Netanjahu nabádá Židy k přestěhování se do Izraele, zatímco beduíni s Palestinci trpí pod bičem apartheidu

Zatímco si Benjamin Netanjahu hraje v předvolebním spotu na starostlivého hlídače dětí, radí svým krajanům co je a není židovské. Není správné žít v diaspoře, a proto by se francouzští Židé podle šéfa Likudu měli obratem přestěhovat do Izraele. Krajina Šalamounova chrámu připravuje zákony namířené vůči africkým přistěhovalcům, zatímco židovští krajané jsou srdečně vítáni. Je to oportunistický přístup k imigrační politice státu, kdy jsou lidé v rozporu s mezinárodním právem posuzováni podle genetického fondu a nikoli podle životních potřeb, jimiž je imigrant sužován. 

Zvukový záznam článku:

[soundcloud]http://soundcloud.com/hrebenareu/26-02-2015-izrael-obcanstvi[/soundcloud]

———————————————————————-

Zejména Židé vyrůstající v diasporách po celém světě jsou stále více znechuceni tím, jak jim někdo z daleké, neznámé země říká, co si mají myslet, nebo kde mají svůj domov. Celý život stráví ve Francii, Maďarsku, Itálii a dalších krajinách, zatímco politik pasoucí se na neštěstí druhých sděluje, že jejich skutečným domovem je Izrael a nikoli státy, jejichž občanství Židé v diasporách mají. Být Židem nutně neznamená být Izraelcem, i když výchova v některých rodinách nebo na prominoritních školách k takovému smýšlení přímo navádí. Tel Aviv si vzal na bedra těžký úkol. Rozhodl se tvrdošijně vykládat svou jednobarevnou pravdu o tom, že každý Žid má domov v Zemi zaslíbené, a nikoli v jakékoli jiné části světa, v níž se také narodil a prožil celý svůj život.

Pohádka o tom, že všichni Židé jsou dítka Izraele napomáhá k jednoduššímu přijímání politiky apartheidu, protože nesnášení jiných etnik napomáhá k uchování Svaté země jako židovského státu ochotného přijmout na úkor Palestinců, nebo beduínů další Židy z jakékoli oblasti světa. Kultura Talmudu, Bible, ultranacionalismu má být ze sionistického pohledu na společnost pro dvacetiletou studentku práv, nebo absolventa kuchařského učňáku novodobým smyslem života. Lidé zvyklí na ochranu lidských práv. Odkojeni kulturou otevřenosti, kde není dvojí právo apartheidu, by z rozhodnutí šéfa cizácké vlády měli z ničeho nic dorazit k břehům Davidovy hvězdy.

Izraelské občanství je navrženo velmi odlišně od amerického nebo evropského modelu. Je podmíněno etnickým nebo náboženským původem.  Všichni Židé na celém světě jsou způsobilí, na základě Zákona o návratu z roku 1950 získat izraelské občanství. Ti, kteří se narodili židovskému otci spíše než matce nebo konvertovali k Judaismu z rukou neortodoxního rabína mohou mít nárok na občanství podle Zákona o návratu, ale nesplňují podmínky jako Židé v očích izraelského ministerstva pro náboženské záležitosti. V souladu s tím jsou takoví příjemci občanství vyloučeni z uzavření sňatku, protože uzavření manželství je v Izraeli řízeno náboženskými autoritami. V praxi díky nemožnosti uzavřít sňatek a dalšími rozdílnostmi, si nejsou všichni Židé v Izraeli rovni.

Palestinští Arabové a drúzové, kteří se narodili v Izraeli, jsou izraelskými občany od narození. Ale obyvatelé východního Jeruzaléma, který se k Izraeli po šestidenní válce připojil po roce 1967 izraelské občanství nemají. Jsou podmíněnými obyvateli, nikoli však občany Státu Izrael. Palestinci z východního Jeruzaléma mohou žádat o izraelské občanství, ale nemají jistotu úspěchu a žijí v neustálém strachu z toho, že ztratí právo žít ve svých domovech. V podobném postavení se nacházejí děti imigrantů z Filipín nebo Thajska. Hovoří plynně hebrejsky, navštěvují izraelské školy a dokonce slouží v izraelské armádě, přesto nemají nárok na získání izraelského občanství. Afričtí imigranti jsou často, podobně jako ti thajští a filipínští, oběťmi rasismu. Afričtí migranti nemají přístup k sociálnímu systému, sociálním dávkám, zdravotní péči, ani pracovnímu povolení.

Beduíni byli v Negevské poušti dávno předtím, než byl založen nějaký Stát Izrael, přesto všechno je jejich postavení v zemi Davidovy hvězdy velmi špatné. Mají izraelské občanství, ale kočovný život je na obtíž izraelským politikům, jež kočování vnímají jako nepřizpůsobivé chování se standardy moderního státu. Je jim v rozporu s mezinárodním, ale také částečně i národním právem odebírána půda a beduíni jsou přesidlováni do okrajových čtvrtí, v nichž žijí pouze přistěhovalci, Arabové, , černoši s místní komunitou Romů. Beduíni, i když jsou papírově plnohodnotnými občany, nemají přístup ke všem občanským právům jako každý jiný Izraelec. Beduíni slouží v armádě. Tam jsou často oběťmi xenofobního ponižování a jsou nasazováni do akcí, do kterých by majoritní Izraelec poslán nebyl. Kočovníci, i když sloužili v ozbrojených složkách Tel Avivu, se cítí jako cizinci ve své vlastní zemi.

Se zhoršující se sociální situací politici přemýšlí, jak by se zbavili beduínů, palestinských i černošských čtvrtí. Ministr zahraničních věcí Avigdor Lieberman oživil myšlenku nakreslení nových hranic nového státu, se kterým by se zbavil také části nechtěných Izraelců. Ti by se doslova přes noc stali občany státu jiného. Takový přístup je nejen v rozporu s mezinárodním právem, ale je taktéž naprosto lidsky nepřijatelný.

Liebermanovy kroky jsou řízeny touhou o vytvoření židovského státu s co největším počtem Židů ve státě. V Izraeli je v platnosti více než 50 diskriminačních zákonů zaměřených hlavně na palestinské muslimy, palestinské křesťany i drúzy.

Palestinci v Izraeli čelí oficiální diskriminaci ve všech oblastech života. Zákony zakotvují židovskou převahu v rámci státu. Proto je pokrytecké, pokud Netanjahu zve Židy z celého světa do Izraele, zatímco porušuje zákony nežidovského obyvatelstva.