Poslední pokušení Krista ukázalo, že křesťanští fanatici jsou stejní jako islamisté

Mezi islamofoby je to samý odborník na Korán, i když málokdo z nich tuto knihu četl. Postačí jim odkazy na Wikipedii, trochu školení od šéfa nesnášení a svět má dalšího odborníka ochotného sypat jeden verš za druhým, aníž by si mrskači sebeúčelných pravd uvědomili, že se chovají v tomto ohledu stejně, jako kritizovaní islamisté z Al-Kájda, Boko Haram, či nějakých dalších spolků fanatiků. 

Korán obsahuje 6 300 veršů. Každý se může na vlastní oči přesvědčit, za toto tvrzení je pravdivé, nebo naprostá lež. Stačí vzít knihu muslimů do ruky, listovat, počítat, přesvědčit se na vlastní oči…..takové poznání je nejlepším způsobem, jak zjistit pravdu a nikoli to, co někdo někdy tvrdil.  Z mnoha tisíc veršů zhruba 300 obsahuje slova “boj” nebo “zabít” a záleží na interpretovi textů, jak je čte, vykládá a chápe.

V tom je síla demagogie, náboženského fundamentalismu, který otrocky jedná za účelem vyložit si problematiku pěkně po svém bez znalostí analogie, vývoje i účelu doloženého textu. Bibli, stejně jako Korán nelze vykládat jako recept na vaření bábovky, protože duchovně laděné texty jsou mnohonásobně komplikovanější a provázanější, než otrocky uváděný počet vajec nebo cukru do přísady na sladkou pochutinu.  Verš navazuje, reaguje na jiný a má v průběhu staletí význam, bez kterého je zbytečné cokoli o Bibli nebo Koránu říkat.

Islamofobie je stále více rozšířenější a pro svou otrockost nepožadující jakékoli vzdělání se stává stále populárnější mezi nevzdělanou cháskou ultrapravicové, ale také ultralevicové  scény, ve které se s náckem spolupracující nacionální bolševici snaží seč jim síly stačí dokázat zvrhlost islámu, protože se každý správný Čech musí podle mysli extrémisty zajímat o náboženství svých předků. Pokud se začtete do křesťanského Deuteronomia, naleznete tam bezpočet příkazů k páchání genocidy, zabíjení bezvěrců, vraždění svých vlastních děti, dokonce i rodičů. Rozhodně je jich více než 300. Křesťanstvím odkojená společnost velmi dobře rozumí, že se takové texty vztahují k hluboké minulosti lidstva, kdy byla jiná morálka, neexistovala cena lidského života a v náboženství bylo běžné, že Bůh vyzýval k zabití. Je zajímavé, že stejná křesťanská společnost není ochotna se stejným porozuměním nahlížet na Korán.

Náboženští fundamentalisté nejsou tradicí islámu. Náboženští radikálové, je jedno jestli se jedná o muslimy, budhisty, hinduisty, nebo křesťany, vycházejí ze stejné šablony chování. Když docházelo ke ztvárnění Mohameda karikaturisty, reagovali náboženští fundamentalisté neadekvátně a vyzývali k násilí, zabití kreslířů a večerní zprávy se měnily v sáhodlouhé “svědectví” o tom,  jak “radikální muslimové” útočí na evropskou svobodu  slova. Nechyběl záběr na hořící popelnici, nebo na pochodujícího “radikála” s některým ze štvavých transparentů vybízející k ničení nepřátel islámu. Společnost, stejně tak média v takových okamžicích selhávají a nejsou ochotna retrospektivního pohledu do minulosti, kdy křesťanští fundamentalisté dělali totéž co ti Koránem zakrývající násilníci wahhábismu.

Podívejme se například na dění kolem kanadsko-amerického filmu “Poslední pokušení Krista”. Médii je tento umělecký výtvor pokládaný za film vyvolávající silnou kontroverzi bortící tradiční, často nesprávně heroizovaný osud Krista na kříži. Americký režisér výše jmenovaného filmu, Martin Scorsese, se inspiroval ve stejnojmenném románu řeckého spisovatele a filosofa Nikose Kazantzakise z roku 1953.

Ve stínu marockého slunce a zlatem protkaných písků nekonečné Sahary začal zaoceánský milovník filmové tvorby vyprávět poněkud netradiční, konvencemi nesepjatý příběh o životu Ježíše Krista a jeho boji s různými formami pokušení, včetně strachu, pochybnostech, depresích, neochotě a chtíti, kterými Kristus jako obyčejný člověk zcela nepochybně trpěl. Křesťanský svět vytvořil z proroka nadlidskou bytost, která se ani omylem nezabývá povrchnostmi běžného života. Z boha, který žil, umíral a trpěl lidskými vlastnostmi se vytvořila ikona mořské pěny, kvůli které křesťanští fundamentalisté jsou ochotni udělat téměř cokoli. Zlákat nedočkavého diváka na sexuální aktivity Ježíše Krista a sdělit světu, že ten tvor na kříži měl také sexualitu jako každý jiný druhý člověk na světě, vyvolalo v některých křesťanech nebývalou vlnu násilí.

Tichý modloslužebník s oblibou poukazující na poklesky ostatních se přeměnil na rabujícího a útočícího fundamentalistu, s nímž si média nevěděla rady. Suše odmemorovala události, ani omylem nepřirovnávala všechny křesťany k teroristům a dokonce ani nevznikaly pověstné hony na “čarodějnice”, s nimiž kde jaký plátek v současnosti fackuje každého muslima na potkání. Premiéra filmu se konala 12. srpna 1988, později byl film promítán v rámci Mezinárodního filmového festivalu v Benátkách 7. září 1988. Netrvalo to dlouho a fanatismus některých křesťanů naprosto srovnatelný s tím wahhábistickým nesnášením nenechal na sebe dlouho čekat.

Režisér Franco Zeffirelli na protest vůči chystanému promítání Posledního pokušení Krista stáhnul z programu festivalu svůj film. Už od začátku, kdy Martin Scorsese oznámil úmysl natočit film podle kontroverzního románu, nastalo šílenství náboženského fanatismu, kdy některé náboženské skupiny křičely do světa, že chystaný film je urážkou křesťanů a označovaly takový úmysl za velkou chybu, jež by mohla skončit něčím velmi špatným. Někteří američtí církevní představitelé v zářijovém vysílání filmu ve Spojených státech dokonce navrhovali bojkotování Posledního pokušení Krista.

Představitelé náboženského kléru, nikoli však odpadlíci od víry jak je tomu v islámu, označovali kritizovaný film za urážku křesťanů. Vůbec nemysleli na svobodu slova, demokratické smýšlení, nebo právo kritizovat cokoli, tedy i proroka jednoho z nejrozšířenějších náboženství na světě. Oblíbené klišé dneška “dělali si legraci ze všech a z každého” nebylo tehdy vůbec myslitelné,  a pokud by tenkrát vůbec někdo takovou větu přednesl před pastorem, dostal by od něj pořádného facáka, až by to s ním plesklo o zem.

Někteří křesťané i s představiteli náboženského kléru označovali filmové dílo za vyšinuté, absolutně hrozné, nesnesitelné a provokaci pro katolický a křesťanský svět. Reagovali proti těm, co v jejich očích útočili vůči prorokovi, jemuž zasvětili své životy.

Kolem Posledního pokušení Krista se rozhostila touha po krvi a to bohužel v doslovném znění. Bylo pouze otázkou času, kdy telefonické vyhrožování, zasílání hrozeb osobní likvidací v obálkách režisérovi filmu i jednotlivým hercům přesáhne únosnou mez a některý z útočících náboženských fanatiků raději začne ničit, aby zabránil promítání nenáviděného uměleckého díla. 22. října 1988 francouzský křesťanský fundamentalista v hodil zápalné lahve do divadla pařížského Saint Michel, ve kterém se Poslední pokušení Krista promítalo. Tento čin ukázal, že i v Evropě existují křesťanští extrémisté, kteří jsou ochotni vraždit, jenom proto, aby zabránili v “očerňování křesťanské církve”. Atentátník, Bernard Antony, z ultrapravicově orientované Národní fronty se zachoval úplně stejně jako tři islamisté, jež se rozhodli vystřílet Charlie Hebdo.

Národní fronta ve Francii tenkrát v říjnu 1988 hrozila, že kvůli vysílanému filmu klidně rozpoutá ve Francii nábožensky orientované teroristické útoky na každé kino, ve kterém budou chtít kýžený film vysílat. Policie proto každé kino, kde se projekce filmu konala, střežila. Bohužel, tentokrát měl útočník navrch. Teroristický útok zápalnými lahvemi způsobil obrovský požár a zranil na 13 osob. Jack Lang, tehdejší francouzský ministr kultury, po uhašení plamenů přišel do divadla St.Michel a před médii prohlásil: “Svoboda projevu je ohrožena, a nesmíme se nechat zastrašit těmito akty. “

Před tímto žhářským útokem došlo k mnoha dalším útokům vůči kinům, klubům a kulturním střediskům, ve kterých se film vysílal. Křesťanští fundamentalisté do kinosálu vhazovali bombičky se slzným plynem, na diváky házeli shnilá vejce, shnilou zeleninu nebo polévali filmové plátno žíravinou. Sex Ježíše s Máří Magdalenou ztvárněný na stříbrném plátně byl  pro křesťanské radikály hodně. V srpnu 1988 vůdce jedné římskokatolické fundamentalistické skupiny Křesťanská solidarita dokonce prohlásil: “Nebudeme váhat jít do vězení, pokud je to nutné k zastavení toho, co se nazývá rouháním .

Policejní vyšetřování požáru odhalilo zrůdné pozadí křesťanského fundamentalismu v Evropě. Byla odhalena ilegální síť katolických fundamentalistických spolků s dosahem po celé Francii. Za děsivými telefonáty režisérovi i jednotlivým hercům stáli lidé z těchto fanatických spolků. V souvislosti s tím bylo zadrženo jen na 9 radikálů, jež se měli podílet na malé části z prováděných útoků. Na stranu radikálů se postavil pařížský arcibiskup, kardinál Jean-Marie Lustiger, když prohlásil: “Nikdo nemá právo šokovat cítění milionů lidí, pro které je Ježíš mnohem důležitější, než je jejich otec nebo matka. Na druhou stranu pařížský arcibiskup také odsoudil žhářský útok se slovy: “nechovají se jako křesťané, ale jako nepřátelé Krista. Z křesťanského hlediska člověk nemusí obhajovat Krista se zbraněmi. Kristus sám to zakázal“.

Národní fronta dnes reprezentovaná Marine Le Penovou byla vždy motivována spíše náboženskými a nikoli politickými pohnutkami. V roce 1988 z této parlamentní strany pocházel žhář a terorista, jež klidně ve jménu Ježíše Krista byl ochotný spálit všechny v kině na uhel. Inklinace k extrémismu a využívání islamofobie Le Penovou je patrné i dnes 27 let po osudném teroristickém útoku v Paříži. Mnoho představitelů náboženského kléru mělo nadstandardní vztahy s Národní frontou a své názory vůbec netajili.

Po volebním výprasku v červnu 1988 Vatikán dokonce ekomunikoval Marcela Lefebvre, fundamentalistického arcibiskupa za jeho přílišnou blízkost k ultrapravici a názory neslučující se s křesťanstvím. Lefebvre v roce 1970 založil náboženskou fundamentální organizaci Kněžské bratrstvo svatého Pia X. Posléze ve Francii následovalo mnoho dalších exkomunikací představitelů náboženského stavu. Existují důvodná podezření, že někteří z vyloučených lidí byli blízcí spolupracovníci s nelegální sítí fundamentalistických organizací. Dobové zprávy  z Francie roku 1988 hovoří o obavách, zda křesťanští fundamentalisté zasáhnou do oslav výročí Francouzské revoluce v roce 1989. I o těchto obavách se mlčí s tvrzením islamofobů, že křesťanští fundamentalisté neexistují a nejsou nebezpečím.

Římskokatolická církev jednala účelově a nejspíš čekala, až se mocný spojenec křesťanských fundamentalistů dostane do přítmí parlamentu. Bylo by naivní myslet si zvláště v období “protimuslimských tažení” v médiích, že tomu bude jinak i nyní dvacet sedm let poté. Moc Národní fronty roste, stejně tak její postavení nejen ve francouzské společnosti. Proto, abychom se vyvarovali opakování smrtícího účinku, je třeba nezapomínat na minulost. Křesťanský fundamentalismus existuje a je stejně nebezpečný jako fundamentalismus islamistů.