Česko má povinnosti vůči migrantům i migrační politice Evropské unie

Zatímco jsou evropští politici tlačeni do kouta, čeští parlamentáři se chovají, jako kdyby se jich to netýkalo. Teoretizují nad eurem, ale zároveň odmítají společný podíl na řešení otázek týkajících se imigrantů a přistěhovalců. Chtějí se zalíbit voličům a předem vítězoslavně oznamují, že nedovolí, aby Brusel nařizoval jednotlivým členům Unie přijetí předem stanoveného kvóra přistěhovalců. Přízemní připodělanost východoevropského střihu vítězí u Sobotky a Chovance na plné čáře.  

Vláda se chová jako politicky nekorektní spratek, kdy je politicky příhodné, pokud se o migranty a uprchlíky starají Řekové nebo Italové…..hlavně, že Praha v očích přízemních voličů zůstane výjimkou. Kam se poděla lidskoprávní tvář tolik slibovaná Dienstbierem i samotným ministerským předsedou kabinetu? Pravděpodobně nikdy neexistovala. Jednalo se pouze o slova, politický opar, jež s prvním náznakem okamžitě zmizí. Trapný šmak z Prahy ukazuje absurditu současnosti, kdy není důležité, že lidé prchají před nelidskými podmínkami. Politici dumají nad tím, jak to udělat, aby se Česko vymanilo z pomoci nejpotřebnějším.

Libye, Somálsku a další země jsou státy s velmi rozvrácenými poměry, kde Evropa nedokáže okamžitě a především rychle intervenovat, aby předešla vlně uprchlíků. Požadovat v těchto zemích intervenci diplomatickou nebo vojenskou je hrou pro voliče, ale reálně to nic nevyřeší a uprchlíků bude stále přibývat.

Jako kdyby nestačilo, že Evropská unie nenabízí dlouhodobé, ale krátkodobé řešení problematiky zvyšujícího se počtu imigrantů. Ze statistického hlediska, největšími poskytovateli azylu imigrantům a uprchlíkům jsou rozvojové a velmi chudé země. Nestydí se náhodou česká politická honorace, když se otáčí zády a dělá, jako kdyby najednou Praha nebyla součástí společného evropského prostoru? Není možné, aby Evropa dovolila to, co se ve Středozemním moři děje nyní. Není možné řešit problematiku pouze tím, že se začne s poskytováním rozvojových programů jednotlivým zemím, z nichž uprchlíci pocházejí. Eritrea, Etiopie, Džibutsko, Libye, Somálsko……to všechno jsou státy s rozdílnou, přesto tolik podobnou politikou. Eritrea patří k nejkrvavějším diktátorským režimům v Africe. Pokud se nebude řešit politika a politické uspořádání tohoto severoafrického státu, poté jakákoli pomoc je naprosto zbytečná, protože bude zneužita a zatracena eritrejskými politiky, dokonce i prezidentským palácem v Asmaře.

uprch3

Libye, Somálsko a další země jsou státy s velmi rozvrácenými poměry, kde Evropa nedokáže okamžitě a především rychle intervenovat, aby předešla vlně uprchlíků. Zaorálek a další lžou, pokud tvrdí opak a vytvářejí z lidí totální pitomce.

Česko souhlasilo s útoky na Libyi. Tudíž má také morální povinnost řešit aktivně poskytnutím ubytovacích kapacit pro uprchlíky a jejich zařazením do patřičných programů problematiku migrace v Evropě.

Tisíce mrtvých, stovky hledaných nešťastníků z převrácených lodí na Středozemním moři……to všechno je také důsledek evropské politiky, kdy britské stíhačky s dalšími evropskými státy útočily v Libyi a způsobily totální rozvrat, který časem přerostl v občanskou válku.  Klidnější jarní počasí mezi Libyí a italskou Sicílií vedlo k enormnímu nárůstu migrantů, kdy se více než 11.000 lidí se pokusilo během 10 dnů skrze Středozemní moře překonat pomyslné hranice Unie. Počet migrantů vzrostl poté, co došlo ke svržení Muamara Kaddáfího a politická situace v Tripolisu na životech i na zdraví ohrožovala místní obyvatele. 85 %(141 484 z celkového počtu 167 184) zachráněných migrantů z přeplněných lodí v roce 2014 směřovalo do Evropy z území Libye.

11100088_994894760534555_3159765974943703651_n

V prvním čtvrtletí roku 2015 z libyjských břehů zamířilo na přeplněných lodích do Evropské unie na 10 165 migrantů. Z toho 54 % pocházela ze západní Afriky. Mezi uprchlíky byli také občané z Gambie a Senegalu, jež jsou z pohledu mezinárodních organizací považované za stabilní a válkou nezasažené oblasti afrického kontinentu. 25 % imigrantů směřujících do Unie ze západní Afriky byli uprchlíci ekonomičtí, jež k italským břehům směřují za vidinou lepšího života. Není co jíst, není práce, není šance na získání vzdělání, není dostatek úrody, je velké nebezpečí hladu, rodiče chtějí dopřát dětem ekonomicky stabilnější prostředí….

uprch

Problematika přistěhovalectví a migrace není tak jednoduchou, jak o ní hovoří Sobotka s Chovancem a Zaorálkem. Lidé se bojí války a prchají do bezpečí, ale také lidé se bojí hladu, bídy i nedostatku lékařské péče, a proto vyhledávají lepší místo pro život. To je celkem normální a pochopitelné. I zde platí, že situaci nepůjde vyřešit okamžitě, rychle a zejména v období, kdy se Evropa takříkajíc populisticky dehumanizuje,

je téměř nemožné, že by jednotliví politici chtěli a zároveň uměli řešit ekonomickou situaci států západní Afriky, když sami čelí ekonomickým obtížím ve své zemi. 

Opět, podobně jako u Libye, i tady v případě Sýrie, Mali i Somálska se na stavu přímo i nepřímo podílí Evropa, když odsouhlasila intervence, podporovala místní vlády v ničivé politice…….částečně Starý kontinent sklízí své vlastní ovoce.

Řešení problematiky imigrantů a přistěhovalců potřebuje především posilnit ochranu práv nejen legálních, ale také těch nelegálních imigrantů, kteří bývají často oběťmi obchodu s lidmi. Vzpomenout bychom mohli Eritrejce, a převaděče ze severoafrického kmene Rašajda, jež s unesenými Eritrejci a nejen jimi, obchodují. Zvláštní zmocněnec OSN pro mezinárodní migraci a rozvoj, Peter Sutherland, zcela správně poukazuje na „nerovnováhu závazků a soucitu v rámci zemí Evropské unie“.

Bez ohledu na připravenost nebo nepřipravenost Sobotkova kabinetu, či ochotu vlády skutečně řešit lidskoprávní problematiku, je Česko povinno podílet se finančně i aktivně na řešení otázky migrace a uprchlictví.

Je třeba, aby se na řešení otázky imigrační politiky podílely všechny státy Evropské unie. Proto je nutností  upravit unijní pravidla týkající se imigrační politiky. Evropská komise nenavrhuje žádnou alternativu k Dublinského nařízení, které mimo jiné uvádí, že zodpovědnost za vyřízení žádosti o azyl přebírá země EU, do které žadatel o azyl vstoupil jako první. Stejně tak, pokud žadatel o azyl v Itálii požádá o azyl a odejde například do Německa, je následně německými úřady poslán zpět do Itálie. Brusel chtěl takovým nařízením umožnit příhraničním oblastem lepší řešení azylové politiky.

Kritici takového postupu argumentují, že se velcí evropští hráči chtěli zbavit zodpovědnosti za řešení migrační politiky. Dublinské nařízení nepřímo vytváří dvoustupňový systém migrační politiky, kdy existují státy v první linii řešení azylové politiky, zatímco ty ostatní se azylovou problematikou nemusejí téměř vůbec zabývat. „Vícekolejnost azylového systému“ vytvářející „nárazníkové“ zóny, uvnitř kterých se kupí více nelegálních migrantů, pouze nahrává nejrůznějším extrémním řešením, se kterými přicházejí jak ultrapravicoví, tak ultralevicoví extrémisté.

Česko nebude přijímat předem stanovené kvóty imigrantů, protože by muselo řešit lepší boj vůči ultrapravici. Muselo by pranýřovat mnoho spoluobčanů za projevy latentního rasismu, neopodstatněného strachu z multikulturalismu. Sociální demokracie i za pomoci tvrzení Chovance bojuje za sebe samu.

Úkolem migrační politiky by nemělo být primárně zbavení se nelegálů někam pryč z prostoru EU. Brusel má morální povinnost zajímat se o to, zda tímto aktem nedochází k ohrožení migrantů na svobodě, zdraví, nebo životě. Kabinet Bohuslava Sobotky na tento aspekt řešení imigrační politiky zapomíná. Česko nebude přijímat předem stanovené kvóty imigrantů, protože by muselo řešit lepší boj vůči ultrapravici. Muselo by pranýřovat mnoho spoluobčanů za projevy latentního rasismu, neopodstatněného strachu z multikulturalismu. Sociální demokracie i za pomoci tvrzení Chovance bojuje za sebe samu. Pochopila svou neschopnost ochraňovat lidská práva. Namalovala obrázek ministra pro lidská práva pro zahraniční instituce, přitom ta lidská práva jsou druhotnou součástí jak pro Sobotku, tak pro všechny členy koaliční vlády.

Politici jsou ochotni ukojit rozladění ultranacionalistů a neznající většiny obyvatelstva i za cenu plýtvání ze státního rozpočtu, i když dobře vědí, že navrhují nic neřešící plány

To dokazují populistické povídačky o tom, jak Česko nebude nikoho přijímat, ale finančně a diplomaticky pomůže situaci řešit. Politici nabízejí hudbu budoucnosti, zatímco jim chybí potřebný orchestr, s nímž by ho mohli ozvučit. Ani 100 milionů, ani další sebevětší částka nedokáže stabilizovat Mali, Sýrii, Somálsko, Libyi……tedy alespoň ne v rozmezí několika následujících měsíců. Praha praktikuje xenofobní přistěhovaleckou a její praktický život nyní můžeme pozorovat doslova in natura. Vláda se chová nezodpovědně a voliči by na tento okamžik neměli zapomenout.