Liberland nabízí virtualitu, nikoliv stát s demokracií

Srbsko usiluje o vytvoření hranice přímo na řece Dunaj, zatímco Chorvatsko chce, aby hranice odpovídaly katastrálnímu území místních chorvatských obcí…Hraniční spor společně se zálibou v listování atlasem dává díky snahám krajně pravicových aktivistů i politiků vzniknout jepičím mikronárodům. Ve světle jedniček a nul neznámý jedinec vyplní na webu formulář, aby se mohl vzápětí jmenovat svobodným Liberlanďanem

Co na tom, že nikdo plastikový národ neuznává. Stačí hra na samozvanost, kde prim sehrávají utopie následované pokusem přivydělat si na naivitě druhých. Z daňového pekla se vytvoří daňový ráj, kde včerejšek znamená zítřek a v představách samozvaných papalášů se objevuje nový Hong Kong, tentokrát umístěný na evropské půdě divokého Balkánu. Samozvaní prezidenti se samozvanou vládou a nedemokraticky zavedenými institucemi přivádí virtuální existence do nejisté situace, kdy je pokrytecká hra závislá na tom, zda se dva suverénní státy dohodnou na hranicích u vod Dunaje.

Obecně vzato, na Balkáně existuje mnoho území, o něž se vedou hraniční spory. Oblast spravuje ten, či onen stát, ale de facto maličké místo správci nepatří, protože oficiálním přijetím sporné oblasti by správcovský stát přišel o lukrativnější teritorium, jež je také součástí sporu. Pokud ten, či onen stát přistoupil oficiálně na to, že sporná oblast je jeho, ztratí v očích mezinárodní komunity na vážnosti, protože popře to, co celou dobu tvrdil. Při vymezování hranic státu dochází také k posuzování, co je výhodné pro stát. Zda formální uznání územní nadvlády nepřevyšuje ekonomické, mezinárodně – politické zájmy státu nad zájmy ultranacionalismu, kdy má něco patřit státu jenom proto, že to kdysi po staletí státu náleželo. To, že se někdo nemůže momentálně domluvit, to ovšem neznamená, že se nedomluví později.

Po rozpadu bývalé Jugoslávie se  v roce 1991 objevilo na sedm nových států, jež následně vedly a některé z nich doposud vedou pohraniční spory. Je otázkou názoru, zda se objekty pohraničních sporů dají nazývat jako terrae nullius(území, které nikomu nepatří)Neexistence hraničních přechodů a následná neexistence přesně vytyčených hraničních čar v katastrálních mapách (o které se diplomaticky dohadují státy) vytváří v myslích naivků dojem, že území nikomu nepatří. Diplomatické řešení hraničních konfliktů s nejasně zakreslenými hranicemi na mapách je věc spojitá a nelze na věc pohlížet pouze z pohledu zaměstnance katastrálního úřadu.

Sporné oblasti si nárokují oba dva, nebo více států….jak již bylo řečeno, jedna ze sporných stran území spravuje, někdy se na správě podílejí svým dílem všechny strany a spor může vyústit v lepším případě mezinárodní arbitráží, v tom horším válečným konfliktem. Záleží na tom, jak velké, rozsáhlé, ekonomicky důležité je sporné území. Pokud se jedná o malé části, je pro zúčastněné strany výhodnější se dohodnout na tom, kdo bude prozatím území spravovat, případně se ponechá v tichosti správa nad spornou oblastí zemi, jež má historicky blíže k oblasti, zatímco diplomaté spor řeší v kancelářích uvnitř ministerstev zahraničí. Na poklidném řešení hraničních problémů bazíruje také OSN, jež se často za přítomnosti mezinárodních “arbitrů” pokouší přivést strany konfliktu za jeden stůl k diplomatickým jednáním.

Tím, že se ten či onen stát přetahuje o virtuální hranice dochází k vytváření virtuálních terrae nullius, jež ve skutečnosti z praktického hlediska spravují mezinárodně uznávané a svrchované státy, které se na první dobrou oficiálně ke sporným místům nehlásí, přesto se k němu chovají jako jeho správci a říkají, že mají právo na spravované území.

Sporné oblasti Dunajské delty spravuje většinou Chorvatsko. Pohraniční spory bují také u Chorvatsko – Slovinské hranice. Jedná se především o hraniční čáry mezi obcemi Brezovica pri Metliki a Brezovica Žumberačka. Obě vesnice se nacházejí přibližně padesát kilometrů od Záhřebu.  Chorvatská víska, Brezovica Žumberačka, je obklopena slovinskou vesnicí a představuje tak ve Slovinsku chorvatskou enklávu. Neexistuje žádný hraniční přechod mezi Brezovica Žumberačka a slovinskými vesnicemi, které ji obklopují. Tím, že Chorvatsko a Slovinsko uznávají každý nepatrně odlišnou hraniční čáru, vzniká na mapách malý kousek území, jež po vyřešení problémů s hraniční čárou budou územně patřit Chorvatsku, či Slovinsku.

Hraničního sporu mezi Chorvatskem a Slovinskem využil polák Piotr Wawrzynkiewicz, který ve sporné oblasti u města Metliki samozvaně vyhlásil svůj byznys plán, konstituční monarchii Království Enclava nacházející se na území o rozloze sto metrů čtverečních.  

Tak, jako v případě Jedličky, i zde jde o pokus vytvořit daňový ráj jenom pro sebe. Hlavním konceptem je vytvoření virtuální měny, virtuálního občanství, mediálního humbuku s nímž by se přikrylo diletantské bláznovství, které nemá žádnou naději na úspěch. Království Enclava počítá s virtuální měnou Dogecoiny, Jedličkova fantasmagorie na Liberland uvažuje také o vlastní virtuální měně. Pro případ potřeby má Liberland účet u Fio banky, kam mohou lidé dobrovolně přispívat. Je to směšné, protože k čemu potřebuje libertariánský stát finance, když neposkytuje žádné služby? Na webu Jedličkova státu je uvedeno: “Prosíme, berte na vědomí, že finanční dary jsou nevratné.”

Vytváření umělohmotných národů na umělohmotně, papírově vytvářených územích bez praktické naděje na život, umožňuje mediálně vynášet zhoubné ideologie na světlo světa. Libertariánství se stává viditelnější a známější. Kde jaký příznivec extrémních forem napříč světem se seznámí s filosofií a ideologií, o níž by normálně neměl ani páru. Umělohmotné státy slouží jako PR politiky krajně pravicových politických subjektů. Stejně tak mohou virtuální stát prohlásit krajně levicoví aktivisté……...S PR a propagací politických názorů se otevírá cesta k bohatnutí i virtuálnímu dokazování, že ta či ona ideologie má schopnost existovat v reálném světě (samozřejmě, pokud dojde na lámání pověstného chleba, ideologie přežít nemohou. Ale to stejně ve výsledku nikdo neočekává). …… důležitá je hra na virtualitu nemající se skutečností pranic společného.

Mezinárodní právo hovoří ve věci vytvoření státu a co je stát dosti nejasně. Montevidejskou úmluva z roku 1933 hovoří o tom, že stát aby byl státem musí mít své obyvatelstvo, vymezené území, vládu a schopnost vstupovat do vztahů s jinými státy i zasahovat uvnitř vzniklého státu například v případě, pokud je spáchána vražda, případně jiný delikt……

Národem se nemyslí virtuální uživatelé na internetu přihlašující se k novému státu skrze webové aplikace. Kdo zaručí, že ten, či onen nový obyvatel například Liberlandu, je reálným člověkem z masa a krve?

Za stovkou lidí se může nacházet jediný člověk, který pouze za pomoci nějakého programu přemění “rodné číslo počítače v internetu”(IP adresu) a z Tonyho Crega je šmahem Karel Vomáčka z Horní Dolní.

Pokud jsou virtuální státy Jedličky nebo kohokoli jiného byznys plánem určeným k propagaci ideologie a dosažení zisku, poté mohou také jednotliví virtuální občané představovat umělohmotně vytvořené symboly úspěšnosti připravovaného projektu. Jinými slovy, čím více bude podaných žádostí o neexistující občanství, tím více bude projekt virtuálního státu v médiích prezentovaný jako projekt úspěšný, mající naději na úspěch. Existence národa je v tomto opřena o virtualitu a ta nepředstavuje v rámci teorie státovědy, ústavního práva ideu národa. Nikde nebyl dán přesvědčující, nestranný důkaz o tom, že o občanství například Liberlandu zažádaly opravdu statisíce lidí. Můžeme Jedličkovi věřit, ale také nemusíme. Už samotné řeči o počtech žadatelů o občanství mohou být, a zcela jistě jsou, součástí PR kampaně. Kdybychom šli v úvahách do ad absurdna, mohli bychom bez problému pochybovat o tom, kdo se za jednotlivými žadateli ukrývá. Vyťukal údaje o občanovi ve formuláři samotný Jedlička, nebo některý straník ze Strany svobodných občanů? Nezaplatil si Jedlička někoho, kdo by umělohmotně vytvářel občany s jejich žádostmi? Nikdo netvrdí, že tomu tak bylo, ale teoreticky to možné je.

Sporný je pohled také na vymezené území. Existence vymezeného území je závislá na schopnosti třetích snah se domluvit. Pokud se Chorvatsko se Srbskem dohodne, budou hraniční spory vyřešeny a Liberland nebude moci operovat s nic neříkajícím termínem terrae nullius(území nepatřící nikomu). Již dnes byl Vít Jedlička zadržen chorvatskou policií a pokutován za nelegální překročení hranice ze Srbska. Vít Jedlička může v případě neshod za pomoci právníků podat na Chorvatsko žalobu. Nastartoval by tak arbitráž, s pomocí níž by nestranný rozhodce rozhodl, jak to s územím Liberlandu je. Jenže finanční analytik Svobodných občanů velmi dobře ví, že zahájené arbitrážní řízení by s Chorvatskem prohrál. Proto také k žádnému arbitrážnímu řízení nedojde. Liberland, stejně jako každý jiný svévolně vytvořený stát, bude existovat do té doby, dokud to dovolí okolní státy.

Liberland není schopný zajišťovat jakoukoli obranu. Dokonce není schopný zajišťovat styky s ostatními státy. Nacházíme se ve zvláštním stavu, kdy obchodník s virtualitou sám sebe nazývá státem, i když jím není. Bylo by na místě věci nazývat pravými jmény. Pan Jedlička využil situace a pozemek, o nějž se dvě strany dohadují, prohlásil za svůj……..je takový přístup vzhledem k libertariánství správný? Neměl by Vít Jedlička ctít právo vlastnit za jedno z největších práv?