Anticikanismus s nenávistí vůči uprchlíkům mají stejný ideový základ se stejnými kořeny

Populismus médií přiživuje extrémismus ve společnosti. Dříve hlavním strašákem v Česku byl anticikanismus, nyní jsou to muslimové a především uprchlíci, o kterých jsou podávány mylné a záměrně zkreslující informace. Záměrně se zajde do hotelu obývaného imigranty, natočí se záběry o poměrech v budově a následně tyto záběry jsou vykládané jako zaručeně pravé zvěsti o tom, jak uprchlíci okupují nebo jednoduše obývají nevyhovující objekty, kde není elektřina, pitná voda a hygienické zázemí.

Totéž se kdysi dělalo v tažení za anticikanismem. Přijela skupinka novinářů, natočila zajímavé, velmi poutavé záběry, aby následně dojemným hlasem s mikrofonem v ruce zvěstovali zprávu o tom, jak velmi nebezpeční “tamti cikání” jsou. Zpráv zneužívali neonacisté a krajně pravicoví extrémisté, kteří poukazovali na údajně nebezpečné hordy nepřizpůsobivých individuí, proti kterým si okolí má dávat zcela zaručený pozor.

Média jsou součástí veřejného sektoru. Přispívají k vytváření názorů i nálad. Mají morální zodpovědnost částečně také za nárůst extrémních nálad a radikálních nápadů na řešení mediálně předkládané situace. Účelově vytvořená reportáž může způsobit nepokoje v ulicích. Stejně tak účelová reportáž může bez obtíží vyvolat hysterii, kdy si každý člověk okamžitě představí pod pojmem uprchlík a imigrant krvelačnou bestii usilující o život nebohého Evropana.

Problémem současného zpravodajství je, že neinformuje, ale bulvarizuje dění a přiživuje se na účelově podaném zprostředkování informací. Novinářská etika se vytrácí a zapomíná na to, že novinář by měl ctít základní zásady, aby se z řádků, případně z jednotlivých vteřin videozáznamu nestal obyčejný brak, nad kterým se bude ukájet, kde jaký extrémista v okolí. Účelem má být nestranné informování o tom, jak co skutečně probíhalo nebo probíhá. Pokud je lež nebo polopravda opakovaně prezentovaná v celostátních médiích, poté ze ze lži nebo polopravd stává pravda a zprostředkované sdělení se stává součástí předsudků, jež se ukládají do jádra myšlení, nevědomé části, která se ozve pokaždé, když se před očima mihne obrázek uprchlíka nebo imigranta vypovídajícího třeba o hrůzách ve své domovině.

Proti předsudkům se těžko bojuje. Jsou zvláštní formou postoje k nějaké společenské nebo sociální skupině. Bývají založené na iracionálních, naprosto neopodstatněných obavách, jež jsou médii povýšeny na reálný pohled na problematiku, i když jí nejsou. Anticikanismus s předsudečnými postoji vůči imigrantům a uprchlíkům má totožné kořeny nesnášení. I proto je podivné, pokud Rom podléhá předsudkům a zcela bez obtíží se podílí na hejtování(psaní a sdílení nenávistných příspěvků) vůči uprchlíkům. Psychika lidí je stejná bez ohledu na rasový nebo etnický původ.

Proto není divu, pokud Rom podlehne rasismu, nebo nechuti k multikulturalismu. Zatímco dříve poukazovali a oprávněně nadávali na médii rozšiřovaný anticikanismus, nyní na anticikanismus převlečený do obav z uprchlíků poukazují bez obtíží. Je smutné, že si neuvědomují populismus, jehož se takovým chováním a přístupem k věci dopouštějí. Někteří Romové tím napomáhají v ideologickém stavění neproniknutelných zdí, aniž by si uvědomovali, že zeď jejich vlastním přičiněním je utvářena také kolem samotných Romů. Odmítáním humanismu, multikulturalismu a lidských práv se zametá cestička anticikanismu, krajně pravicovým ideologiím i cupitající nenávisti k uprchlíkům.

Receptem proti anticikamismu a nenávisti vůči uprchlíkům je tolerance, odpor k předsudečným jednáním, obezřetnost uvěřit servírovaným informacím na první dobrou. Je nutné používat rozum a představit si například sám sebe v podobné situaci. Moderní doba odlidšťuje a nutí přímo i nepřímo každého z nás o ostatních smýšlet jako o nějakých objektech a nikoli lidech s osudy, právy, obavami, rodinami i právem na kousek vlastního štěstí. Evropa má morální povinnost pomoci. Anticikanismus s neoprávněnou nenávistí vůči uprchlíkům nemá v moderní společnosti co pohledávat.