Pokud Česko nepřijme imigranty, poté by mělo přestat čerpat dotace z Unie

Česká republika odmítá solidaritu. Doma si vytvoří ministra pro lidská práva, vytváří si fotografie se zástupci minorit, zatímco na práva těch nejslabších kašle. Pravděpodobně politici s vládními úředníky zapomněli na to, kolik Čechoslováků v období komunismu v zahraničí žádalo o azyl. Mezi lety 1969 až 1989 odešlo z ČSSR převážně do sousedních evropských zemí na 140 až 150 tisíc lidí. 

Kdyby se Rakousko, Německo, nebo jakákoli jiná země chovaly stejně jako současné Česko, lidé prchající před komunismem by nenašli novou vlast. Byli by nadále sužovaní STB, museli by čelit vězení a jejich děti by nenašly adekvátní vzdělání. Jsou chvíle, kdy pomoc těch, co jsou na tom lépe, je povinností, nikoli možností.

Evropský přistěhovalecký systém by měl být založený na rovnocenném podílení se na péči o imigranty, která je rok od roku dražší a ještě dražší…...

I proto by jednotliví členové Unie neměli zapomínat na solidaritu, kdy se státy podílejí na úhradě nákladů. Bohužel, solidarita mezi členskými státy funguje pouze v mediálně známých případech. Minulý rok se členské státy zaručily za úhradu deseti milionů dolarů měsíčních výdajů souvisejících s přílivem migrantů na italském území.  Německo a Švédsko mezitím přijalo v mnohem větším počtu syrské azylanty, ale žádné solidární chování v tomto případě nenásledovalo.

Zvláštní zmocněnec OSN pro mezinárodní migraci a rozvoj, Peter Sutherland, zcela správně poukazuje na „nerovnováhu závazků a soucitu v rámci zemí EU“. 

Řešení situace nemůže být přenechané pouze na bedrech Itálie, Řecka, Španělska, jihu a severu Evropy……..členské státy Evropské unie mají vůči sobě povinnosti. Unie tady není jen od toho, aby se čerpaly evropské fondy, nebo dojily nejrůznější dotace z Bruselu. Stejně tak čeští politici tady nejsou pouze od toho, aby uprostřed kanceláří sehrávali role managerů usilujících o co nejširší zapojení státu do nejrůznějších evropských dotačních programů.

Doposud neexistuje alternativa k Dublinskému nařízení

Doposud neexistuje alternativa k Dublinskému nařízení, které mimo jiné uvádí, že zodpovědnost za vyřízení žádosti o azyl přebírá země EU, do které žadatel o azyl vstoupil jako první. Stejně tak, pokud žadatel o azyl v Itálii požádá o azyl a odejde například do Německa, je následně německými úřady poslán zpět do Itálie. Brusel chtěl takovým nařízením umožnit příhraničním oblastem lepší řešení azylové politiky. Kritici takového postupu argumentují, že se velcí evropští hráči chtěli zbavit zodpovědnosti za řešení migrační politiky.

Dublinské nařízení nepřímo vytváří dvoustupňový systém migrační politiky, kdy existují státy v první linii řešení azylové politiky, zatímco ty ostatní se azylovou problematikou nemusejí téměř vůbec zabývat. „Vícekolejnost azylového systému“ vytvářející „nárazníkové“ zóny, uvnitř kterých se kupí více nelegálních migrantů, pouze nahrává nejrůznějším extrémním řešením, se kterými přicházejí jak ultrapravicoví, tak ultralevicoví extrémisté. Na dvoustupňovost azylové politiky spoléhá také Česká republika, když tvrdošíjně politikaří, a nepřímo říká: “nechejme to tak, jak to je a navrhujme neúčinná řešení“.

Libye, Somálsko a další země jsou státy s velmi rozvrácenými poměry, kde Evropa nedokáže okamžitě a především rychle intervenovat, aby předešla vlně uprchlíků. Požadovat v těchto zemích intervenci diplomatickou nebo vojenskou je hrou pro voliče, ale reálně to nic nevyřeší a uprchlíků bude stále přibývat.

Problematika přistěhovalectví a migrace není tak jednoduchou, jak o ní hovoří Sobotka s Chovancem a Zaorálkem. Lidé se bojí války a prchají do bezpečí, ale také lidé se bojí hladu, bídy i nedostatku lékařské péče, a proto vyhledávají lepší místo pro život. To je celkem normální a pochopitelné. I zde platí, že situaci nepůjde vyřešit okamžitě, rychle a zejména v období, kdy se Evropa takříkajíc populisticky dehumanizuje,

je téměř nemožné, že by jednotliví politici chtěli a zároveň uměli řešit ekonomickou situaci států západní Afriky, když sami čelí ekonomickým obtížím ve své zemi. 

Řešení problematiky imigrantů a přistěhovalců potřebuje především posilnit ochranu práv nejen legálních, ale také těch nelegálních imigrantů, kteří bývají často oběťmi obchodu s lidmi. Vzpomenout bychom mohli Eritrejce, a převaděče ze severoafrického kmene Rašajda, jež s unesenými Eritrejci a nejen jimi, obchodují. 

Bez ohledu na připravenost nebo nepřipravenost Sobotkova kabinetu, či ochotu vlády skutečně řešit lidskoprávní problematiku, je Česko povinno podílet se finančně i aktivně na řešení otázky migrace a uprchlictví.

Evropská komise předložila plán přesídlení dvaceti tisíc imigrantů do zemí Unie. Každý stát dostane přidělenou kvótu lidí v nouzi, o kterou se bude muset postarat. Klíčem pro stanovení procentuálního počtu migrantů je HDP, struktura obyvatelstva, míra nezaměstnanosti a předchozí počty již vyřízených žádostí o azyl, které každý člen EU v minulosti přijal. 

Pro Česko je to 2,98 % z celkového počtu 20 000 imigrantů, což představuje přijetí 525 lidí v nouzi. Uprchlíkům ze Sýrie, Somálska, Iráku, Eritreje, nebo Etiopie jde o mnohem víc než tenkrát prchajícím Čechoslovákům. Jde jim především o život, nebezpečí ohrožení hladomorem i nejrůznějšími nemocemi, jež jsou dávno v Evropě vymýcené.

Situace je skutečně velmi vážná a svůj podíl na ní má také evropská politika boje vůči terorismu, jež rozvrátila politické systémy v mnoha zemích světa.

Libye byla kvůli vojenským operacím přivedena na pokraj občanské války, invaze a následně předčasný odchod amerických vojáků z Iráku dopomohla k aktivitám náboženských fanatiků, vojenské operace v Somálsku, následné nedůsledné a nehumanitárně vedené boje proti Al-Šabáb na somálsko – keňských hranicích……to všechno vytváří novou vlnu uprchlíků. Mezinárodní organizace, s nimi také Česká republika, neřeší adekvátně potravinovou i lékařskou pomoc poskytovanou zemím sužovaným přírodními katastrofami a válečnými konflikty.

Žijeme v globálním světě a Česko má své jasné povinnosti, mezi které patří podílení se na řešení problematiky imigrace a pomoci nejchudším. Levice stále více dokazuje, že má pravicový pohled na svět. Zaorálek předhazuje v televizi plány, které ve svém důsledku nic neřeší.

Pokud bude Česko nadále trvat na tom, že nepřijme 525 imigrantů, poté by Česká republika měla ztratit právo na čerpání jakýchkoli dotací, protože brát a nic nedávat nemá žádný smysl.

Stejně tak se to týká Polska, Maďarska, Slovenska a dalších zemí, jež mají na kvóty podobný, neřkuli stejný názor.

Ze slov Václava Klause zavání zahořklá Otčina. Jak by také ne, když má stejný názor jako francouzská ultranacionalistka Marine Le Penová. Petr Mach působí schizofrenním dojmem, když říká, že bude hlasovat proti kvótám, zatímco se při hlasování v Evropském parlamentu v otázkách přistěhovalectví zdržel. Oba dva pánové dokazují zajímavý pohled na věc. Jeden preferuje Otčinu a čirý nacionalismus bez zodpovědnosti za svět, zatímco druhý stojí o divadelní představení na téma Otčiny, kdy v osudovém okamžiku hlasování vystupuje, jako kdyby europoslancem nebyl.

Plechovka fazolí má větší svobodu cestovat po světě, než jakou má člověk v nouzi. 

Zatímco zboží v globalizovaném světě cestuje svobodně napříč planetou, za posledních dvě stě let došlo v rozvinutých zemích k velmi významným omezením pohybu lidí. Zatímco tři čtvrtiny členských států OSN podepsalo pravidla zabraňující obchodu s lidmi, méně než čtvrtina z nich podpořila pravidla na ochranu práv migrantů. Prioritou národních vlád je zanechat lidi v nouzi mimo své území. Po roce 1900 zcela legálně z ekonomických důvodů emigrovalo do Amerika více než jeden milion lidí. Tito imigranti chtěli v nové zemi naplnit své sny, ambice, unikali před nezaměstnaností a obohacovali, doplňovali americkou společnost……proč je nyní na imigranty jiný pohled?

Úkolem migrační politiky by nemělo být primárně zbavení se nelegálů někam pryč z prostoru EU. Brusel má morální povinnost zajímat se o to, zda tímto aktem nedochází k ohrožení migrantů na svobodě, zdraví, nebo životě.
Úkolem azylové politiky by mělo být, aby žadatelé o azyl mohli získat mnohem bezpečnější a právně nezávadný přístup do EU.

Celosvětově dochází k nárůstu konfliktů a spolu s tím ruku v ruce dochází ke zvyšování počtu migrantů. Je to přirozený vývoj, přirozená reakce na nastalou situaci, neschopnost států světa řešit konflikty, protože důležitá je národní ekonomika před potíráním chudoby a válečných konfliktů. Česká republika chce být součástí mezinárodních organizací, s tím ruku v ruce přichází zodpovědnost za jiné.

Jako spojenci Spojených států amerických si neseme na zádech svůj díl zodpovědnosti, jehož se nemůžeme zbavit mávnutím kouzelného proutku. Když se Česko přidávalo k “protiteroristické alianci”, vládní politici říkali v médiích cosi o společné povinnosti……podílení se na společných závazcích…….nyní, když se hovoří o migrantech, Evropské unii a unijních povinnostech podílení se na řešení azylové politiky…….stejní zákonodárci mlčí a naopak dělají, že unijní povinnosti neexistují.

Migrace nemůže a neměla by být umělohmotně za pomoci paragrafů zastavena.

Lidé by měli dostat minimálně stejnou pozornost, jakou dostává konzerva fazolí cestující po lodi z USA na evropský trh. Člověk by měl znamenat mnohem víc, než sled peněz, bankovek a cinkajících mincí. Bez imigrantů by se neobešlo Švýcarsko, Francie, Spojené království…….imigranti sehrávají roli také v postkomunistických zemích. Je třeba vytvářet politiku pokroku, nikoli tahat za brzdu nebo řadit na rychlostním stupni zpátečku do starých, nacionalismem zahořklých časů.

S debatou o počtu uprchlíků přichází debata o příčinách a spolu s ní jsou viditelná selhání…….

i proto Česká republika s dalšími státy odmítá debaty o imigraci. Vládní kabinet raději dodá obchod zbrojovce, než aby stovky milionů, miliardy dával do záchrany bezejmenných hladových krků tisíce kilometrů daleko od hranic České republiky.