“Nový” krajně pravicový extrémismus ve světlech islamofobie

Ultrapravicová, neboli krajně pravicová, scéna v Česku prochází proměnou. V posledních dekádách se „tradiční“ krajní pravice upozaďuje, aby byla nahrazována „novou krajní pravicí“, jejíž ideologie se opírá o nové nepřátele. Židé jsou nahrazováni muslimy a nepřítelem číslo jedna se stává multikulturní svět, protože útočí na symboliku nové krajní pravice. Sociální pnutí, neschopnost politiků nahrává populistickým řešením, a proto není divu, že nové podoby ultrapravicového mámení získávají v celoevropském kontextu na popularitě.

Krajně pravicové organizace přináší krajně pravicový populismus. Zaměřují se na interakci s lidmi a zcela instinktivně volí mezi nižší a střední třídou,

u níž je možné předpokládat nižší úroveň vzdělání často doplněnou o příklon k extrémním formám řešení, kde národ a nacionalismus, podobně jako rasismus, často sehrávají jednu z hlavních rolí. Hlavní doménou krajně pravicového populismu je vyvolávání strachu a nenávisti vůči předem definovanému nepříteli, jehož nová krajní pravice nejčastěji personifikuje do muslima, islámu, imigranta nebo jakéhokoli příslušníka minorit.

Islamofobie by mohla být považována za antisemitismus krajní pravice jednadvacátého století.

Židovského nepřítele krajní pravice z počátku dvacátého století vystřídal muslim, nebo Islám. Po více než sedmdesáti letech se i za podpory politiků dostává do mainstreamu debata o střetu kultur, kdy muslim, islám, nebo imigrant představuje ohrožení evropské kultury, proti níž je třeba bojovat za pomocí nejrůznějších nástrojů. Sionisté po boku islamofobů, neonacistů i čecháčkovských fašistů bez obtíží demonstrují proti Koránu, protože oficiálně se krajně pravicový spolek od neofašismu i neonacismu distancuje, i když ve své podstatě nedělá nic jiného, než neofašismus i neonacismus v nejrůznějších formách propaguje.

Samotná islamofobie umožňuje prezentaci předsudků, jež s sebou přináší kulturní rasismus. Ve jménu boje proti islámu a muslimům jsou krajně pravicovými subjekty vyzdvihovány křesťanské tradice Evropy, jež jsou ve tvrzení extrémistů ohrožovány jinověrci. Ve jménu boje o symboly a symboliku dochází k překrucování historie, kdy jsou muslimové z Evropy vytrháváni, i když po stovky let jsou nedílnou součástí Starého kontinentu.

Nová podoba krajní pravice se snaží přilákat co největší spektrum lidí. I proto se veřejně od rasismus distancuje, zatímco do svých řad vítá především selfhatersky smýšlející představitele nemuslimských minorit.

Před lidmi vystoupí Rom, Žid, Pákistánec, tak jak by anti-imigrantské hnutí mohlo být rasistické? Rasistické je proto, protože Rom je fanouškem White Trash ideologie a sám říká, že „cikán by měl poslouchat bílého muže“. Žid je zapálený sionista, který by nejradši všechny Palestince nechal zplynovat a Pákistánec v Anglii útočí vůči přistěhovalectví, protože nesnáší všechno východoevropské. Často jsou na demonstracích pořádaných novou krajní pravicí holohlaví neonacisté, nebo fašisté, jež jsou na akce neoficiálně zváni.

Jsou zakládány tajné skupiny na sociálních sítích……..na Darknetu se vedou desputace nad tím, jak nejlépe ovládnout ultrapravicové spolky, jež by mohly klidně bez obtíží doplňovat řady demonstrantů, jejichž počet klesá každým dnem.

Při bližším studiu francouzské, britské, nebo německé nové vlny ultrapravice si nelze nepovšimnout sektářských snah uvnitř krajně pravicových organizací.

Je vyžadována naprostá oddanost věci. Jako důkaz pravosti jsou vítáni bývalí muslimové, i když je vedením na takovéto nové členy nahlíženo skrze prsty. Příslušenství k islámu, i když bylo dávno překonané, je vrcholnými představiteli krajně pravicové scény využívané v případech sporů jako zbraň. Nejedna studie uvádí, že odcházivší členové z krajně pravicových hnutí „nové řady“ bývají vydíráni a násilím nuceni k poslušnosti a opětovnému členství.

Zvláště politologové a nejrůznější znalci na sektářství ve Francii si zahrávají s myšlenkou anonymity,

jež údajně polosektářské organizace krajně pravicových ideologií přinášejí, aby se mohly jednotliví představitelé krajně pravicových hnutí před úřady tvářit jako bezúhonné osoby. Za pomoci anonymity jsou klamány tajné služby, které následně musejí zjišťovat pravou identitu hlasatelů krajně pravicových myšlenek. Je to staronový trend, ve kterém pravá, občanská jména, používají předseda hnutí s několika dalšími lidmi, zatímco ostatní osoby zásadně vystupují pod vymyšlenými identitami, kde Jean Pierre není Jeanem Pierrem, ale ve skutečnosti Jean Paulem.

Umělohmotné jméno je nositelem členství, identifikuje a odděluje vybrané, velmi důležité členy hnutí od osobního a „profesionálního“ života. Jean Paul je při demonstracích jako jeden z mluvčích představován s pomocí vymyšleného jména, v tomto případě jako Jean Pierre.

Francouzští politologové poukazují na ochotu „nově krajně pravicových“, islamofobních, hnutí přenést částečně bezduchost virtuality do veřejného života, protože cizí jméno nenutí nositele myšlenek k plnému přebírání zodpovědnosti za své jednání. Je to jev poměrně mladý a nebývá téměř vůbec v odborných publikacích popisován. Lze předpokládat, že podobně tomu bude také u jiných krajně pravicových hnutí nového střihu i na jiných místech Evropy, možná také v Česku.

Při sledování ultrapravicové scény je třeba sledovat nejrůznější politologické studie, názory odborníků, jež se pokoušejí o popis nových jevů v extrémistické scéně, protože jedině tak je možné pochopit danou problematiku v kontextu všech průvodních jevů. Velmi zajímavé je například dílo profesora Nigela Copseye z roku 2010 „The English Defence League: Challenging our country and our values of social inclusion, fairness and equality“, které zmapovalo English Defence League a hledalo odpověď na otázku, zda EDL představuje pro Velkou Británii hrozbu. Samotná kniha anglického autora je velmi dobrým materiálem při utváření myšlenek na Czech Defence League, jež i ve své facebookové podobě Islámu v ČR nechceme, představuje jednoho z hlavních představitelů krajně pravicových hnutí v Česku.

Nová krajně pravicová scéna se nevyznačuje pouze islamofobií. I když ta zaujímá velmi významnou pozici a velmi důležitou roli jako univerzální lepidlo. Dalším víceúčelovým nástrojem krajně pravicové ideologie je neodmyslitelný nacionalismus, který ve svém důsledku může zahrnovat separatismus, tužby k asimilaci, vyhoštění nebo dokonce genocidu. Je to směsice vytlačujících názorů, jež samy o sobě staví jedince před krajní, jednoznačné řešení. V tento okamžik není možné jen tak projít kolem Islámu v ČR nechceme. Takový Martin Konvička, jako šéf a mediální tvář českých islamofobů, se několikrát na sociálních sítích nechal slyšet, že by muslimy poslal do koncentračních táborů. Takový postoj pouze potvrzuje, že vedení Czech Defence League ve svém vedení prosazuje ultranacionální, velmi nebezpečnou myšlenku, bez obtíží nabízející silně zničující řešení, ve kterém je národ rozdělován na „vlastní“ obyvatelstvo a ty cizáky, které je možné v případě potřeby také mordovat podle dávno nechvalně známých řešení.

Nová krajně pravicová hnutí rozdělují národ na základě kultury a následně také podle rasy, kdy například jeden z představitelů islamofobie, Jaroslav Formánek, nejenže odmítá islám, ale zároveň tvrdí, že muslimové jsou s Romy vlezlými primitivy.

Další klíčovou součástí krajně pravicového populismu je rozdělování obyvatelstva na rodilé a nerodilé, ke kterým by se mělo přistupovat nepřátelsky, protože nerodilý Čech, zvláště pokud je vyznavačem islámu, představuje nebezpečí kolonizace, záhubu křesťanské, české kultury, nebo velvyslance připravující půdu pro své druhy.

Nerodilý obyvatel státu je akceptovatelným, pokud vyznává společné ideály a je aktivisticky činný v boji vůči islámu, muslimům a multikultuře jako takové.

Příkladem by mohl být sionista pocházející z Izraele a trvale žijící v Česku. Muslimka ze Sýrie, jež se odklonila od islámu a stala se zarytou křesťankou……oba dva jsou ochotni podporovat islamofobii s rasismem a svým aktivismem živí umělohmotný image nerasovosti krajně pravicového hnutí……tyto osoby zpravidla sehrávají role „užitečných idiotů“ do doby, dokud nebudou shledány jako nepotřební. Vedení krajně pravicové organizace směrem ven členy mediálně fackuje za xenofobní útoky vůči nerodilému členovi, zároveň však uvnitř společenství o stejné osobě hovoří s opovržením a rasistickým tónem v hlase. Nerodilý Čech je považovaný v krajně pravicovém hnutí, podobně jako bývalý muslim, za potenciální riziko a nebezpečí, protože může v mysli extrémisty kdykoli zradit, nebo změnit myšlení.

Koncept „nové“ krajní pravice se často kromě sektářskému stylu chování vůči svým členům, projevuje také neofašistickým smýšlením, jež se projevuje zejména šovinismem, rasismem, antidemokratismem. Ideál bílé rasy je ponižován ideálem kulturní čistoty

„Nová“ krajní pravice se odlišuje od „klasické“ především tím, že není antisystémová a protiústavní, naopak ve své řeči se ztotožňuje s liberální demokracií a sebe samu často propaguje jako obránce práv, především ženských, ale i homosexuálních. To je vidět například ve snaze „deislamizace“ žen…..zneužití LGBT tématiky, pokud islamisté s homosexuály zacházejí špatně. Představitelé „nové“ krajní pravice svou legitimitu zaštiťují tím, že sami sebe považují a nazývají za ochránce a obránce demokracie proti „nájezdu“ extrémistického islámu a škodlivosti multikulturalismu.

Popularita islamofobních organizací je přímo závislá na aktivitách teroristických organizací, kdy by se dalo říct, že s rostoucím počtem pumových útoků také roste počet aktivních členů islamofobních spolků. Krajně pravicové subjekty nabízejí jednostrannou politiku anti-multikulturních a anti-islámských postojů. Nejsou však připraveny nabízet v případě přerodu do politické strany širší politický a hlavně akceschopný program. I proto ve volbách kandidují na soupiskách jiných spřízněných politických stran, kterou může být například rozpadající se Úsvit sesazeného Tomia Okamury., nebo všeobjímající Bartošův Národní Kongres s Národní demokracií.

Pokud se dlouhodobě v Evropě neodehrává žádný teroristický čin, krajně pravicové organizace většinou přitvrzují a hledají v neonacistických vodách větší podporu, zatímco se ideově z postu vedoucího činitele naoko odstraní mediálně známý šéf, jež je nahrazen někým jiným. Bývalý šéf posléze klidně může říct, že za ten či onen čin nemá zodpovědnost, protože dávno není šéfem islamofobního hnutí.

V určitém slova smyslu by se totéž dalo vysledovat v Czech Defence League, kdy v čele Czech Defence League o.s. stojí Barták. Na Bartáka je najednou vedena registrace domény…….Martin Konvička se tak nejspíš chce vymanit ze spojení s Czech Defence League, jež je na Ministerstvu vnitra ČR vedena jako extrémistická organizace nebezpečná pro Česko. To by naznačovalo, že Martin Konvička uvažuje o politické kariéře.

Stát by měl změnit politiku boje vůči extrémismu, protože existence “nové” krajní pravice je velmi nebezpečná.