Brusel nabízí polovičaté řešení migrační politiky

Oproti minulým obdobím se počet imigrantů na Starém kontinentě téměř ztrojnásobil. I proto je třeba dbát na to, aby evropská legislativa řádně a smysluplně řešila imigrační politiku. Je nutné dbát na dodržování lidských práv, kdy nesmí docházet k ohýbání nebo obcházení mezinárodního práva jednotlivými evropskými vládami. Migrace není zločin a jednotliví žadatelé o azyl nejsou kriminálníci, kteří by měli v rozporu s paragrafy strávit zbytečně mnoho času za mřížemi v jednotlivých centrech pro migraci.

Každý člověk bez rozdílu na náboženský nebo etnický původ má mezinárodně garantované právo na azyl a nikdo, ani jednotliví evropští politici, nemůže toto právo nikomu brát. V Evropě je na 278 000 hraničních přechodů. Zvláště ty na jihu kontinentu jsou pravidelně nelegálně přecházeny africkými migranty, kteří vidí v Evropské unii ráj na zemi a věří ve své neskonalé nevědomosti, že za Lampedusou naleznou nový, mnohem kvalitnější a lepší život s lepšími ekonomickými vyhlídkami. S rostoucím počtem ozbrojených konfliktů přibývá migrantů z Afriky, Asie, Blízkého východu a v neposlední řadě také z nedaleké Ukrajiny, ze které hrozí nebezpečí ohrožení evropské demokracie ukrajinským fašismem, pokračovateli Banderova odkazu. Je tu také velké nebezpečí, že mezi žadateli o azyl mohou být teroristé, představitelé wahhábistů, či jiných extrémně násilných fanatiků, jež by mohli zneužít právo na imigraci k páchání trestných, či teroristicky laděných činů.

I proto je nutné, aby Brusel vytvořil kolektivní reakci na nastalou situaci, kdy mezi sebou musí spolupracovat nejen tajné služby jednotlivých členských států Unie, ale také jednotlivé úřady zabývající se imigrací. Jak již bylo na začátku článku řečeno. Nabízená řešení nesmějí být polovičatá. Nemohou kriminalizovat migranty a nemohou také zabraňovat migraci lidem, jež se ve své domovině nacházejí v ohrožení života, nebo zdraví svého, či svých blízkých.

Všichni máme zodpovědnost za dění ve světě a Evropa není v tomto ohledu výjimkou. Péče o migranty je velmi nákladná. I proto by jednotliví členové Unie neměli zapomínat na solidaritu, kdy se státy podílejí na úhradě nákladů. Bohužel, solidarita mezi členskými státy funguje pouze v mediálně známých případech. Minulý rok se členské státy zaručily za úhradu deseti milionů dolarů měsíčních výdajů souvisejících s přílivem migrantů na italském území.  Německo a Švédsko mezitím přijalo v mnohem větším počtu syrské azylanty, ale žádné solidární chování v tomto případě nenásledovalo. Zvláštní zmocněnec OSN pro mezinárodní migraci a rozvoj, Peter Sutherland, zcela správně poukazuje na „nerovnováhu závazků a soucitu v rámci zemí EU“.

Jako typický příklad by mohlo sloužit Česko, které se ve věci syrských migrantů zachovalo hloupě. Místo pomoci potřebným, pod tlakem ultranacionalistů, začalo rozjímat nad náboženským přesvědčením syrských azylantů. Začaly se rozlišovat křesťanské děti a muslimské děti. Jednotliví politici nepřímo tuto politiku podporovali a vzbuzovali v klerofašistech vítězné nálady. Byla to čecháčkovská ostuda doprovázená neschopností vlády naoko tvářící se jako prolidskoprávní. Zatímco tady se hovořilo o sedmdesáti lidech v nouzi, takové Turecko, Libanon, Jordánskem za miliardy dolarů hostí na čtyři miliony uprchlíků.

Evropská unie nenabízí dlouhodobé, nýbrž krátkodobé řešení, které by dokázalo smést ze stolu o kousek níž ty více viditelné případy, o kterých slýcháváme ve večerních zprávách. Osnova řešení problémů imigrační politiky Evropské unie je omezena pouze na čtyři hlavní problémy, zatímco jsou ty ostatní naprosto opomíjeny.

Mnoho migrantů přijde o své životy během plavby Středozemním mořem. Prchají z Afriky, zatímco v přeplněných lodích riskují nebezpečí utonutí, nebo nevratného zranění. Unie papírově garantuje bezpečné cesty pro migraci uprchlíků, ale ve skutečnosti svůj závazek není schopna plnit. Itálie do 9. října 2014 provozovala záchrannou misi Mare Nostrum, během které odchytávala přeplněné lodě a osádku migrantů zachraňovala od případného utonutí. Po zániku tohoto projektu vznikl projekt nový. Frontex Triton, jak byla záchranná mise nazvaná, není schopný plnohodnotně nahradit zaniklý Mare Nostrum. Lidé zcela zbytečně umírají kvůli byrokratickým hrátkám Bruselu. Bez kolektivní a koordinované záchranné mise je Evropská agenda pro migraci neúplná a napomáhá polovičatým řešením, na která doplácejí především osudem těžce zkoušení lidé.

Evropská komise říká, že bude usilovat o to, aby v rámci evropského společenství zmizely rozdílnosti v postupech vnitrostátních azylových předpisů. V každé zemi platí odlišné předpisy, které zabraňují jednotné azylové politice. Harmonizace v rámci celé EU je na první pohled zajímavý a zcela jistě správný krok. Ale jsou takové plány v období dehumanizace společnosti reálné? Více jak deset let se vedou diskuse o azylové politice, ale téměř vůbec nic se nezměnilo.

Evropská komise nenavrhuje žádnou alternativu k Dublinského nařízení, které mimo jiné uvádí, že zodpovědnost za vyřízení žádosti o azyl přebírá země EU, do které žadatel o azyl vstoupil jako první. Stejně tak, pokud žadatel o azyl v Itálii požádá o azyl a odejde například do Německa, je následně německými úřady poslán zpět do Itálie. Brusel chtěl takovým nařízením umožnit příhraničním oblastem lepší řešení azylové politiky. Kritici takového postupu argumentují, že se velcí evropští hráči chtěli zbavit zodpovědnosti za řešení migrační politiky. Dublinské nařízení nepřímo vytváří dvoustupňový systém migrační politiky, kdy existují státy v první linii řešení azylové politiky, zatímco ty ostatní se azylovou problematikou nemusejí téměř vůbec zabývat. „Vícekolejnost azylového systému“ vytvářející „nárazníkové“ zóny, uvnitř kterých se kupí více nelegálních migrantů, pouze nahrává nejrůznějším extrémním řešením, se kterými přicházejí jak ultrapravicoví, tak ultralevicoví extrémisté.

Je třeba posílit možnost legální migrace po Evropě. Jde především o narovnání podmínek, kdy jsou diskriminovaní zdravotně postižení, protože jsou v rozporu se zásadami Bruselu přehlíženy jejich specifika, pro které nemohou z objektivních důvodů plnit kritéria pro udělení azylu v jednotlivých členských státech Unie. Řešením k posílení legální migrace nemůže být migrace vysoce kvalifikovaných pracovníků, kvůli kterým jsou vydávané „zelené karty“, či další povolení k migraci. Nová vize přistěhovalecké politiky Bruselu neobsahuje žádnou zmínku o zvýšení počtu uprchlíků přijatých jednotlivými členskými zeměmi. Není v návrzích strategie vůbec nic o tom, jak zjednodušit získání azylu z důsledku humanitárních důvodů. Evropská unie je povinna poskytnout azyl osobám ohrožovanými válkami, přírodními katastrofami. Na to se potichu, ale zcela jistě zapomíná. Úkolem azylové politiky by mělo být, aby žadatelé o azyl mohli získat mnohem bezpečnější a právně nezávadný přístup do EU. Vlády se stávají stále více nacionální, a tak není divu, že se takovému pojetí azylové politiky brání.

Migrační politika by kromě posilňování legální migrace měla rovněž posilovat boj proti nelegální migraci, s níž často jako nepřímý původce přichází obchodování s lidmi. Lidé v nouzi využívají služeb pašeráků, protože nemohou z nejrůznějších důvodů využít legální migrace. Kdyby tomu tak nebylo, nemuseli by se vystavovat nebezpečí gangů, kteří migranty často ohrožují na životě, nebo na zdraví. Migrant se zadluží, přesto nemá jistotu úspěchu. Musí svůj dluh někdy splácet otrockou prací v nedůstojných podmínkách. Nový akční plán Evropské komise postrádá jakékoli aktivní nástroje, s nimiž by se tento začarovaný kruh dal vyřešit. Alespoň volně dostupné plány nic takového neobsahují.  Unie staronově zmiňuje další spolupráci s tranzitními zeměmi, přes které se dostávají nelegální migranti do Unie, nicméně koncept navracení migrantů na hranicích Unie do zemí jakými jsou Turecko nebo Tunisko nezaručuje ochranu lidských práv migrantů.

Úkolem migrační politiky by nemělo být primárně zbavení se nelegálů někam pryč z prostoru EU. Brusel má morální povinnost zajímat se o to, zda tímto aktem nedochází k ohrožení migrantů na svobodě, zdraví, nebo životě. K této problematice není možné přistupovat po vzoru ultranacionálů, kteří by nejradši cizince namleli na padrť ve strojcích na maso. Proč ani nyní neplánují evropští politici lepší ochranu práv nelegálních migrantů? Pokud chce euroatlantský sektor světa nadále působit jako garant ochrany lidských práv, tak by neměl zapomínat na morální poslání, které představuje starost o to, co se stane s těmi, co budou jako nelegální přistěhovalci vystěhováni za zdi společného evropského prostoru.

Nová evropská agenda zabývající se migrací by měla být dokončena někdy v polovině května roku 2015. Bude politická vůle doplnit chybějící body do chystané legislativy? Na první dobrou je vidět touha politiků lézt voliči do zadku, když nejdůležitější je posílení kontroly hranic, před hledáním možnosti otevřít více možností pro legální migraci. Je to jednoduché klišé, ve kterém se najde kde jaký nacionál. Uzavřít hranice, zabránit něčemu, co je částečně přirozené. To, co jako demokratické společenství potřebujeme, je vyšší ochrana lidských práv každého žadatele o azyl. Kriminalizace migrantů je špatná cesta odporující nejen mezinárodnímu, ale také národnímu právu všech členských zemí Evropské unie.