Je těžké být Eritrejcem, aneb milion lidí utíká před režimem

Všimnou si západní média eritrejských uprchlíků? Hlavním tématem jsou ze zcela pochopitelných důvodů Syřané, ale také neopomenutelnou a velmi ohroženou skupinou jsou obyvatelé jedné malé severovýchodní zemičky v Africe. Diktaturou trýznění, na životech a zdraví ohrožovaní Eritrejci houfně opouštějí svou domovinu.

Hledají štěstí v Evropské unii, nebo v mnohem bližším Izraeli, kde je s nimi zacházeno jako s druhořadými lidmi. Z pohledu statistiky, je Eritrea s čtyřmi až pěti miliony obyvatel a vzrůstajícím počtem uprchlíků, největším „výrobcem“ žadatelů o azyl na světě. Obecně se o Asmaře hovoří jako o nejhorší diktatuře Afriky, ale málokterý Evropan o tom díky nezájmu médií ví.

Ti, kdo nevyznávají státem povolené „druhy“ náboženství a uchýlí se k jiné, státem netolerované víře, jsou pronásledováni systémem a šikanováni za svou volbu náboženství.

Stát povolil jen: sunnitský islám, eritrejskou pravoslavnou církev, římsko-katolickou církev a evangelickou církev. Nejhůře jsou v Eritreji mučeni Svědkové Jehovovi. Svobodné volby jsou povídkou, takovou pohádkou o neskutečném naprosto nemožném. Volby doposud neproběhly a vše je sestavené pro vládní eritrejskou straničku. Svět nad touto zemičkou mlčí. Není to velký hráč. Leda tak na poli zbrojení, ve kterém je Eritrea velmi výkonná. Ukrajinské tanky, ruská podpora, to všechno je pro politickou reprezentaci Eritreje vítané.

Právní systém Eritrey je naprostém rozkladu. Běžně se aplikují kmenová práva. Zadržovaní nebo souzení lidé nemají možnost odvolání. Pokud někdo úspěšně uprchne ze země, tak je rodina uprchlíka stíhána a pokutována částkou až 50 000 nakfa(84 240 Kč).

Ti, kteří nemají peníze, jsou zavřeni a jejich majetek je státem zabaven. Neexistují žádné svobodné soudy. Neexistuje nestranné právo. Právní systém této země je v daleko horším stavu, než v jakém byl tolik kritizovaný právní systém diktátora Haille Sellase. Jediným povoleným médiem v zemi jsou státní noviny, státní rozhlas a státní televize. Ti všichni pracují na vytváření krásného pohledu na vládní politiku. Prezident Isaias Afwerki velmi rád vede ozbrojeno konflikty. V letech 1995-1996 vedl tento prezident válku s Jemenem o Hanišské ostrovy, které nakonec byly přiznány Jemenu. V roce 1998 vypukla mezi Eritreou a Etiopií další válka, která de facto pokračuje do dnešních dnů.  V tomto konfliktu zahynulo na 100 000 vojáků. Téměř víc jak čtvrtina eritrejských občanů kvůli válkám a následnému hladomoru uprchlo ze země. Stejný prezident zahájil také krátký válečný konflikt s Džibutskem o hranice.

Bezohledná politika eritrejského prezidenta vede k ohrožení podzemních vod v Eritreji, což následně vede k uměle vyvolaným suchům a obrovskému hladomoru.

Země není schopna vyrobit dostatečný počet elektrické energie. Elektřina je zde velmi vzácnou komoditou. Národní vzdělávací a zdravotní systém je de facto v kómatu. Není schopný nějaké činnosti. V zemi vládne diktátor, naprosto neschopný politik šlapající po životech Eritrejců. V roce 2001 se konaly v zemi obrovské lidové protesty, které byly velmi tvrdě potlačeny. Autoritářský režim prezidenta umí krutě potlačit cokoli, co by mělo jít proti vůli diktátora. Eritrejci nesmějí opustit zemi. Jakékoli opuštění Eritreje se děje protizákonně a s utečenci je také podle toho posléze zacházeno. Všichni, kdo byli chyceni při přechodu hranic, jsou na místě zastřeleni. Každý, kdo dovrší osmnácti let, musí povinně nastoupit do eritrejské armády, ve které rekrut neví, jak dlouhou dobu v uniformě stráví. V armádě jsou odvedenci zneužíváni k otrockým pracím pro stát. Ženy jsou v eritrejské armádě často znásilňovány. Mnoho rekrutů utíká pryč za hranice.

Být Eritrejcem je velmi složité. Mnoho uprchlíků živoří v uprchlických táborech kdesi v poušti. Mnozí z nich byli uneseni, mučeni, následně po složitých životních útrapách příbuznými ze zahraničí vykoupeni, nebo kriminálními skupinami zabiti při průchodem Sinají.

Někteří Eritrejci zemřeli na Sahaře, nebo ve Středozemním moři.

Uprchlíci doplácejí na neschopnost Unie zajistit bezproblémové a bezpečné právo na azyl. Unie papírově garantuje bezpečné cesty pro migraci, ale ve skutečnosti svůj závazek není schopna plnit. Itálie do 9. října 2014 provozovala záchrannou misi Mare Nostrum, během které odchytávala přeplněné lodě a osádku migrantů zachraňovala od případného utonutí. Po zániku tohoto projektu vznikl projekt nový. Frontex Triton, jak byla záchranná mise nazvaná, není schopný plnohodnotně nahradit zaniklý Mare Nostrum. Lidé zcela zbytečně umírají kvůli byrokratickým hrátkám Bruselu. Bez kolektivní a koordinované záchranné mise je Evropská agenda pro migraci neúplná a napomáhá polovičatým řešením, na která doplácejí především osudem těžce zkoušení lidé.

V rámci protiteroristických zákonů je s eritrejskými uprchlíky v některých zemích zacházeno jako s potenciálními teroristy.

A to jenom proto, že mnozí žadatelé o azyl v Eritrei měli styky s protivládními, zákonem zakázanými uskupeními, jež jsou diktaturním režimem vedené jako teroristické organizace. Je jim v rozporu s mezinárodním právem odepřen vstup například do Spojených států amerických, Kanady nebo Jihoafrické republiky. Státy najednou zapomínají na garantované právo žádat o azyl a také zapomínají, že Eritrea je diktaturou, ve které mnohdy není zbytí a lidé spolupracují se státem zakázanými organizacemi, aby přežili.

Jediné, čeho si média okrajově všímají, jsou únosy a mučení uprchlíků na Sinaji. 79stránková zpráva Human Right Watch popisuje únosy a mučení obětí prováděné súdánskými a egyptskými důstojníky bezpečnostních složek. Vojáci často cíleně eritrejské uprchlíky chytají a za úplatu je prodávají obchodníkům s bílým masem.

Stalo se tak například u východní hranice Súdánu s Eritreou nedaleko města Kassala. Dalším velmi kritickým bodem jsou kontrolní stanoviště  mezi Súdánem a Egyptem, kde dochází ke stejnému obchodování s uprchlíky. Gerry Simpson z Human Rights Watch tvrdí, že Egypt i Súdán nad takovým počínáním oficírů přivírají oči.

Ještě větší popularitu mezi celosvětovými televizními společnostmi vyvolá ztroskotání přeplněné lodi u Lampedusy. Většinou ale média nehovoří o Eritrejcích, jako o obětech režimu hledajících bezpečí v Evropě. Mediální zprávy jsou téměř vždy orientovány na xenofobii, kdy „hnusní uprchlíci zase chtějí okupovat Evropu a nahlodávají tak ekonomiku stagnující Unie“. Nepřímo je divákovi servírován podtext, ve kterém by bylo lepší, kdyby ti černoši skončili v hloubkách moře a nemusela se o ně starat pozemská moc. Hladomor, nebo přírodní katastrofy na severu afrického kontinentu…..to nikoho nezajímá, dokud taková pohroma nedosáhne obrovských rozměrů. Svět v horečce dehumanizace nemá pro uprchlíky pochopení, tím méně chce řešit bolavá místa v systému zákonů dotýkajících se  mezinárodně garantovaného práva na migraci.

Zcela naopak je častější u politiků ochota vést dialog s eritrejskou vládou nad tím, jak zacházet s eritrejskými běženci, a jestli je navracet zpátky do tyranského režimu, protože ultrapravicový patos nesnášení vidí v uprchlících nebezpečí multikulturalismu. Úkolem migrační politiky by nemělo být primárně zbavení se „nelegálů“, neúspěšných žadatelů o azyl někam pryč z prostoru EU. Brusel má morální povinnost zajímat se o to, zda tímto aktem nedochází k ohrožení migrantů na svobodě, zdraví, nebo životě. Z tohoto důvodu je nemístné vést dialogy s autoritativními režimy, protože tyto režimy nemohou a ani nechtějí garantovat bezpečí ani svobodu neúspěšným navrátilcům.

Imigrační pracovníci by se měli uprchlíků z Eritreje ptát na důvod, proč opouštějí svou zemi. Mezi těmi důvody je strach z kriminalizace svojí osoby, i když žadatel o azyl nic nezákonného neprovedl. Nedostatek svobody, nedostatek potravin, lékařské péče. Mezi uprchlíky jsou většinou ženy, děti, starší lidé.

UNHCR zaregistrovala v posledních deseti letech mezi uprchlíky více než 300.000 Eritrejců.

Mnoho Eritrejců prošlo Etiopií i Súdánem bez povšimnutí jakoukoli lidskoprávní organizací. Zástupce UNHCR v Súdánu, Kai Lielsen, uvádí, že v loňském roce sedmdesát až osmdesát procent z těch, kteří přišli do Súdánu, se nezaregistrovali a nezůstali v uprchlických táborech, protože za cíl své strastiplné cesty za bezpečím měli jinou destinaci. Neoficiálně se hovoří až o milionu lidí, kteří tak učinili. Pro zemi, která má jen čtyři až pět milionů obyvatel, je to velmi zvláštní.

Uprchlíci přes Saharu míří do Libye a odtud plují co Evropy. S válkou jež Tripolis uchvátila, se trasa migrantů změnila. Tranzitními zeměmi je Egypt, Súdán, Sinaj a cílovou destinací Izrael nebo Evropa.

Převaděči v severovýchodním Súdánu jsou často příslušníci arabského kmene Rašajda, kteří spolupracují s beduínskými kmeny na Sinaji. Z převaděčů uprchlíků se časem stali obchodníci s bílým masem, kdy osobu, kterou měli převést, unesou a po rodině požadují výkupné až padesát tisíc amerických dolarů.

Pomocí vyhrůžek nutí rodinu uprchlíka prodat svůj majetek a vyrobí klidně kvůli svému obohacení další bezdomovce na ulici. Případně vydírají příbuzné uneseného žijící v zahraničí. Pokud rodina nezaplatí, je unesený buď prodán dalším zájemcům za menší obnos, nebo je jednoduše zabit.

Někteří převaděči z kmene Rašajda dokonce unášejí uprchlíky z uprchlických táborů OSN nacházejících se na území Súdánu. Do únosů na Sinaji se zapojují také beduíni. Často se stává, že rodina vyplatí výkupné, přesto je unesený prodaný dalšímu obchodníkovi s bílým masem, který nakoupeného uneseného znovu prodává rodině a Eritrejec se stává „putovní komoditou“ a je s ním zacházeno nikoli jako s člověkem, ale jako s věcí na prodej. Unesení jsou často vyhrůžkami násilí, ale taky za užitím násilí donucováni volat příbuzným do zahraničí, kdy v telefonu prosí o splacení výkupného….

Domorodci z kmene Rašajda jsou často odměňováni za únosy a obchodování s bílým masem zkorumpovanými úředníky a díky přispění úřední moci i některých příslušníků z výše jmenovaného kmene roste obchod se ženami, s dětmi, nelegální práce – otroctví. Roste také obchod s drogami a vzniká taktéž nebezpečí prodávání uprchlíků do náruče islamistických fanatiků. Což by samo o sobě mohlo velmi vážně nahlodat bezpečnost nejen severoafrického regionu, ale také sousedící Evropy. Bez koordinovaného mezinárodního zásahu vůči únoscům nejen Eritrejců, nebude nikdy takový obchod s lidmi zničený.

I proto je v zájmu Západu, tedy i Evropské unie, aby bylo posílení postavení uprchlíků co nejvyšší a aby ochrana lidských práv uprchlíků byla životaschopná po celou trasu, ze které uprchlík míří za bezpečím. Klíčovým krokem by mohla být změna mezinárodních standardů, jež by dovolovaly více efektivně zasahovat ve prospěch uprchlíků. Diplomacie západních zemí by měla tlačit na jednotlivé režimy, aby nedocházelo k porušování lidských práv. Západ by měl přispívat k programům vzdělávání, zaměstnanosti, poskytování lékařské péče v jednotlivých problematických lokalitách….jenže to by nesmělo být celosvětovým hitem vnímat uprchlíky jako kriminálníky, které je třeba kriminalizovat a ostrakizovat, aby se všichni v okolí báli uprchlíků jako novodobých satanášů, na něž je třeba pořádat hon.  Především by se neměla dělat polovičatá řešení, o kterých uvažuje Evropská unie.

Na neúspěšnost politických jednání vždy doplácí ti nejohroženější, kterými jsou například uprchlíci z Eritreje. Bezpečnost žadatelů o azyl a uprchlíků je především bezpečností nás všech. A na to bychom neměli zapomínat.