Fanatismus si podává ruce jak u Štětiny, tak u Vyvadila. Oba dva posilují extrémismus

Zatímco Martin Uhlíř oslavuje banderovské kyborgy jako nadlidské bojovníky nových časů, zatímco Jaromír Štětina dávno ve svých představách hybridních válek sní o tom, jak zatočí s českými kolaboranty.

stetina_s

Fanatismus rusofobního tažení, je podobně jako ten rusofilní monolit všeobjímající moci strýčka Báťi, zdrojem obskurního názvosloví, tolik známého z padesátých let minulého století. Agenti KGB společně s kolaboranty bez mandelinek bramborových oživují a člověk se při čtení jednotlivých výlevů dostává do jednobarevného seriálu o polobožském agentovi WC04. Nenávist po letech znovu rozděluje a nabízí prostor xenofobii, rasismu, čecháčkovskému fašismu a v neposlední řadě také přeshraničnímu mámení stoupenců rudočerného praporu z blízko vzdáleného Kyjeva.

Žlučovitá nenávist vůči všemu komunistickému, mylně personifikovaná do všeho moskevského, nabízí novou cestu do budoucnosti, protože bolístka z šedesátého osmého je vytepána v mysli jak postarších vousáčů, tak jejich potomků, kteří často ve svých rukách třímají ideové eso, nad kterým by štěstím zaplakal kde jaký nacionál. Společnost je masírována hláškami o škodlivosti lávry, protože fanatismus láká každého bez potřeby jakéhokoli vzdělání. Stačí napsat pichlavou myšlenku podpořenou stejně smýšlejícími VIPáky a na světě je další kapička jedu do šálku kávy o páté.

stetinas1

Jaroslav Hašek by měl radost. Nemusel by vysedávat s Ladou ve své oblíbené hospůdce a místo toho by mohl inspiraci k sepsání Dobrého vojáka Švejka sesbírat u komentářů Jiřího Vyvadila následovaného oponentním, přesto tolik podobným vystupováním Jaromíra Štětiny. Možná by z nejrůznějších variací na vražedné padesátky vytvořil rusofilní spisovatel veleúspěšný román o přemnožených mlocích, kteří rozmělňují demokracii do snadno stravitelných soust. Hybridní vojáci postávající na Staroměstském náměstí, nebo usedavě přemýšlící v Bruselu nad podporou Porošenka, neváhají a brání kolony amerikánských vojsk, protože v nich spatřují soukolí hybridních armád.

Rusofobní postoje jsou maskovány nezměrnou zbožností ke všemu s hvězdami a pruhy, zatímco velitelský šarm Jiřího Vyvadila, usilujícího o sestavení bolševické partaje, představuje rusofobův antisvět, jež při setkání nemilosrdně exploduje silou tisíce megatun. Člověk, na vlastní kůži neznalý poměrů stalinské krutovlády, si není jistý, jaká nadávka je horší. Mají na piedestálu trapnosti s pomyslnou cenou vítězů postávat havlisté, kryptonáckoidní pučisté, nebo rudí agenti z KGB a pátou kolonou u boku? Rusofobní  rádoby národovci podporovaní TOPkou „nabízejí“ banderovce, zatímco rusofilové bez obtíží „haraší“ s českým fašismem doprovázeným neúspěšnou Holešovskou výzvou, jež se pokouší získat druhý a snad i třetí dech v nabízené příležitosti.

Kdyby nešlo o vážnou věc, mohli bychom se zasmát nad „stařeckou“ pošetilostí pánů Vyvadila a Štětiny. Bohužel, oba dva budí krajní tábory lidského smýšlení, kde je rozdělování normálním chováním, zatímco humanismus se stává neznámým, nebo naprosto vykradeným pojmem, s nímž se šermuje ve jménu ideového zápasu. Dva pánové si hrají na světovládce nebo nekorunované „hrdiny“, zatímco ve velmi blízké vzdálenosti díky snažení výše jmenovaných mužů dochází k posilování ultranacionální scény, ve které se daří všezničujícím myšlenkám na vyhlazení názorových oponentů.