Svatý Václav byl kolaborantem pro Zemana, i součástí Masarykova národa

První léta po vzniku samostatného státu Čechoslováků byla poznamenána bojem o identitu nového, z politické vůle vytvořeného národa, jež svou minulost opíral o mýty a symboly velmi dobře známé z knih Jiráska i Palackého. Polopravdy společně s pohádkami romantizujících vlastenců 19. století zkoušely vyvolat zápal nacionální sounáležitosti s novým státním zřízením. Politická nomenklatura se díky výstavbě češství dostávala do střetu s Vatikánem i kněžským klérem v zemi.

Doposud něco, co bylo vlastní kostelům, kronikám a povídkám o zbožnosti patronů, přerůstalo své vlastní hranice do nic neříkajícího soukolí ultranacionalismů, kde vzdělaný a nábožensky zbožný vůdce Přemyslovců společně s odpůrci římskokatolického tmářství zaujímal stejné místo v pantheonu národních hrdinů…..to samo o sobě bylo pro Vatikán naprosto nepřijatelné. V Masarykově režimu nebyl oficiálně pro církev ve vládě žádný prostor, protože kněží stáli v cestě za identitou právě zrozeného národa, jež se zuby a nehty snažil přežít první léta své existence.

Obrázky Masarykem dovezené ze zámoří, dojemně překreslující náboženský fanatismus do podobenství odvahy předků, měly posloužit k ideologickému posílení nového státu slovanů. Český národ není, jako žádný národ, “věčný”, nevznikl někdy v šerém dávnověku a od té doby se až podnes nijak podstatně nezměnil………český národ je produktem národních buditelů a pro svůj život potřebuje symboly nehynoucí slávy, kterou představují například husité nebo v náboženství zrozený svatý Václav národními buditeli pasovaný na ochránce národa.

Už od základů první republiky je podporován ideál společného “protičeského” nepřítele z Germánie, před kterým je třeba se společnými silami bránit. Kdyby nebylo “německého ďábla”, zcela jistě by se jednotícím prvkem stalo něco jiného……..a vůbec……ideál germánské ohrožení dává národním buditelům v období dvacátého století do rukou celkem silný nástroj, jež je možné využít jak vůči Berlínu, tak vůči císařské Vídni. Nová republika a ještě před tím cestička k ní, byla lemována nejrůznějšími negativními stereotypy, jimiž se vytvářeli dediční nepřátelé zodpovědní za všechny katastrofy, jimiž Čechy musely během tisícileté historie projít…..zlý germán vyhrožoval svatému Václavu, zatímco ten se germánské agresi musel bránit, aby ochránil český národ před vším zlem……….

Zatímco v dobách hledání mezinárodní pomoci při cestě za státem Čechů vynikaly v debatách se zahraničními politiky příběhy o šílenosti pangermanismu, běžný obyvatel království byl očkován nenávistí k církvi, jež díky blízkosti vůči Vídni představovala zosobnění všeho protičeského. Organizovaly se demonstrace, strhávaly se symboly katolictví…..dokonce lidé při jedné z demonstrací 3. listopadu 1918 zbořili Mariánský sloup v Praze, a kdyby nebylo policistů, skončily by sochy světců na Karlově mostě ve vodách Vltavy. Nacionalistické strany takové prostředí podporovaly a dokonce jej živily. Masaryk dokonce tvrdil, že “socha byla politickou potupou pro nás“. V únoru 1919 bylo zakázáno pod trestem vězení kněžím a kazatelům při mších mluvit o politických záležitostech, kritizovat zákony, vládní nařízení a doporučovat politické strany a jejich tisk.

Nejistý stát nemající autoritu národa nepotřeboval silného protivníka……navíc, pro vládní politiky církev představovala Vídeň a Vídeň naopak představovala poddanost vůči těm, co mluví německy. Takový koncept byl velmi nešťastný…..nikoli však pro církev, nebo nacionalisty, ale pro jednotlivá etnika, jež na území budoucí republiky žila.

Washingtonská deklarace z 18. října 1918 odmítala federalizaci v rámci Rakousko-Uherska, samotnou monarchii a monarchy z boží milosti, výsady aristokracie a nadřazenost církve ve státě a společnosti……..církev mělo nahradit husitství s protestantismem, ve kterém svatý Václav představuje lidový ideál stoprocentního češství, jednoty, národní síly, zkušenosti dřívějších generací i řádu, kvůli němuž jsou lidé ochotni s vlajkami na ramenou postávat na mrazu před sochou rytíře na koni. Symbol svatého Václava je jedním z nejviditelnějších příkladů politiky zneužívaného střetávání se s německým národem, i když ten v 10. století ani existovat nemohl.

V těžkém období střetů mezi církví a Československou republikou je v roce 1925 projednávaný návrh zákona o státních svátcích, ve kterých necelých sedm let existující nový stát přebírá s naprostou “definitivou” do světského prostředí “zlidovělé” ikony náboženských tradic.

Ještě v prosinci 1924 byl publikován pastýřský list nově jmenovaných slovenských biskupů, kde pod trestem nepřipuštění ke svátostem a zákazu církevního pohřbu zakazovali náboženští představitelé svým ovečkám členství v protikřesťanských spolcích, včetně odborů. Církev z posledních sil zkoušela pronikat do politického prostředí tím, že zakazovala členství v politických stranách, jež biskupové považovali za semeniště protikřesťanských ideálů.

Masaryk psal o “církevním teroru”……..vláda hrozila, že proti šiřitelům pastýřského listu bude zakročeno dle zákona na ochranu republiky………….legislativní, nikoli však faktická odluka církve od státu, radikalizovala situaci a napomáhala k rozšiřování extrémních postojů, jež se posléze v období druhé republiky staly vlasti osudnými. Klerofašisté využili situace a vyvolávali ve společnosti ještě větší rozkol, než jaký panoval. 

5. března 1925 bylo 28. září zařazeno v nové legislativě mezi významné dny.

Vláda navrhuje, aby památné momenty historického rozvoje národa a státu československého byly ve významných jeho dnech na celém území republiky vyznačeny tím, že by byl nařízen klid ve školách i úřadech. Za takové dny navrhuje vláda 28. září, den svatého Václava, ve kterém po dlouhá staletí národ viděl svého ochránce a jehož jméno srostlo se symbolem naší státní samostatnosti, korunou svatováclavskou

Atmosféra tehdejšího parlamentu by se dala přirovnat k té dnešní. Lidovci byli obviňování z poslouchání diktátu Vatikánu, který odmítal zařazení “kacíře” Jana Husa do státních svátků mladé republiky. Lidovci při hlasování opustili sál Národního shromáždění, takže nebyli proti ani pro……

Náboženský symbol se stal až do dnešních dnů díky zápachu nacionalismu “kurvičkou” ismů…….v polovině dvacátých let dvacátého století se svatého Václava ujali čeští fašisté, později komunisté a dnes jsou to především neofašisté, neonacisté a nacionální bolševici, kdo svatého Václava zneužívají a przní nejvíce.

Extrémismus ničí českou národní identitu, protože imituje, přetváří a upravuje symboliku, jež původně představovala podstatu nacionalisty vytvořeného národa. Islamofobové se oblékají do rádoby rytířských zbrojí a tváří se jako novodobí pokračovatelé svatováclavského kultu, ve kterém motorky ztělesňují koně, zatímco pupkáči na nich všem ostatním říkají, že jsou nadějí pro národ, aníž by řekli, koho do toho národa počítají.

Česká národní identita je plná paradoxů. A jedním z nich je osoba svatého Václava k níž ne zcela spokojeně přistupoval Tomáš Garique Masaryk. Hypotézy založené na několika původních větách z kroniky saského autora Widukinda daly zrod legendě, která se v roce 2000  stala Zákonem č. 245/2000, o státních svátcích Dnem české státnosti.

Tímto aktem opět politici nedělali nic jiného, než že svatého Václava stotožnili s podstatou státu, ve kterém by každý Čech měl chtít žít a jehož by měl považovat za svůj.  Miloš Zeman tehdy nechtěl, aby 28. září bylo v duchu první republiky spojeno s osobou světce. Současný prezident tehdy v poslanecké sněmovně prohlásil: “Tento návrh, pokud by byl přijat, by nebyl oslavou české státnosti, ale oslavou servility a kolaborace. A pokud to náhodou nevíte, tak poslední velkofilm, který se koncem druhé světové války z příkazu německých okupantů natáčel na Barrandově (naštěstí nebyl dokončen), se jmenoval Svatý Václav“. Při inauguraci na prezidenta České republiky Miloš Zeman políbil lebku svatého Václava a sáhl tak k obnovení svatováclavského kultu v nacionalistickém duchu…….to je poměrně tragikomické, když uvážíme, jaká slova Zeman na svatého Václava směřoval ještě před patnácti lety.

Svatý Václav je symbolem, jehož optikou lze zkoumat českou národní identitu, nacionalistické projevy členů národa i český národ jako takový. Čím více je vladař minulosti vzpomínán a tragikomicky připomínán…….tím častěji se jedná o projev extrémismů a nikoli pouze připomínání slávy imaginárního obrazu národa.