Odsun Němců byl pokračováním válečných zvěrstev

Mnoho historických událostí a osobností české historie je idealizováno. Zažité básničky o minulých osobnostech a  pohádky o jednotlivých dějinných událostech neodpovídají skutečnosti, protože skutečnost by srážela na zem hrdost  prastaré země prastarého národa. Husité tak nebyli v historické idealizaci náboženskými radikály. Děti se ve školách učí o spravedlivém boji mužů a žen proti Vatikánu a tehdejšímu prožranému náboženskému kléru.

Kdyby se válečníci bojující za přijímání pod obojí chovali v současné době stejně, hovořili bychom o nich jako o křesťanských radikálech, tolik podobných šílenému, islám zneužívajícímu Usámu bin Ládinovi. Podobně idealistický pohled je také na prvorepublikového prezidenta Masaryka, který je jako první československý prezident pokládán za tatíčka národa, i když Masarykova politika mnohdy proti národu, především proti jednotlivým minoritám, vystupovala(viz. zákon o potulných cikánech z roku 1927,umožňoval diskriminaci Romů ve společnosti, tento zákon také umožňoval  provedení soupisu českých a moravských Cikánů, pomocí kterého Romové byli  v roce 1942 deportováni do koncentračních táborů v Letech u Písku a Hodonína u Kunštátu)

Podobný pohled idealizace je kladen také na Edvarda Beneše, který by byl z pohledu dnešního chápání světa zcela jistě politikem stíhaným soudem v Haagu.  Za prezidentování této hlavy státu docházelo k válečným zločinům, proti kterým Edvard Beneš nevystoupil, naopak je odsouhlasil a  deportacemi Němců válečné zločiny zlegalizoval.

Události i osobnosti minulosti by měly být posuzovány ve světle faktů a pravd. Svět a hlavně státní režimy si zvykly idealizovat a heroizovat jisté části historických období, aby legalizovaly svůj systém vlády. Společnost si zvykla ve zkratkách posuzovat osobnosti národní hrdosti, aby nemusela vykvetlou hrdost snížit o několik metrů níže. Podobně idealizován byl také exprezident Václav Havel, jehož vláda nebyla ideální a jeho kroky nebyly vždy tak vysoce zásadové.

Paradox chápání historie je nejvíce zneužíván v prezidentských volbách, kdy jeden kandidát raději volí idealizaci a heroizaci před skutečným viděním historických osobností a událostí. Opravdu zmizí připnutím vlaječky na klopu saka kontroverznost mnoha českých politiků? Dav zůstane jako ta bestie nakrmen a zatleská, zatímco pravda, jako zaprodaná schovanka z chudobince, zůstane o pár kůrkách a ledové vodě.

Poválečné události je těžké posuzovat. To období je nepřehledné, ale zcela jistě v rozpětí let 1945 – 1946 docházelo na území Československa k válečným zločinům. K těm zločinům, které byly státem a prezidentem republiky tolerovány. Davové hysterie, lynčování německých spoluobčanů……to všechno bylo politickou reprezentací ponecháno na pospas dějinám. Lidé byli v Praze vhazováni do Vltavy, byli okrádáni, znásilňováni, zabíjeni a mrzačeni a viníci davového šílenství nebyli nikterak postiženi. Dokonce při takovém lidovém tyranizování, často nevinných lidí, přispívali policisté, vojáci a další představitelé tehdejší státní moci.

Je to černá kaňka na české historii. Je to národní ostuda, na kterou nikdo nechce ani omylem poukázat. Za minulého režimu bylo zakázáno veřejně se vyjadřovat k černým poválečným obdobím, protože poválečná euforie vítězství zla nad dobrem by vzala za své. Prezident Beneš byl posledním tzv. demokratickým prezidentem, přesto bychom jako společnost neměli používat slepé demagogie, ve které tolerance válečných zločinů a protiprávní hromadný odsun Němců ze státu, naprosto neexistují.

Je naivní myslet si, že všichni Němci byli nacisty, jako je stejně naivní myslet si, že všichni Češi se v poválečném období dopustili válečných zločinů. Národ se chtěl mstít, použil zkratek NĚMEC = NACISTA. A to bylo velmi špatné. Je pravdou, že politici Benešova rozměru jsou dnes souzeni v Haagu za válečné zločiny, kdežto prezident Beneš je pokládán za národního hrdinu. Edvard Beneš byl jako nejvyšší politik zodpovědný za dění ve státě a měl požadovat stíhání a potrestání.

Zároveň je Edvard Beneš legalizací odsunů Němců z Československa zodpovědný za páchané válečné zločiny, kdy byli čeští občané německé národnosti nuceni zbavit se majetku (domů, polí, usedlostí atd.), poté byli odsunuti nelidským způsobem zpět do Německa, kde často trpěli nouzí a nedostatkem. Prezident Beneš je za odsuny zodpovědný a tím pádem je zodpovědný také za válečné zločiny, kterých se tímto činem dopustil.

Odsun Němců byl masovou deportací. Bylo to drastické a nelidské řešení národnostního konfliktu mezi Čechy a Nemci. Němci byli součástí národa a zastávali roli národnostní minority. První myšlenky na masová vysídlení vznikají již po první světové válce. Takovým příkladem propagátora masového vysídlení byl v té době například francouzský sociolog Bernard Lavergne. Před Československem k masovému vysídlení sáhlo například Řecko nebo Turecko. Pokaždé při masových odsunech docházelo k nelidskému, dalo by se říci sadistickému chování, které z dnešního pohledu představovalo zločiny proti lidskosti, případně válečné zločiny namířené proti předem vybranému etniku.

Ti, kdo měli moc a schvalovali masové odsuny, byli tedy zcela zaslouženě nazýváni válečnými zločinci, protože se dopustili válečných zločinů.

Odsun Němců v mezinárodním kontextu jako první požadovala polská exilová vláda v Londýně v roce 1939. Tento požadavek vyslovila při kritice Edvarda Beneše a jeho zářijových rozhovorů,  které Beneš vedl v roce 1939 v exilu s představiteli sudetoněmeckých sociálních demokratů. Zásadní souhlas s transferem německých minorit ze střední a jihovýchodní Evropy britská vláda vyslovila na základě memoranda 2. července 1942, o čemž byl Beneš informován britským ministrem zahraničí A. Edenem 7. července 1942. Britská vláda doporučila Benešovi, aby při budoucím odsunu Němců nebral v potaz kritéria viny a neviny jednotlivých Němců.

Britská vláda tedy odsouhlasila dobrovolný odsun Němců. Zároveň je nutné dodat, že prezident Beneš byl československým prezidentem a bylo pouze na něm, jestli k odsunu sáhne, či nikoliv. Zároveň je správné dodat, že o odsunu Němců z Československa uvažoval Beneš již od začátku svého odchodu do exilu. Exilová vláda během svého působení v Londýně usilovala o odsouhlasení odsunu Němců světovými velmocemi.

Beneš jen při jednání s britskou vládou zmenšoval či zvětšoval číslo vysídlených Němců. Částečného souhlasu od britské vlády dosáhl Beneš v roce 1943. Jenže tehdy Churchill měl spíše na mysli dobrovolný, nikoli nucený odchod Němců z Československa, kdežto Beneš měl na mysli již od samého začátku exilové vlády odchod nedobrovolný. Poté Beneš odcestoval do Spojených států amerických a také Roosevelt transfer akceptoval. Po návratu informoval Beneš britského ministra zahraničí, že se mu podařilo získat souhlas s deportací tří milionů Němců. V září se Beneš vrátil ke dvěma milionům. Následně jednal Beneš se Stalinem. Deportováni měli být ze Slovenska také Maďaři. O Slovácích Beneš neuvažoval, a ti nebyli zahrnuti do vyháněcího plánu, i když byli obyvateli kolaboračního státu, který s nacisty spolupracoval.

Benešova vláda chtěla mít z Československa pouze stát Čechů a Slováků. Na odsunu Němců se podílela celá exilová vláda, v jejímž čele Beneš stál a nesl tak faktickou zodpovědnost za konání exilové vlády. Beneš tedy z politického hlediska podněcoval a nepřímo obhajoval etnickou nenávist, ve které bylo mnoho Němců zadržováno při deportaci v internačních táborech, kde bylo s Němci zacházeno  se stejnou gestapáckou krutostí(Němci byli mučeni, zabíjeni, ženy byly znásilňovány a děti umíraly hlady).

Veřejnými proslovy Beneše z 12. a 16. května 1945, v nichž prohlásil odsun Němců za absolutní nutnost a dozvuky fronty a květnového povstání, poválečný prezident zintenzivnil napětí mezi českou a německou části obyvatel a došlo k ekcesům označovaných jako „divoký odsun“, při němž docházelo k popravám či vražedným útokům proti Němcům. Tedy za “divoký odsun” je také Edvard Beneš alespoň z morálního hlediska zodpovědný.

Z nejznámějších zločinů provedených na Němcích je například Brněnský pochod smrti, V tomto pochodu mělo být z Brna vyvedeno na 20 000 – 35 000 Němců. Během samotného pochodu zahynulo přes 1600 lidí, 459 lidí zemřelo v lágru Pohořelice, 250 mrtvých bylo při pochodu na rakouskou hranici a dalších 1 062 mrtvých na přesunu do Vídně. Celkem zemřelo na 5000 deportovaných Němců. Další válečné zločiny byly spáchány například v Postoloprtech, nebo Žatci kde zemřelo na 800 – 1000 Němců. V Chomutově bylo po předchozím týrání umučeno 12 Němců přímo na sportovním hřišti. Byli biti důtkami a železnými tyčemi, byly jim vypichovány oči, holí urážena přirození a jeden muž byl svlečený obalen svitky starých filmů a zapálen. Na odpoledním pochodu smrti zemřelo dalších 70 lidí. Ze zbytku, který byl internován v koncentračním táboře Sklárna, bylo přímo v něm zavražděno dalších 40 lidí. Kromě toho bylo vojáky z tábora odvedeno a na jiném místě popraveno několik desítek lidí. Celkem bylo zavražděno asi 140 Němců. V Praze byli Němci vhazováni do Vltavy a násilí podporované Benešem na Němcích pokračovalo po celém Československu.

Deportováno bylo na 3 miliony Němců, dodnes je na 200 000 Němců z deportací pohřešováno. Zůstat mohlo jen 250 000 Němců s omezenými občanskými právy. Němci, kteří zůstali dostávali jako Židé potravinové lístky na velmi malé porce jídla. Museli nosit viditelné označení své národnosti, zpravidla pásku s hákovým křížem nebo s černým písmenem N. Kromě povolených výjimek nesměli používat veřejné dopravní prostředky, navštěvovat veřejná prostranství, zařízení a sady……atd.

Prezident Beneš tedy jednal v rozporu s dnešním pohledem na lidská práva a zcela jistě se svou iniciativou dopustil válečného zločinu,  se kterým souhlasil, i když zajistě věděl, jaké se dějí hrůzy. Zkráceno a podtrženo…..tvrdit, že Edvard Beneš je válečným zločincem, je z dnešního pohledu chápání lidských práv zcela správné a logické.