Československo odsouvalo také židovské navrátilce z koncentračních táborů

V Československu před druhou světovou válkou mluvilo německy na 3,5 milionů lidí. Mnozí z nich se v předválečných časech přihlásili k německé národnosti, ke které se při sčítání lidu v roce 1921 přihlásilo na 34,85 % obyvatel s židovským vyznáním a o devět let později, v roce 1930, to bylo pouhých 31 %. V meziválečném Československu hovořila židovskou němčinou (Jidiš) velká část Židů na Slovensku a na Zakarpatské Rusi. V Čechách a na Moravě značná část židovské populace hovořila německy i česky.

Každodenní dorozumívací řečí v domě židovské rodiny byla němčina. S početnými českými přáteli, známými i s hospodyní se mluvilo česky, u češtiny často zůstávaly židovské děti, které proplouvaly mezi oběma jazyky, aniž by to vůbec postřehly. Němčinu většinou uplatňovali Židé, tak jako ostatní obchodníci, v zahraniční obchodní sféře. A pokud bydlela židovská komunita v oblastech se silnou německou komunitou, byla to němčina, jež zastávala hlavní místo v dorozumívání. Dobře a vysoko situované rodiny někdy neuměly česky vůbec, nebo ovládaly češtinu jen v lámané formě. Židovské děti často navštěvovaly německé školy, protože, v mnoha rodinách ještě panovalo staré pořekadlo, že vzdělanec, který mluví německy, má svět otevřený.

Blízkost k německému třeba ve formě jazyku nebo přihlášení se k německé národnosti byla českým Židům osudná. Čecháčkovský nacionalismus je semlel při poválečném odsouváním Němců z Československa.

Jednou se vyznavači Davidovy hvězdy přihlásili k německé národnosti při sčítání v roce 1930, ovládají němčinu, a tak musí být také odsunuti. Bez ohledu na to, zda ti lidé byli v koncentráku nebo ne.

Benešovy vyháněcí mánie v reálném pojetí vytvořila předělovou čáru určenou na základě nacionality. Benešova vláda chtěla mít z Československa pouze stát Čechů a Slováků. Na odsunu Němců se podílela celá exilová vláda, v jejímž čele Beneš stál a nesl tak faktickou zodpovědnost za konání exilové vlády. Beneš z politického hlediska podněcoval a nepřímo obhajoval etnickou nenávist, ve které bylo mnoho Němců zadržováno při deportaci v internačních táborech, kde bylo s Němci zacházeno se gestapáckou krutostí (Němci byli mučeni, zabíjeni, ženy byly znásilňovány a děti umíraly hlady).

Benešovo vyhánění bylo vytvořeno nikoli jako akt pomsty, ale jako projev germanofobie, touhy po umělohmotné degermanizaci, „rasové očištění národa“, který měl zůstat pouze slovanský bez germánských vlivů.

 Odsun Němců v mezinárodním kontextu jako první požadovala polská exilová vláda v Londýně v roce 1939. Tento požadavek vyslovila při kritice Edvarda Beneše a jeho zářijových rozhovorů, které Beneš vedl v roce 1939 v exilu s představiteli sudetoněmeckých sociálních demokratů. Zásadní souhlas s transferem německých minorit ze střední a jihovýchodní Evropy britská vláda vyslovila na základě memoranda 2. července 1942, o čemž byl Beneš informován britským ministrem zahraničí A. Edenem 7. července 1942. Britská vláda doporučila Benešovi, aby při budoucím odsunu Němců nebral v potaz kritéria viny a neviny jednotlivých Němců.

Prezident Beneš byl československým prezidentem a bylo pouze na něm, jestli k odsunu sáhne, či nikoliv. O odsunu Němců z Československa uvažoval Beneš již od začátku svého odchodu do exilu. Exilová vláda během svého působení v Londýně usilovala o odsouhlasení odsunu Němců světovými velmocemi.

Beneš jen při jednání s britskou vládou zmenšoval či zvětšoval číslo vysídlených Němců. Částečného souhlasu od britské vlády dosáhl Beneš v roce 1943. Jenže tehdy Churchill měl spíše na mysli dobrovolný, nikoli nucený odchod Němců z Československa, kdežto Beneš měl na mysli již od samého začátku exilové vlády odchod nedobrovolný. Poté Beneš odcestoval do Spojených států amerických a také Roosevelt transfer akceptoval. Po návratu informoval Beneš britského ministra zahraničí, že se mu podařilo získat souhlas s deportací tří milionů Němců. V září se Beneš vrátil ke dvěma milionům. Následně jednal Beneš se Stalinem. Deportováni měli být ze Slovenska také Maďaři. O Slovácích Beneš neuvažoval, a ti nebyli zahrnuti do vyháněcího plánu, i když byli obyvateli kolaboračního státu, který s nacisty spolupracoval.

Dlouhodobě plánovaná nespravedlnost si počkala, až dostala do lůna celonárodní vztek na všechno německé, jež bylo díky Hitlerovi a jeho politice nacismu pokládané nesprávně za nacistické. Mnoho Němců na území Protektorátu bojovalo proti nacistickému režimu, ukrývali Židy i bojovníky s esesáky, zaplatili za to životy i transporty do koncentráků…….přesto byli lynčovači označováni za nácky, se kterými se musí zacházet hůř jak s podsvinčetem před porážkou. Československý Žid se vracel z koncentračního tábora, měl na sobě pruhovaný oděv se žlutou hvězdou, přesto po chvilce mířil do nového transportu, kde s ním zacházeli stejně hnusně jako náckové. Tyranizovaný, na život ohrožovaný jedinec nedostal žádné zastání. Tenkrát byl na obtíž židovský původ. Nyní je na obtíž, že se Židovi rodiče, nebo on sám přihlásil k německé národnosti ještě v době, kdy Hitler nebyl u moci. Nesliboval Reichu věrnost, byl mezi prvními, kdo spatřil koncentrák, kdo přišel o své milé, členy rodiny, přesto na něj nyní cizí lidé pokřikují zlá hesla a potírají ho dehtem, aby jej mohli zapálit, tak jak to dnes dělají fanatici Islámského státu. Lidé byli deportováni často v prasečácích, jež se vzhledem nelišily od těch nacistických. Musel to být hrozný pocit, pokud československý Žid musel znovu do podobného vlaku, pokud předtím musel projít hrůzami násilí.

Kam se poděla lidskost? Copak je správné rozlišovat ostatní podle toho, jakou řečí mluví, nebo k jaké národnosti se přihlásil? Československo selhalo a nedokázalo o chránit své obyvatele. Svolilo k mučení a lynčování Židů, coby obětí nacistické zlovůle. Zatímco se Beneš „prsil“ v proslovech nad ideovým dovršením květnových dnů, sílící komunisté nalézali v útocích na navrátivší a československé Židy ochranu před „židovstvem“ – kapitalisty, Němci – kapitalisty(vykořisťovateli Slovanů). Poválečný režim lhal, když odsouvání omlouval tím, že vyhazuje jen ty Němce, co se hlásili k nacismu. Na odsouvaných Židech to bylo vidět nejvíce, že hlavním důvodem je nacionalista a také strach některých čecháčků, že budou muset navracet nakradený majetek, který po Židech v poválečném chaosu přivlastnili. Slovensko nechtělo vracet majetek Židům, kteří se nepřihlásili ke slovenské národnosti. Podobně se k tomu stavěli mnozí čeští politici.

Je to celonárodní ostuda českého národa, že nebyl schopen ochránit ohrožené a sáhnul po pomstě, místo aby dohlédl na to, aby se poválečná vlast navrátila k zásadám humanismu, kde lynč a generální vina všech nemá své místo. Nikdy více se nic podobného nesmí opakovat, protože tenkrát před sedmdesáti lety v masových vraždách přestal československý národ existovat, když část svého Já umělohmotně vyrval ze svého těla a způsobil sám sobě z politické vůle nevratnou škodu. Poučení se z historie je velmi důležité. I dnes rostou vyháněcí nálady. Nejsou zaměřeny na Židy, Němce, ale na Romy a muslimy.  Proto bychom neměli usínat na vavřínech, protože národ, to jsme my všichni s českým občanstvím.