Československo nebylo pro všechny rovným dílem

Československá republika se zrodila se ve jménu ultranacionalismu, kdy hrozba německého představovala pro Masaryka i ostatní politiky hlavní hnací motor pro zahájení lobbingu po celém větě. Historie se přepisovala podle vzoru romantismu, kdy Slované představovali vládce, zatímco ti ostatní byli považováni za hosty uprostřed zvláštního poloprázdna.  28. říjen si v této zemi připomínáme jako začátek něčeho společného, bez čeho bychom tu nebyli, ale je správné uvědomit si skutečnou povahu společného státu kdy paragrafy, nastavená pravidla jiné stigmatizovala, aby následně sesílala do popředí jiné.

První republika byla koncipována jako nacionalistické souručenství neschopné poradit si s ostatními minoritami, kdy prvorepublikový voják nedemokraticky usměrňoval Poláky s Rusíny, aby se následně na Václavském náměstí pěly ódy na nejrůžovější budoucnost Čechoslováků bez všech neslovanských náplav v okolí. Nově vzniklý stát patřil mezi mnohonárodnostní země, k jiné národnosti než české se v českých zemích hlásilo více než jedna třetina obyvatelstva. První Československá republika nedokázala uspokojit všechny nároky etnických menšin-Němců, Maďarů, Poláků a Rusínů.

Nacionalismus ve své podstatě nebyl o nic rozdílnější, než ten současný. Mloci na ulicích se rozšiřovali geometrickou řadou, pnuli se na svatováclavský kult, který se pozvolna přeměňoval pod taktovkou vládních politiků z modly věřících v symboliku nejistého národa.

Právě v tento okamžik státního svátku nemůžeme pominout všechny souvislosti, kdy Germán v Sudetech byl pokládán za tichého nepřítele, a proto se v myšlenkách ministra zahraničí vytvářel plán na vysídlení, aplikující generální vinu všech, dokonce i nemluvňat. Dávno před začátkem Druhé světové války druhý nejvyšší ústavní činitel demokratické výspy Evropy nepovažoval Němce na československém území za stoprocentní obyvatele nové republiky, protože byl dávno před tím vytyčen cíl slovanské zemičky bratříčkující se s předem vytyčenými přáteli.

Čechoslovákem nezůstává každý, kdo dostal státní občanství. Byli vyvolení a potom ti zatracení, s nimiž společnost prvoplánově nepočítá. Mladičká republika Tatíčka národa se rozhodla pokračovat v prastarých škatulkováních, kdy se úřady rozhodují podle barvy kůže a podle chvilkových sympatií rozdávají úřady doslova na potkání průkazy, s nimiž se romské obyvatelstvo muselo chtě, nechtě identifikovat. Vytvářely se seznamy, aby později druhorepubliková čistě fašistická společnost opřela o kvalitní data, s pomocí nichž je možné nadlimitně zahájit vraždění níže postavených Čechoslováků.

Vývoj meziválečného Československa stejně jako řady dalších zemí Evropy byl výrazně ovlivněn menšinovými, především národními konflikty, které nebyla Praha schopna jakkoli řešit.  Nejvýznamnější zákony státu byly schváleny v únoru 1920. Byl to zejména jazykový zákon, který označil československý jazyk za oficiální. Podle dohody o ochraně menšin v něm bylo zajištěno právo ostatních národností v okresech, kde tvořily více než 20% obyvatelstva, užívat mateřského jazyka v styku s veřejností. Romský jazyk je režimem považovaný za řeč potulných “zlodějů”, a proto Romové nemají jakoukoli možnost na uznání svého jazyka. Kodexy zaručovaly právo vybraným minoritám, zatímco ty ostatní, společností neuznávaní a často ani nepokládaní za minority byli svazování do nevýhodného postavení povinností.

Nový stát znásobil to špatné z minula, aby ve své neochotě přistupovat ke společnosti z multikulturního pohledu připravil startovní pozice k velmi vážným potížím. Romové po letech stigmat, pronásledování, dostali nálepku nechtěných a nebezpečných za První republiky, byli kriminalizováni a ničeni ve jménu českého fašismu, aby následně komunistická vláda zkoušela variace na genocidu eskalující v posílání romských dětí do speciálních a zvláštních škol. Československo se zrodilo z ultranacionalismu, zveličování a přehánění pangermánských choutek z Rakous a Němec, které brzy eskalovalo v Kramářovu simultánku českého fašismu, jež se jako dlouhá nit linula branami historie dávno před revolučním rokem 1918. Nacionalismem a vyvoláváním falešných ohrožení Slovanů to všechno začalo a na stejné notě stejně mrzkého rasismu a nacionalismu to v České republice pokračuje.

Kéž bychom na 28. října pohlíželi jako na svátek nových začátku a nikoli jen na stařecké vzpomínání nad tím, jak dnes ve 21. století sociálně demokratická vláda připravuje další kodex, s nímž sociálně slabí ve vyloučených oblastech dostanou přes prsty. Tehdejší neochotu společného soužití bychom měli nahradit touhou žít společně v jednom státě v míru a pochopení. Existuje nějaká reálná naděje v modernizaci české společnosti?