Situace v Bělé je ukázkou nelidskosti cizineckého zákona

Být uprchlíkem v Česku, to není vůbec jednoduchá věc. Středoevropský stát, ač je  nestálým členem Rady bezpečnosti OSN a vládní kabinet má plná ústa lidských práv, vystupuje vůči cizincům nepřátelským tónem. Na okraji zákonnosti umístí těžce zkoušeného člověka do oploceného zařízení, jako kdyby nově příchozí schovával v kapse zbraň hromadného ničení. Sami se jako národ potácíme v chybách minulosti, kdy stejně jako dnes, v období druhé republiky byli uprchlíci nenávidění, odmítaní a umělohmotně považovaní za příčiny všeho zla.

Evropa si společně s Českem vytváří hranice, místo, aby je bořila. Vystavuje uprchlíky nadměrné psychické zátěži, kdy nejistota ve spojení s celospolečenskou rétorikou může vyvolat nechtěné reakce, kdy se lidé v nouzi chovají tak, jak by se nikdy nechovali. Velmi dobře vědí, že pokud budou navráceni zpátky do země svého původu, může jim hrozit nebezpečí, o kterém nemá ani ten nejstarší Čech žádné ponětí. Nechtějí se vrátit do prostředí války, extrémní chudoby a politicko – náboženského sektářství.

Odchodem ze svého domova uprchlíci vsadili všechno na jednu jedinou kartu. Nechávají majetek ve svém domově. S několika dolary v kapse a mobilem v ruce se vydávají na těžkou cestu. S elektronickým pomocníkem a GPS aplikací procházejí pouští, velmi nebezpečnými oblastmi, aby dosáhli kýženého kýženého. Okradeni nastupují na přeplněné lodě. Mají hlad, žízeň. Je jim zima a zároveň pociťují nejistotu co s nimi bude. Pokud přežijí plavbu přes Středozemní moře, bude je čekat uprchlické kolečko v jihoevropských zemích.  Někteří z uprchlíků zamíří do neznámého Česka.

Překročí hranice, aby následně byli uvrženi do detence. Dostanou se za plot, odkud nemohou vyjít ani na krok. Okolí lemují drátěné ploty. Imigranti nemohou pracovat, nerozumí češtině z televize…..boří se do vlastních myšlenek, obav a strachů. Jednoduše uvěří hoaxům, lžím i neopodstatněným obavám………navíc lidé ze zařízení, ze kterých nuceně cestují do zemí svého původu, nechtějí do své domoviny a jsou díky svízelné situace udělat cokoli, aby mohli utéct.

Žadatelé o azyl jsou zavřeni do karantény a nesmějí středisko opustit. Zde probíhá základní identifikace, sejmutí otisků prstů, první pohovor s úředníkem z ministerstva a lékařská prohlídka, zda člověk netrpí nakažlivou chorobou, začíná správní řízení. Lidé, kteří tímto zařízením prošli, často hovoří o nadávkách ze strany členů bezpečnostních služeb, o velmi ponižujícím zacházení, o nelegitimním zabavování osobních věcí. Ministerstvo vnitra a následně bezpečnostní agentury, které objekty střeží, porušují zabavováním mezinárodní právo.

V jednom z areálů pro zajištění běženců, Bělé pod Bezdězem, došlo “ke vzpouře”. Média dostala tučnou kořist, ve které jednotlivé uprchlíky trhají na kusy. Informují o tom, že se ani jednomu uprchlíkovi nepodařilo utéct, protože policie všechno s grácií ustála. Zaznělo velmi málo z toho, co se v inkriminovaném zařízení odehrálo. Uprchlíci se údajně dožadovali navrácení mobilů, peněz a propuštění. Podle zpráv České televize demolovali zařízení a vyhrožovali, že si něco udělají.  V prostoru pro vycházky skandovali různá hesla, někteří z nich dokonce překonali plot, ale nikomu se nepodařilo utéct.

Uprchlický tábor Bělá pod Bezdězem je v Česku jediné zařízení k zajištění cizinců, kterým cizinecká policie vydala rozhodnutí o správním vyhoštění ze země. V Bělé je nyní asi 380 uprchlíků, dalších zhruba 120 je v Zastávce. Většinou jde o Afghánce, Syřany a Iráčany. Ještě dnes by do Bělé mělo dorazit i 76 cizinců, které policie zadržela na Tachovsku. Pro nedostatek místa Česko zřídilo další podobné zařízení v Brně, kam asi třicítka uprchlíků bude z Bělé převezena.

V Bělé běžence hlídá soukromá bezpečnostní agentura a je v ní jiný režim než v ostatních uprchlických zařízeních. Česko takovými zařízeními balancuje na pomyslných hranicích mezinárodního práva, kdy cizinecká policie často zneužívá situace a nepřihlíží k potřebám uprchlíků. To, co nyní sledujeme, to není nic jiného, než praktický příklad restriktivní přistěhovalecké politiky. Česko má jeden z nejpřísnějších cizineckých zákonů a často dochází k navracení lidí, kteří by v jiných zemích dostali azyl.

Rozhodnutí o neposkytnutí azylu je často neodůvodnitelné a v některých příkladech nebere ohled na to, zda je žadatel v jiném stavu, nebo nikoli. Po vydání zamítavého stanoviska se žadatel o azyl většinou odvolá a v období nejistoty čeká, jak dopadne. V případě rodin se mnohdy neberou v potaz rodinné vazby, kdy je povolení k azylu vydáno otci a synovi, zatímco matka a dcera azyl nedostanou. Z úředního nařízení jsou roztrhány rodinné vazby. Mezi důvody nevrátit se do země původu nepatří válka. Odmítavé rozhodnutí se poté podobá slovům: “ u vás je to těžké, možná je tam válka, ale vy nemáte důkaz, že by chtěl někdo zabít konkrétně vás. Mohou stejně tak zabít i ty ostatní, takže proč vy byste se před tím měli schovávat, pěkně běžte zpátky.” V takovém případě není divu, že se uprchlíci snaží utéct z uprchlického tábora. Kdo by se chtěl vrátit do země, ve které je válka?

Úřady se obávají, aby do Česka nepřišlo příliš mnoho uprchlíků se stejným příběhem a požadavky. Mezi nevládními organizacemi koluje tvrzení, že ministerstva mají určitý seznam zemí, ze kterých nesmí udělovat azyl. Jestli je to pravda, to je těžké tvrdit……ale je pravda, že žadatelé o azyl z některých zemí těžko získávají azyl, zatímco žadatelé z jiných států s podobným příběhem azyl dostanou. Ministerstvo vnitra může kromě udělení nebo neudělení azylu , poskytnout v případech vážného ohrožení také možnost “doplňkové (dočasné) ochrany”.

Česká republika odmítá uprchlíky, a proto je možné očekávat vyšší počet zamítaných žádostí o azyl, rychlejší řízení v případech vyhoštění, bez ohledu na bezpečnost a zdraví uprchlíků. Administrativní hranice mezi ekonomickým a před pronásledováním prchajícím uprchlíkem je velmi tenká. V případě potřeby se tato hranice dá překročit a zaměnit. Navíc, pokud se bude dbát na striktní dodržování zákona, poté uprchlík nemůže dokázat, že válkou, režimem je ohrožen zrovna on. Zkuste dokumenty a doklady dokázat, že bomby, zákony, rasismus, homofobie, válka cíleně ničí zrovna vás…….to vůbec nejde. Důsledným dodržováním velmi přísného cizineckého zákona dochází k nespravedlnostem. Zákon není porušen, ale dochází k ohrožení na životech a zdraví.

Ministerstvo vnitra se ve věci uprchlictví chová velmi zvláštně. Jde nejen proti smyslu cizineckého zákona, ale protiřečí si ve výkladu mezinárodních úmluv UNHCR (Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky). Z mezinárodních úmluv, které Česko v praxi porušuje, bychom mohli jmenovat Úmluvu o právním postavení uprchlíka z roku 1951, která,  že “osoby prchající před válkou nebo v jejím důsledků potřebují mezinárodní ochranu a měly by být považovány za uprchlíky, pokud jim země původu není schopna či ochotna poskytnout ochranu“. Lidé z válečných zón jsou natřeni na statut ekonomického uprchlíka a následně deportování zpět. Česko takovým postupem porušuje závazky, ke kterým se před desítkami let upsalo.

Restriktivní (nevstřícný) výklad azylového zákona, rozpor s mezinárodní organizací UNHCR jsou hlavní příčinou, proč nevládní organizace české ministerstvo vnitra kritizují. Totéž bude také jeden z hlavních důvodů nepokojů v českých azylových zařízeních. Už nyní uprchlíci na nevstřícnost a účelovou strohost reagují sebepoškozováním, hladovkami……..je to špatná vizitka pro Česko, kdy místo státní politiky nelidství jsou médii pod vlivem protipřistěhovalecké hysterie kritizováni uprchlíci za to, že se nechtějí vrátit do míst, odkud uprchli. Požadovaný příchod do Německa přitom nemusí být nutně o vypočítavosti. V této zemi žijí členové rodiny nebo je tam početná komunita krajanů. Německo má mnohem méně přísný cizinecký zákon než Česko.

Lidé přicházejí do cizího státu, o kterém nevědí, zda se stane jejich novým domovem. S uprchlíkem se v Česku zachází jako s věcí. Je přesouván podle potřeb z jednoho uprchlického tábora do dalšího a opakovaně tak dochází k zpřetrhání nově navázaných vztahů. Uprchlíci zažívají opakované vykořenění. Česká republika by měla zapracovat na příznivějším a příjemnějším přístupům k uprchlíkům. Život v uprchlickém táboře je ale zdlouhavý a stresující, i přestože děti mohou chodit do školy. Život v uprchlickém zařízení je spojen s velikým stresem z nejistoty i stresem z nepřiměřených životních podmínek.

Lidé v takových zařízeních tráví mnoho let a mnohdy jsou díky tomu zbytečně vystavováni psychickým atakům například ponorkových nemocí, frustrací z toho, že nemohou pracovat i ze zoufalého čekání na rozhodnutí ministerstva vnitra. Lidé mají pocit, že jsou lidmi druhé kategorie,,,,a i z toho plynou další psychické potíže.

Uprchlík zde má zadarmo stravu, bydlení, základní sociální, zdravotní a potřebnou právní péči. Děti mohou navštěvovat dětské centrum a chodit do místní školy. Ale do táborů jsou umístňováni lidé bez ohledu na kulturní blízkost……..to všechno je krásné, ale uprchlíci nemohou pracovat a mnozí z nich jsou vzdělaní a cítí se poníženě, když využívají sociální systém hostitelského státu.

Česko by mělo radši místo kriminalizace uprchlictví přemýšlet o tom, jak lépe změkčit azylové podmínky a jak uprchlíky ochránit před nebezpečími válek a porušování lidských práv.