Voda je stále více bezpečnostním problémem

Na celém světě se mění klima. V Africe i Asii dochází ke stále většímu rozšiřování pouští. Například taková Čína trpí zoufalým nedostatkem vody. Jednotlivá městečka a vesničky se vylidňují a jejich obyvatelé se stěhují svobodně nebo pod pohrůžkou násilí do velkých měst či jiných obcí. 

Podobný problém má také Mongolsko, kde bezohledná těžba čínských, ruských a kanadských firem posílá spodní vody stále hlouběji a hlouběji, až tamější obyvatelé nemají dostatek vody pro svá stáda koz. Voda se stává strategickou surovinou, kvůli které již dnes vznikají politické a následně i ozbrojené konflikty. Důkazem je například Izrael, kde ve střetu mezi Palestinci a Izraelem nedochází k ničemu jinému, než  k otevřenému boji o vodu, ve kterém stát Davidovy hvězdy aplikuje rasistická pravidla appartheidu,

Palestinci dostávají mnohem méně životadárné tekutiny, než izraelští kolonisté. Horská zvodeň, která je hlavním zdrojem vody v oblasti, tak mnohem více slouží občanům Izraele než obyvatelům nezákonně okupovaných oblastí. Mezinárodní organizace na tento nepoměr ukazují velmi často, ale Izrael zcela alibisticky na mezinárodní výtky nedá. Zkrátka, Izrael aktivně podporuje v rozporu s mezinárodním právem zabírání palestinské vody.

Klíčovými střety svárů budoucnosti se nejspíš stanou strategická ústí největších řek světa. Největší řeky Indie pramení v čínské části Himalájí, což již dnes vyvolává diplomatické přenice, ve kterých Země středu aplikuje více nacionální, než mezinárodní politiku. Média prozatím mlčí, jako kdyby problém neexistoval, ale v diplomatických kruzích je veřejně známé napětí mezi Indií a čínským úsilím pomocí přehrad ukočírovat velké řeky pramenící na čínském území. Pokud by k tomu skutečně došlo, Indie by najednou nemohla vodou zásobovat stále rostoucí obyvatelstvo.

Ostatně, nějaké války o vodu mezi těmito dvěma silnými státy již propukly. V roce 1962 kvůli Brahmaputře vznikla mezi Indií a Čínou občanská válka. Spory o tuto řeku probíhají do dnešních dnů. Zdrojnicemi Brahmaputry je několik řek, které stékají v Číně ze severních svahů Himalájí a jižních svahů hřbetu Kailas. Do jednoho koryta se slévají v oblasti vesnice Ombu. Odtud  řeka teče východním směrem v délce více než 1 100 km paralelně s Himalájemi. Přijímá mnoho přítoků, které jsou napájeny především tajícími ledovci z okolních velehor.

Celkově je řeka dlouhá přes 2900 kilometrů. Protéká Čínou, Nepálem, Bhútánem, Barmou a končí v Bengálském zálivu v Bangladéši. Řeka klesá prudce z výšek tibetské plošiny prostřednictvím nejhlubšího údolí na světě do severovýchodní Indie, kde se řeka nakonec spojí s Gangou a společně řekou Meghna vytváří největší říční deltu na světě. Povodí Brahmaputry se z 58 % nachází v Indii a z 20 % v Číně.

V roce 2000, Indie obvinila Čínu z devastace Brahmaputry, která zabraňuje sdílen í společné vody a způsobuje rozsáhlé záplavy, kvůli kterým umírá pravidelně umírá mnoho Indů.  V roce 2002 bylo podepsané Memorandum o porozumění, které mělo poskytnout Číně ochranu proti povodním a zároveň mělo dát možnost ke koordinaci vzájemného sdílení vody Brahmaputry.  Podle memoranda měla Čína povinnost jakékoli budoucí úsilí o stavbu přehrad či další regulaci toku napřed konzultovat s Indií. Plány z memoranda byly hezké, jenže realita byla trošku jiná. Čína plánovala v Tibetské náhorní plošině postavit největší hydroelektrárnu na světě.  Čínský záměr by znamenal především odklon toků stovek kilometrů vod v severozápadní čínské provincii.

Na počátku roku 2003 čínští vědci vypracovali studii proveditelnosti, ve které by se podle plánů přesměrovalo na 200 miliard mvody Žluté řeky. Takový počin by byl přínosný pro Čínu, ale dopad na Indii a Bangladéš by byl doslova zničující. Pokud by Čína realizovala tento projekt, poklesl by podle vědců průtok Brahmaputry o rovných 60 %.Indie by takový čin podle slov politiků považovala za akt války. V roce 2006 Čína popřela jakoukoli existenci plánů na odvrácení toku Brahmaputry, jak již bylo řečeno, problém do dnešních dnů není i díky snižujícímu se tání ledovců v Himalájích dořešen.

9 zemí vlastní 60% světových zásob sladké vody, jsou to Brazílie, Kanada, Čína ( přesto 63% jejích obyvatel, zejména na severovýchodě Číny, nemá přístup k pitné vodě) , Kolumbie,USA, Indie, Indonésie, Peru a Rusko . I když v Asii žije přes 60 % obyvatelstva, má jen 30 % z nich přístup ke zdrojům sladkovodní vody. Na Zemi, která je ze 75%  pokryta vodní plochou, přes miliardu lidí nemá přístup k pitné vodě vůbec, 2.5 mld mají přístup jen k znečištěné vodě. Špinavá voda je příčinou 80% smrtelných nemocí v Africe  ( 10x více než AIDS). 3 mld lidí nemají tekoucí vodu, a jsou závislí na studních, přičemž průměrná vzdálenost od studně činí 5-10 km.

Přes 60 % řeky Indus  protéká Pákistánem, 15 % z ní je v Kašmíru, 10 % v Tibetu (kde Indus pramení) , po 7 % mají Indie a Afghánistán . Indie na řece Indus a jejích přítocích, včetně v Kašmíru, stavěla na úkor Pákistánu jednu přehradu za druhou. K zastavení přehradních mánií došlo teprve v roce 1960, kdy pod dozorem Světové banky uzavřely oba státy dohodu o  společném využívání vody Indu , která je pozoruhodná tím, že nerozděluje danou vodní pánev na horní a dolní tok, ale uděluje státům konkrétní přítoky.

Existují také ostré spory mezi Indií a Bangladáší , kdy Indie na úkor Bangladéše postavila přehradu Farrakah na řece Ganga, která její vodu odvedla  směrem na město Kolkata a přístav Haldia, takže bangladéšská část řeky podstatně vyschla. Těch sporů mezi Indií a Bangladéší o řeky je mnohem víc.  Problémy s vodou jsou například v Argentině, Chile a dalších jihoamerických státech, kde vládní úředníci podlehli zahraničnímu kapitálu a ničí vodu a vodní bohatství své země. Američané drancují vodu a vodní bohatství nejvíce v deltě řeky Missisipi. Americké zemědělství plýtvá a nejvíce znečišťuje místní řeky.

Situace s vodou je velmi vážná. Podle OSN je zapotřebí pomoci 145 zemím světa ve vzájemné spolupráci mezi jednotlivými státy. Pokud podle názoru OSN nedojde k mezinárodní pomoci, může poté docházet ke stále se zvětšujícím válečným konfliktům mezi jednotlivými zeměmi. V roce 2011 185 000 Somálců uprchlo ze země do sousedních států právě z důsledků katastrofálního sucha. Podobně tomu tak bylo v roce 2012 v jižním Súdánu. Klimatické změny působí a budou se nadále zvětšovat. Voda a hospodaření s vodou tak bude stále se zvětšujícím bezpečnostním problémem. Do roku 2050 se počet obyvatel Země má zvýšit až na 9 miliard.

Škodlivé dopady změn klimatu jsou nejvíce viditelné právě na stavu vody. Viz. například záplavy v Pákistánu v roce 2010, které zabily téměř 2000 lidí. Klimatické potíže s vodou jsou patrné například v Rusku i Spojený státech, které musely čelit nebývalému suchu. Výsledek nedostatku vody byl patrný i na zvýšených celosvětových cenách potravin.  Brazílie, Paraguay, Uruguay a Argentina podepsali v roce 2010 dohodu, podle které jednotlivé státy v budoucnu budou předcházet konfliktům v oblasti Guaranské zvodně(nachází se pod povrchem Argentiny , Brazílie , Paraguaye a Uruguaye. Je jedním z největších světových systémů zvodní a je důležitým zdrojem pitné vody).

Organizace spojených národů  si je vědoma bezpečnostních rizik hospodaření s vodou, a proto se snaží vytvářet zásady hospodaření s vodou. Světová zdravotnická organizace odhaduje, že každý člověk potřebuje mezi 50 a 100 litrů vody denně na pokrytí základních potřeb. Bohužel, mnoho lidí po celém světě nemá přístup  tak velkému množství vody. Lesotho i Bhůtán jsou dnes velmi chudé země. Přitom obě dv mikrozemičky mají velké potenciální bohatství ve formě vody. Neschopnost obrany a následné podivné chování státníků ze zmiňovaných ministátečků vytvářejí z Lesotha i Bhútánu budoucího obětního beránka některých světových či regionálních velmocí.

Lesotho se již dnes díky vodě stává obětí Jihoafrické republiky, která si hraje na zdárného hospodáře s vodou. Samozřejmě, veškeré vodní zásoby Lesotha slouží většinou po Jihoafrickou republiku, tedy respektive pro její zlatonosný, diamantový a rudný průmysl. Lesotho i Bhútán v současnosti staví přehrady na svých vodních zdrojích, na kterých jsou závislé mnohonásobně větší státy světa. I když jsou obě země vodními bohatýry s pramenicími řekami, má přístup k vodě z vodovodu jen pramálo jejich obyvatel.

Díky přehradám trpí v Africe hlavně delta Okavango, která nenávratně vysychá. Francouzi na řece Senegal financovali výstavbu přehrady Manantali. Díky přehrady dochází k nekonečnému drancování přírody. Velmi nebezpečně vypadá také projekt Turecka, které se díky Eufratu a Tigridu cítí být místním vodním bohatýrem. Turecký projekt Rozvoje jihovýchodní Anatolie má na svědomí od osmdesátých let dvacátého století výstavbu několika desítek vodních megastaveb. Turecké snažení na odklon několika důležitých řek tak vyvolává v okolních státech velký nesouhlas, který by mohl vyústit v otevřený válečný konflikt.

Jedná se především o spory mezi Sýrií a Tureckem. Turecké snažení totiž může zničit zásobování Sýrie vodou. Eufrat je v této zemi jediným spolehlivým zdrojem životadárné tekutiny a pokud Turecko postaví plánované elektrárny a přehrady na Eufratu dojde, tak v Sýrii k poklesu hladiny jezera Asad. V osmdesátých letech Turecko pokradmu začalo projekt elektráren na Eufratu připravovat. Sýrie  se začala na revanč odměňovat Turecku podporou Kurdů, kterým Assadův otec posílal značnou finanční i materiální podporu.

Z 2 763 km dlouhých hranic Turecka tvoří vodní hranice 615 km,  v roce 1927 Turecko podepsalo dohodu o spolupráci při správě společných vodních toků  s tehdejším Kremlem. Jednalo se především o řeky Coruh, Kura, Arpa a Aras. Do padesátých let Ankara spolupracovala na správě společných vodních toků také s Řeckem, zatímco Sýrie spolupracovala jen s Irákem, se kterým má uzavřenou dohodu o společné správě řeky Orontes. Eufrat i Tigris je podle Sýrie mezinárodní a nikoli hraniční řekou.  Sýrie požaduje, aby se  tripartitní jednání o rozdělení vody z těchto dvou řek konala pod záštitou OSN.Podobné vodní spory jsou mezi Afghanistánem, Tádžikistánem a Uzbekistánem.

4 z 5 afghánských řek jsou přeshraniční, 2 z nich jsou přítoky velkých řek ( Amudarji a Indu). Afghánistán nemá kromě Íránu podepsané s nikým žádné dohody o využívání příhraničních řek. Díky přehradám, které změnily tok řek Amudajry a Syrdarjy, dochází k vypařování Aralského jezera.  Což je také zdrojem různých skoro válečných a diplomatických přenic. Tádžikistán jako “vodní velmoc v oblasti”, bývá často v polovojenském a diplomatickém střetu s Uzbekistánem, který skoro žádnou svou vlastní vodu nemá(80% jeho území zabírá pouštní vysočina). Ferganská dolina jako bavlníková oblast potřebuje mnoho vody, a tak se tato oblast stává zdrojem velkých etnických konfliktů. Kirgistán i Uzbekistán se vzájemně obviňují z drancování podzemních zdrojů vody.

Velkým problémem je také Nil a spory mezi Egyptem a Súdánem. Nilská pánev je doslova časovanou bombou, ve které již dnes vznikají zatím jen diplomatické přenice. Zkrátka, se zhoršujícím se klimatem a nesprávným chováním se k vodním tokům, bude voda jako taková znamenat stále větší a větší bezpečnostní riziko, ve kterém ve jménu vody zemře úplně zbytečně dalších několik tisíc lidí.

SDÍLET