I ateisté jsou ovlivňováni náboženstvím, aníž by si to uvědomovali

Ateisté jsou lidé, kteří věří, že Bůh je lidmi vytvořený konstrukt, mýtus a legenda, nebo kteří věří, že tyto koncepty nejsou smysluplné. To je celkem správný názor, ale každý člověk vychází z nějaké kultury a tato kultura je ovlivňována náboženstvím. Každý ateista, aníž by to chtěl, přemýšlí z pohledu náboženského prostředí, ve kterém vyrůstal a využívá výhod i nevýhod, kterými náboženství ovlivnilo vývoj kulturně-společenského prostředí, v němž ateista vyrůstal. Náboženství, ať už nabízí  cestu k jakémukoli bohu nebo jakékoli cestě ke spasení, je sociokulturním jevem prolínajícím se každým bytím člověka, ať to chceme nebo ne.  

Zvukový záznam článku:

[soundcloud]http://soundcloud.com/hrebenareu/16-02-2015-ateismus[/soundcloud]

———————————————————————-

Proto je tragikomické, pokud někdo prohlásí, že je ateistou a nevěří v žádného boha, protože, pokud by skutečně tím ateistou byl, musel by začít přemýšlet jinak, musel by se zříct kultury, která ateistu obklopuje, musel by se zříct svého Já i nevědomého základu svých myšlenek a taková totální změna není vůbec možná. Ateista jako slovníkový pojem měnil svou podobu v průběhu staletí. V období Říma byl ateistou každý, kdo odmítl podílet se na náboženství, které představovalo symbol státu. Politickým disidentem, zločincem byli Židé, nebo křesťané, protože odmítali uznávat pantheon bohů a s tím základ moci státu. Za ateistu byli nazýváni lidé, kteří věřili ve “špatné” bohy, “špatná” náboženství……jinými slovy, kulturně-náboženský střet nazýval ty druhé barbary, ateisty, potenciálně méněcennými tvory na světě.

Ateistům přijde absurdní, když někdo skutečně věří v Jahveho…..ale Římanům v období římského impéria bylo divné, když někdo věřil v Krista…..Křesťanům nebo muslimům může přijít divné, že někdo věří v jiné náboženství a může takové lidi nazvat barbary nebo ateisty, i když lidé věří v jiné, méně rozšířené náboženství. V tomto způsobu uvažování se střetává hned několik hledisek. Především tím nejviditelnějším je schopnost porozumět jinému náboženství a tolerovat jej jako další z možných filosofických a společenských cest v životě. Jednotlivá náboženství jsou jako cizí jazyky. Mohou mít podobný původ, ale v detailech se mohou lišit a naopak nějaká další náboženství mohou být pro nás naprosto cizím jazykem, a tak abychom mu porozuměli, měli bychom se takovému jazyku učit alespoň na takové úrovni, abychom porozuměli jeho základům. V překotné době modernismu není čas na sebevzdělávání, a tak někteří z nás dávají přednost zjednodušenému překladu, který často překrucuje onen neznámý jazyk a vypráví neexistující, nebo napůl pravdivý příběh, jehož pravdivost si mnozí lidé s jednodušším sklonem k uvažování nejsou schopni ověřit. Lékem na takové situace je vzájemný kontakt, diskuse, setkávání se a vzájemné sebepoznávání.

Ateismus jako takový má mnohem hlubší filosofický základ a ve své podstatě neznamená odpor k bohu, zbožnosti, ale může být například jedním z projevů odmítání autorit, předem nalinkované společnosti…..významná část ateistů pochází z řad anarchistů, kteří koncept boha vnímají kvůli příkazům a zákazům jako něco naprosto nepřijatelného, omezujícího, neschopného.

Ateisté většinou nevěří v nadpřirozenost, nesmrtelnost, posmrtný život, duchy, nadpřirozené síly, magii…..ovšem to neznamená, že v něco takového nemůže věřit alespoň nějaký ateista. Ateistou není ten, kdo nevěří v žádného boha. Ale ten, kdo odmítá, většinou u monoteistických náboženství, boha jako obstarožní koncept slabosti, konstrukt, mýtus nebo legendu. Ateista netvrdí, že bůh není. Ten být může a nemusí. Může a nemusí existovat v rozličných variantách a podobách…..ateismus je odpor ke konceptu, institucionalismu náboženství a modloslužebnictví, odpor k předem předkládané autoritě, nikoli však k víře jako takové. Už samotné věření může mít mnoho podob, variant a nemusí vycházet z notoricky známých a nejrozšířenějších konceptů, i když je jimi podvědomě ovlivňované.

Současná podoba ateistů prezentovaná například na Ateisté ČR nemá s ateismem nic společného. Je to politizující koncept, skrz něhož prosakuje ochota přiklonit se k extrémismu a radikalismu jako náhražky chybějícího náboženství. Ateistické spolky vykládají, jak by měl správný ateista vypadat, jak by se měl chovat a ve své podstatě nejsou ničím jiným, než prapodivným substitutem náboženství poskytujícím prostor jednoduchým, často zcestným názorům a teoriím o fungování světa. V umělohmotně vytvořeném ateistickém spolku z teoretického hlediska mohou být rozšiřované hodnoty ultrapravicového, zároveň však i ultralevicového názorového spektra, protože ortodoxní směr smýšlení hledá co nejkratší cestu k řešení, jež je ve svém důsledku doprovázena egoismem a nezájmem o potřeby druhých.

První otevřeně ateistický filosof Hollbach dokonce došel tak daleko, že veřejně hlásal, že náboženství je nutné zničit. Chtěl předejít vývojový cyklus následovaný privatizací náboženství(přesun náboženství z náboženských institucí do domácností lidí), aby přivedl lidstvo zpět k přírodě, zkušenosti a rozumu. Tento filosof se opíral o vědu a výzkum. Spoléhal na to, že vědění založené na hmatatelných důkazech dokáže vytlačit abstraktní, často rozumově protichůdné náboženství. Ale, to jak všichni můžeme na vlastní oči kolem sebe vidět, není pravda. Náboženství se z institucí v minulosti zčásti přesunulo do intimity lidského myšlení, zatímco se nyní vrací zpět do veřejného prostoru v oblasti politiky, kde církev a náboženství se stávají synonymem pro ochranu kultury a tradic národa.

S přechodem náboženství do politiky lze očekávat větší hlad po náhražkách těch velkých náboženství a v tom je poměrně velmi vážné riziko pro celou společnost, tedy i pro ty ateisty, protože se v Česku očekává subjekt, který by náboženství využil ve své rétorice jako nástroj k prosazení ortodoxních hodnot, v nichž jsou stoupenci správné věrouky a nevěřící nepřátelé. Tento koncept by se mohl uchytit i v ateistických kruzích, kdy je ateistovi nabízen politický substitut náboženství, například islamofobie,  antisemitismus…, který je ateistovi servírován jako pojistka k ochraně svobody ateisty, protože ti jinověrníci by k nim nebyli tak milostiví. Na první dobrou se nabízí Martin Konvička s jeho neoficiálním facebookovým sdružením Islám v České republice nechceme. Používá jím nepochopený islám jako nástroj k nastolení diktatury, zavedení ortodoxního pojetí křesťanství do lůna politiky.

Náboženství jako prostředek ohrožení kultury je zajímavý koncept, s pomocí něhož, pokud bude správně zájemcům podáván, může oslovit jak ateisty, tak některé anarchisty, kteří v neporozumění jinému náboženství vidí ohrožení kultury v níž žijí. V ten okamžik je ochotný i největší bezvěrec bojovat po boku islamofobů, i kdyby tito “aktivisté” demonstrovali s krucifixem v ruce, protože fanatická nenávist s fanatickým odmítáním dovoluje tolerovat nechtěné jako nutné zlo, od kterého je možné v okamžiku získání kýžených cílů kdykoli odejít.

Mnoho lidí, dokonce i ti co se pokládají za ateisty, ve vypjatých období svého života odkazují na boha, ve větách používají vsuvky: díky bohu, nedej bože, chvála bohu……střelec vítězného gólu je glorifikován do role boha, najednou je božský tým, nebo fotbalisté, kteří předvedli božské představení…..pokud někdo k něčemu chová intenzivní city, sekulární gesta ani sekulární mluva nejsou schopna vyjádřit největší nadšení, nebo naopak zděšení a lidé instinktivně, aníž by si to uvědomovali sahají po nábožensky orientovaných výrazech a gestech, ale tento způsob vyjadřování je velmi nebezpečný, protože pokud je někde velmi silné etnické nebo kulturní pnutí, mohou politici s politickými stranami použít náboženskou terminologii, aby politický soupeř mohl být zničen, protože se se satanem nesmlouvá, ten se vraždí.

To dokazuje, že každý z nás, ať už vyznává jakékoli náboženství nebo věří jakémukoliv bohu nebo božstvu, je ovlivňovaný, jak již bylo několikrát v článku řečeno, vírou, jež se podílela na vývoji společnosti v níž každý člověk žije. Všichni žijeme na stejné planetě a všichni máme stejnou zodpovědnost za budoucnost pro naše potomky. Už proto bychom měli jako lidstvo být k sobě tolerantní, měli bychom si vážit odlišného náboženství, protože náboženství se dotýká té nejtěsnější intimity člověka a jakýkoli útok na intimitu vyvolává prudkou, někdy i přehnanou reakci vyvolávající války, vraždy, nepokoje, nebo přinejmenším volání po ubírání lidských práv, jež jsou alfou i omegou každého lidského společenství. Stoprocentní ateisté nemohou z pohledu logiky existovat. Proto by tolerantními měli být také spoluobčané, kteří se tak mile rádi označují za ateisty.

SDÍLET