáteli zůstávají. Válečných zločinů se dopouštěly v Alžírsku zcela jistě obě dvě strany ozbrojeného konfliktu, ale byla to Francie, jež sáhla po mučených v jižní Americe, aby mnohem lépe dokázala mučit zadržované Alžířany.

Generál Aussaresses metody mučení obhajoval ve své knize “Válka o Kasby”. Netajil své sympatie k používání metod mučení vůči představitelům Al-Kájdy. Dnes již nežijící generál ve své knize uvedl, že francouzská vláda trvala na tom, aby francouzská armáda zlikvidovala hlavní povstaleckou skupinu Front de Liberation Narionale tak rychle, jak jen to bude možné. Jakmile toto zmiňovaný vysoký vojenský představitel vynesl na světlo boží, byl ihned zbaven své hodnosti i práva nosit uniformu s Řádem čestné legie. Francie, jež se nyní dovolává práva na svobodu slova a právo na svobodu obecně, tenkrát nechtěla, aby detaily o konfliktu unikly do médií a do povědomí veřejnosti obecně.

Aussaressova kniha je věru poučným čtením. Odhaluje v ní například úzké vazby na brazilskou armádu. Podle slov bývalého šéfa kolumbijské tajné služby Dirección Nacional de Inteligencia, byli chilští důstojníci v Brazílii cvičeni v mučení již zmiňovaným generálem Aussaressem. Francie se tedy podílela formou výcviku i na brutalitě nechvalně známého režimu v Chile. Kam se poděla dnes slovně deklarovaná svoboda? Omlouvá snad boj se separatisty používání nacistických metod? Praktik mučení i válečných zločinů se dopouštěli a dopouštějí také Spojené království, Rusko, USA i současná Indonésie, jež se ve skrytu nezájmu médií dopouští genocidy Pauánců v Západní Papuy. Francie není jediná, kdo sáhla po tyranských praktikách, ale je zároveň jediná, jež se díky Charlie Hebdo staví do role garantů svobody i hodnot vyspělého světa. Proto by nemělo být nikdy zapomenuto, že i Francie je schopna v rámci národních zájmů překročit zákonnost i mezinárodní smlouvy, vytlačí lidská práva ven a zavraždí, či mučí své oponenty.

Údajným architektem brutálních represí v Alžírsku byl podplukovník Roger Trinquier. Ten takový styl vedení bojů nazval honosným pojmem: “moderní válka”. Moderní válka tedy představovala pravidla vykašlání se na jakékoli zásady civilizovaného světa, na které se dnes Hollande z Elysejského paláce dovolává. Jedním ze základních pilířů “moderní války” byla “doktrína tajemství”, kdy bylo třeba zachovat absolutní mlčenlivost, což představovalo také zajištění odstraňování mrtvol těch, jež byli cíleně zabiti, nebo nepřežili metody mučení. Mnoho mrtvých těl skončilo v hlubinách moře…..některé z nich skončily vyplavení na březích argentinských nebo uruguayských pláží. Ostatně, praktiky mučení nejsou pro Francii ničím novým. Podobně se Francie zachovala v Indočíně. Tisíce lidí se ztratilo a nikdo nevěděl, co se s nimi stalo, jestli žijí nebo jsou mrtví. Moře co schvátilo, to většinou vydalo jako neznámé torzo člověka, nebo ponechalo jako potravu pro žraloky a jiné živočichy.

Kniha “Válka o Kasby”, jež se dá zakoupit na internetu, je velmi smutným příběhem o tom, že ani tak vyspělá země, jakou je Francie, není zárukou svobody a demokracie. Tam, kde jsou v případě potřeba používány represivní, velmi tvrdé metody odstraňování nechtěných osob, tam nelze hovořit o demokracii a prostoru pro svobodu, protože míra svobody a demokracie se nejlépe pozná podle toho, jak se systém zachová ke svým nepřátelům i těm oponentům.