Je romština na školách přáním romských aktivistů, nebo pokus vlády o “etnické inženýrství”?

Jakmile se v médiích mihne informace o výuce romštiny na školách, vždy to vyvolá mnoho emocí. Romští nacionalisté jsou nadšeni, čecháčkovští extrémisté zděšeni a média tématiku překrucují k obrazu svému. Vidí v příchodu romštiny mezi mládež kontroverzi a na ní se také v polorasistickém tónu pasou. Romštinu chrání Evropská charta regionálních či menšinových jazyků, ke které se Česko přidalo. Tato úmluva zajišťuje zcela správně možnost vzdělávání, či produkování novin, televizních pořadů, či jiných médií v romském jazyce.

Každá minorita žijící v prostředí majoritním s postupem času převezme částečně některé jevy z majority. To ovšem neznamená, že nutně musí ztratit vlastní historii, vlastní zvyky. Za existenci kulturního dědictví je v první řadě zodpovědná majorita, která je povinna s pomocí zákonů umožnit minoritě svou vlastní svébytnost. Tu však musí naplňovat minorita s pomoci prominoritních aktivistů a jednotlivých prominoritních organizací. Pokud minoritní aktivisté říkají, že kultura minorit klesá a není rozvíjena, nepřímo tím samotní aktivisté poukazují na svou neschopnost rozvíjet kulturu v rámci státem garantované legislativy.

Výuka romštiny je z obecného pohledu správná. Přivádí kromě získání jazykových znalostí také přiblížení s romskou kulturou jako takovou. Romština je naprosto normální jazyk jako každý jiný. Výuka romštiny je další potenciální možností, jak přiblížit romskou kulturu a romské zvyky širšímu publiku obyvatelstva.  Výuka k toleranci, výuka ke vzájemnému pochopení je důležitá od samého dětství. Romské děti, které nyní přijdou ze zvláštních škol do škol základních tak mohou poznat blíže svou kulturu. Neromské děti mohou pochopit romskou mentalitu, jejich zvyky a třeba i historii tohoto národa…z tohoto pohledu na věc je romština jako volitelný předmět docela dobrý nápad poskytující svobodu volby. Jak dodává Margita Wagner z kanceláře rady vlády pro záležitosti romské menšiny: “Národnostní rozvoj je právem, ne povinností”…vláda nabízí program a je to moc dobře. Myšlenka je to krásná, ale bude odpovídat realitě?

Kolik dětí z řad majority si zvolí romštinu jako volitelný předmět a bude tím pádem projekt naplňovat ideu “mezikulturního” poznávání? Nebylo by dobré k výuce romštiny zařadit výuku k multikulturalismu? S nejrůznějšími kulturami by se seznámilo mnohem víc dětí, tedy i těch, co by si romštinu jako volitelný předmět nevybraly.

Budou mít romské děti zájem o romštinu, když jí nehovoří ani jejich rodiče?

Bohatství světa nespočívá na uniformitě ani prastaré zásadě Spojených států amerických z šedesátých let minulého století. Postoje typu „equale but separate“ jsou dávno překonané a demokratická společnost by se k nim nikdy neměla navracet. Demokracie by měla v paragrafech nabízet možnosti. Měla by pomáhat tyto možnosti naplňovat a měla by rovněž k problematice přistupovat komplexně. Samotná existence „papírových paragrafů“ ve svém důsledku nic neřeší, dokud není následována upřímně míněnými programy a snahami. Navíc mnoho vládních programů trpí nemocemi populismu, snah dělat věci naoko, nedotáhnout projekt do zdárného konce….

Vláda České republiky, respektive její ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy bude v rámci státní strategie podporovat vydávání učebnic, zaškolení nových kantorů……to je jistě velmi chválihodné a je to správné, ale zároveň ta samá vláda „nepřitlačí na na pilu“ ve věci boje vůči rasismu, xenofobii, extrémismu….není efektivně řešena problematika diskriminace na pracovním trhu i ve vzdělání, kdy jsou romské děti přednostně v rozporu s evropskými směrnicemi posílány do praktických škol. Ve vládě je sice ministr pro lidská práva, ale zároveň součástí vlády jsou politici, kteří klidně o Bílé lize, nebo obstarožním, nyní Landou probouzeném Orlíku, prohlásí, že to byla fajn hudba. Ministr Herman se u menhirů setkává s ikonou xenofobie devadesátých let……problematika jazyka s rasismem zdánlivě nemá nic společného, ale ve skutečnosti to jsou velmi spojité nádoby.

Otázkou je, do jaké míry skutečně zákony a jednotlivé paragrafy zabrání jazykové nebo kulturní asimilaci. Kodexy zvyšují šance ohrožených, asimilujících se etnicko-jazykových skupin na jejich přetrvání, ale jaká je skutečná pozice romštiny v Česku? Romštinu při minulém sčítání lidu jako svůj mateřský jazyk uvedlo na 41 100 lidí. Z nich 33 350 mělo mateřštinu romštinu a češtinu a pouze 5000 osob uvedlo romštinu jako svůj jediný mateřský jazyk. Bravurně romsky umí opravdu jen hrstka lidí. V procentuálních odhadech romštinu jako mateřský jazyk používá méně jak 10 % Romů v Česku.

Nabízí se částečně kacířská otázka:

je snaha vyučovat romštinu „přirozenou vůlí etnika být sebou samým“, nebo umělohmotným konstruktem „etnického inženýrství“?

Jinými slovy, chtějí vyučování romštiny Romové, nebo vláda s majoritními politiky? Pokud to chce pouze vláda, sleduje s tímto jednáním nějaký cíl? Je tím cílem například předhození „tučné flákoty“ veřejnosti, zatímco se ministři nebudou věnovat bolavým místům ve věci ochrany lidských práv?

Do jaké míry je výuka romštiny snem nacionalistů, o který „nemají zájem“ jednotliví představitelé minorit? Nepokoušejí se romští aktivisté debatou o romštině zakrývat svou vlastní neschopnost zahájit konstruktivní debatu a jednání s vládou?

Na druhou stranu, není odmítání romštiny některými aktivisty hloupým projevem strachu z nacionálního uvědomění Romů a pokusu zglobalizovat všechny pod uniformní, jednotnou podobu národa?

Romští nacionalisté vidí ve vyučování romštiny příležitost a dokonce i prostředek vedoucí k oživení, uvědomění si vlastního národního uvědomění. Ale zkušenosti ze zahraničí ukazují, že samotný jazyk a vyučování tohoto jazyka nijak k povyšování nacionalismu uvnitř minority nepřispívá. Stejně tak ani nezvyšuje postavení minority v majoritním prostředí. Jediné, co efektivně vytváří a přestavuje, je svět symboliky, jež bez komplexního přístupu neznamená vůbec nic než bezzubou rekvizitu ve službách promajoritního nacionalismu.

Ve své podstatě není možné nemožné nalézt jednoznačnou odpověď na základní otázku: „Proč a jak úspěšně čelit etnicko-jazykové asimilaci a nastartovat revitalizaci?“ Pokud by to někdo dokázal, dostal by Nobelovu cenu za mír.

„Chuť“ na romský jazyk posiluje celospolečenský trend, kdy Romové studují romistiku a získávají vysokoškolské tituly. Je to zvláštní stav, takové postávání na místě, jež zabraňuje dynamickému vytváření vyšších společenských stavů, kdy Rom je lékařem, advokátem, učitelem, IT specialistou, ekonomem………je studium romistiky cestou k lepší budoucnosti Romů? Možná by nebylo špatné, pokud by se vládní programy podpory vzdělávání soustředily na posilování pozic asistentů a možná by nebylo od věci, pokud by se zmenšovala podpora romistiky a místo ní se začala mnohonásobně víc podporovat studium jiných, mnohem “lukrativnějších, efektivnějších” oborů, jež by mohly nepřímou cestou přispět k většímu národnostnímu uvědomění Romů.

Multikulturalistická koncepce vývoje společnosti je velmi důležitá. Umožňuje její zdravý vývoj a přináší s sebou pojmy jako „kulturní diverzita“, „kulturní pluralismus“, ve kterém se obě kultury mohou navzájem obohacovat. V ideální formě by měl být multikulturalismus znamenat vzájemnou ohleduplnost, ve které majorita ochraňuje minoritu. Bohužel, nežijeme v ideálním světě.

Proč je kladen důraz na kulturní a jazykové aspekty minorit a vazba na “etnickou identitu” je opomíjena? 

Na téma národ a co to národ je, by mohl vzniknout samostatný článek, jež by rozebíral jednotu národů žijících uvnitř národa jiného. Konkrétně, romský národ není v Česku jednotný a umělohmotný pokus o jednotu pocházející z romských politických stran není ničím jiným, než projevem individualismu, amatérismu a hlouposti prospěchářů nenabízející reálná řešení. Podpora romštiny z rukou romských stran není ve skutečnosti nic jiného, než pokus sebe sama identifikovat v očích potenciálních voličů jako garanty národních hodnot, ochránce odkazu předků. Jazyk minority, konkrétně romština, může být zneužíván jako politický fetiš jak minoritou, tak majoritou a lze skrze něj teoreticky maskovat individuální zájmy, xenofobní směřování vládní politiky i prohlubování ghettoizace.

V multikulturním světě, nebo ve světě, kde vedle sebe žije několik kultur, zanikají pomyslné hranice mezi kulturami a romština jako jedno z velmi silných témat může tyto hranice alespoň kolíkovat.

I proto je romština živým tématem, kde pro romské ultranacionalisty zůstává sbližování kultur vedlejším, naprosto nepodstatným jevem, protože tím hlavním je romština jako nástroj vymezení se vůči majoritě. Jazyk jako jedna z hlavních součástí národního uvědomění, je několikasečným nástrojem a každý si z ideálu jazyka může vzít to, co je mu blízké. Hlavní je, aby se s jazykem do popředí nedostali separatisté a rasisté. S jazykem přichází také souboj myšlenek a ideálů, schopností. Za romštinou na základních školách je mnohem víc, než jen obyčejná výuka a je třeba problematiku vnímat v širším kontextu.

Etnická pospolitost nemůže být vytvářena tzv. na koleně. Proces pospolitosti trvá velmi dlouho a podoba proromsky aktivistických organizací nenaznačuje, že by  aktivisté chtěli nějakou pospolitost vyvářet, protože roztříštěnost může představovat živnou půdu pro nejrůznější projekty a čerpání dotací za účelem snadnějšího života. Jazyk nemůže sehrávat roli urychlovače pospolitosti, zvláště, pokud jeho rozšířenost je mizivá.

SDÍLET