Zelená pro Zemana, nebo další epos na Kaddáfího Zelenou revoluci?

Zelené kartičky připomínající Kaddáfího Zelenou revoluci, nebo ty rudé, tolik známé z krvavé revoluce Mao Ce-tunga? Ve své podstatě na tom nezáleží. Obě dvě názorové skupiny si zvolily diletantsky pojatou symboliku dvou barev ze semaforu. Rudá vyzývá Miloše Zemana k odchodu, zatímco ta zelená, na níž prezident vypadá jako soudruh Gottwald, dává svolení téměř ke všemu.

Příznivci s odpůrci Zemana mají jedno společné. Oba dva názorové tábory mají blízko k populismu. Zatímco za odmítači nejznámějšího milovníka Becherovky pochodují banderovci s ukrajinskými zástavami navrch, za milovníky pána hradu se třepetají bez jakéhokoli studu rudé vlajky Klubu českého pohraničí. Ve vzduchu zaváněl Vyvadilův rukopis střižený Holešovskou výzvou zosobňovanou nedávným komediantským nadáním Věry Řezníčkové, jejíž dobývání Hradčanského náměstí je nezapomenutelným skvostem českého internetu.

pohr

U Pražského hradu se tuto sobotu sešlo několik set příznivců prezidenta Miloše Zemana, aby mu před druhým výročím do úřadu vyjádřili svou podporu. Čecháčkové se na počátku jara sešli, aby před sochou TGM podali na improvizovaném pódiu úctu někomu, kdo ani na okamžik nepředstavuje mediálně uhlazeného Tatíčka národa.

Akci nazvanou „Národe, probuď se!“ pořádala Strana práv občanů. Bylo to téměř jako v nepovedené televizní reklamě na nejmenovanou telekomunikační společnost, kdy se pomocí taškařic ad absurdum snažili aktivisté nalákat kolemjdoucí na špatně pečený dort, jež na pódiu v záchvěvu Jájovství vyprávěl skvostně podané příběhy o životě prvního prezidenta republiky, ve kterých se mrknutím oka opodál postávající socha státníka přibližovala blíž k Zemanově nepopularitě.

tgm

Na prezidentově tváři byla vidět spokojenost. „Spratky“ s rudými kartami vystřídali šikovní, odvahou okovaní podpůrci, kteří kvůli „ochraně prezidenta republiky“ udělají téměř cokoli. Klidně nazvou přítomné policisty Kalouskovou armádou, nacisty nebo oficíry, jež napomáhají k vyvraždění národa. I k švejkovskému hrdinství je zapotřebí hodně odvahy. Za doprovodu věrných mužů v černém Miloš Zeman opět rozděloval společnost. Ve svém virtuálním světě je schopen bonmotář z Hradu rozlišovat dvoubarevný vesmír, kde existují pouze Zemanovci se Schwarzenbergovci a nic víc navrch. S takovým pohledem na okolí se snadněji ignorují rudé vlajky levicových radikálů, jejichž ideologie národního bolševismu není příliš daleko od ideálů hákového kříže.

okamura

V jednom, jako univerzální mix lidové tvořivosti stály vedele sebe na transparentech demonstrantů zapšklé pravdy New World Order společně s tragikomickou představou o správné podobě demokracie:  “Miloš Zeman – záruka české státnosti”, “Podpora Zemana – podpora demokracie” nebo “Demokracie končí tam, kde začíná signál České televize“. Miloš svým věrným dokázal, že nepatří do koše. Dokonce jako jeden z Velebových hostů nechyběl Tomio Okamura. Možná si od rozmluv s antisemitou Adamem B. Bartošek odskočil, aby ve svém proslovu proslovansky nabujelým spoluobčanům dokázal, že také on má ultralevicovému extrémizování co nabídnout. K dokreslení dokonalého předobrazu dolních deseti milionů nechyběl mezi pozvanými ani Vojtěch Filip z KSČM.

zeman

Místo památky a oslavy demokracie se v onen sobotní odpolední den odehrávalo před zraky zvědavých médií něco naprosto jiného. Několik stovek lidí se zuby nehty snažilo dokazovat, že ultralevice je demokracií, kdežto ostatní politické směry představují diktátorství, nelidskost, kvůli kterému se organizují sentimentálně – nacionální spolky hrající si na panslovanství, všeslovanství a národní hrdost, do které nepatří minority společně se všemi odlišnými hlasy, jež jsou v zápalu uniformity nazýváni za nácky, Kalouskovy sluhy.

————————————————————-

Zdroj fotografií: Vít Hassan photography