Zdravotně postižený není asexuál bez fyzických potřeb

Zdravotně postižení nejsou asexuálními bytostmi bez citů, bez tělesných potřeb. Jsou to normální, obyčejní lidé se zcela běžnými potřebami. Svět médií prozatím decentně mlčí o sexualitě zdravotně postižených. Je to tabu, o kterém nemá být “zdravá” veřejnost raději informována. Ten kluk, ta holka na vozíku……” podívejte se na ně, jak oni mohou mít nějakou sexualitu”? Lidé se zdravotním postižením nejsou odepsaní tvorové odkázaní pouze na pomoc druhých. Všichni mají své potřeby a touhy a tyto potřeby s touhami neodcházejí s tělesnými či psychickými omezeními. 

Lidé nejsou loutkami, nejsou podivnými panenkami na klíček, které spustíte jen když sami budete chtít. Postoj společnosti k sexualitě prodělal v posledních desetiletích bouřlivé změny. Společnost se sexualizuje….úspěšný pohlavní život je považován za nejhlavnější součást lidského života, bez které není člověk člověkem. Hodnota jedince je vytvářena na základě sexuálních zkušeností. Ten to dělal a ten ne….ten je hodnotnější a dospělejší, kdežto ten druhý není moderním člověkem doby sexuální.

Sexualita je součástí každého z nás a každý dospělý člověk má na prožitek sexuality právo. Proč tedy společnost pohlíží na sexualitu zdravotně postižených jako na něco nenormálního? Povrchní svět znevažující lidské city nahlíží na zdravotně postižené jedince jako na bezmocné děti, ty neschopné tvory bez nároku na normální prožitky života. Se zvyšujícími se nároky “zdravých” lidí na bohaté uspokojování svých pohlavních potřeb, dochází u handicapovaných lidí k odpírání prožívání jejich sexuality. jaký je postoj moderní psychiatrie a psychologie k nejintimnějším pocitům zdravotně postižených? Ještě před několika lety bylo při žádosti o elektrický vozík zcela běžné psychologické vyšetření, jehož součástí byly otázky týkající se sexuality žadatele o vozík.

Jakoby homosexualita, heterosexualita či bisexualita ovlivňovala řidičské schopnosti vozíčkáře. “Co si myslíte, když vidíte ženu?”, “co si myslíte, když vidíte muže?”…….byly běžnými otázkami tehdejších mudrů . Jakoby hlavy pomazané v každém handicapovaném očekávaly nějaké strašlivé sexuální deviace. Zdravotně znevýhodněný člověk je i pro lékaře stále dítětem, nad kterým by všichni ostatní měli proplakat nejposlednější kapesníček lítosti. “Kdo by stál o méněcenného tvora? Zdravotně postižení mají mít poukázky od státu pro jednu kurvu měsíčně zdarma”……i takové perly se objevují v internetových diskusích na toto ožehavé téma.

Od postiženého se předem očekává asexuálnost. Rodiče si často nezdravě přivlastňují své handicapované potomky…..jsou jejich majetky, soliterními ozdobami pečujících rodin. Zdravotně postižení nevnímají okolní svět odlišně. Mají stejnou touhu po partnerském vztahu. Touží po sexuálních prožitcích jako všichni ostatní lidé. Negativní postoj “zdravého” člověka k sexualitě osob se zdravotním postižením je projevem problematického postoje “zdravého” člověka ke své vlastní sexualitě.

Neexistuje jedna jediná morálně přijatelná norma sexuality. To, že něco musí být jinak, neznamená nutně, že je to špatně. Jakékoli projevy sexuality, které nepoškozují žádného ze zúčastněných a  jsou realizovány s jejich souhlasem, jsou morálně přijatelné. Lidé by měli být tolerantními. Nikdo nemůže požadovat na druhém člověku dodržování svých vlastních přijatelných norem chování. I postižený člověk má plné právo na pohlavní život uskutečňovaný v mezích daných jeho primárním handicapem.

Rodiče zdravého dítěte dávají často nevědomky svým chováním dítěti najevo jeho budoucí sexuální a rodičovskou roli v životě. Stejně tak se děje u dětí se zdravotním postižením. Rodiče handicapovaných dětí podvědomě předávají svému potomkovi očekávání budoucích problémů. Pohádky či horory o loserovské roli zdravotně postižených ve společnosti by nikdy neměly zaznít z úst rodičů……bohužel tato písnička o neúspěšnosti je častá.

Vnímání pohlavního života se díky médiím smrsklo na jediný okamžik genitální spojení. Širší repertoár sexuálních aktivit je často společensky ponižován. Ochrnutí, či nějaké jiné fyzické defekty nesnižují sexuální prožitek. Vždy je cesta, jak docílit sexuálního uspokojení. Předsudky “zdravé ” majority často stigmatizují odlišné způsoby prožívání.