Československá koruna vyzývala k nenávisti vůči Vídni i k podpoře slovanského nacionalismu

Československo se zrodilo z nacionalismu. Často nadneseného vyzdvihování dějin, aby se před tehdejšími světovými mocnostmi podpořil ideál germánského ohrožení těžce zkoušeného slovanstva. Nejbohatší část vídeňsko – prešpurského slepence toužila odhodit orlici, aby následně také na zastupitelských úřadech zavlál prapor tisíciletého království.

Zidealizovaný národ ve světlech Palackého romance za kačku nezvládal myšlenku mnohonárodnostního soustátí a neoficiálně vytvářel z českých Němců a tehdejších Romů občany jiné kategorie, vůči kterým je nutné vymýšlet nejrůznější paragrafy, jež by ideově vyzdvihovaly Slovany výš. Třeba až ke konečkům budoucí vlajky velkého národa střední Evropy. Reálný strach z překotné devalvace a následné devastace průmyslu přivedl Aloise Rašína, jež tenkrát stál v čele Bankovního úřadu ministerstva financí, k nápadu vydat co nejdříve státní měnu. Kolkovaná koruna mocnářství byla v Maďarsku a Rakousku falšovaná takřka s každým nádechem, a proto ministerstvo oficiálně vydalo 15. dubna 1919 první emisi československých státovek (státovka je papírové platidlo vydané min ministerstvem financi, bankovka je vydávaná centrální bankou).

Konec první světové války poznamenal negativně území království Českého. Byl tady absolutní nedostatek oběživa, a tak budoucí ministr financí a pozdější druhý guvernér Národní banky Československé, Karel Engliš rozhodl o vydání nouzových platidel s celostátní platností v podobě poukázek, které byly rovněž směnitelné za bankovky Rakousko-uherské banky. Jejich emisí byla pověřena Zemská banka království Českého, která měla zkušenosti s emisí zemských cenných papírů. Byly připraveny výtvarné návrhy pro hodnoty po 10, 20, 100 a 1 000 korunách, z nichž byly přijaty k realizaci návrhy Alfonse Muchy. Tisk byl zadán dvěma pražským obchodním tiskárnám – Haase a Politika, jež se později podílely také na tisku prvních emisí státovek. Návrhy nové měny nebyly vytvořeny takříkajíc na koleně. Některé, (ty s Muchovým autorstvím), vycházely z návrhů poukázek, jež se z části začaly tisknout. Využita byla z natištěných archů Muchova stokorunová poukázka. Další tisk poukázek byl zastaven s rozhodnutím o vydávání nové měny nového státu.

Alfons Mucha se celoautorsky podílel na podobě dvacetikorunové, stokorunové a pětisetkorunové státovky. Částečně se podílel na desetikorunové státovce, kde zvěčnil na rubové straně hlavu své dcery Jaroslavy. Mucha se podílel také na návrhu kolku, jimiž byly v přechodném období před vydáním první emise státovek označovány rakousko-uherské koruny.

Ostatní státovky měly několik autorů a u jednokorunové a pětikorunové není ani jistý autor. Předpokládá se, že by jím mohl být rakouský malíř, grafik Rudolf Junk (podílel se na vzhledu mocnářské jedno a dvoukoruny). Je tragikomické, že se na podobě nové měny podílel taktéž představitel nenáviděné Vídně. Lícní strana pětikoruny využívá námětu nevydané pětikorunové rakouské koruny. Republika si neuměla poradit s ideou národa, ale kvůli kvapíku, hrozbě ekonomických otřesů vzala za vděk také nápadu rodáka z bývalé metropole a dokonce ani nepohrdla rakouskými, připravenými náměty, na které štočky poskytla tiskárna RUB Vídeň. Z tohoto příkladu vyplývá, podoba prvních čistě československých peněz není pouze čistě česká, i když se vláda i Rašín k češství hlásili.

statovka1

U nominálů 1 Kč, 5 Kč, 10 Kč, 20 Kč se jednalo převážně o knihtiskovou metodou.  Vyrobená papírová platidla, o jejichž kvalitě by se dalo s úspěchem pochybovat. Graficky vyvinuté byly zejména státovky s návrhy ultranacionalisty uctívaného Alfonse Muchy, jež svůj um několikrát předtím propůjčil nerealisticky vytvářenému příběhu o národních dějinách.

Secese, hlavně historický romantismus adorující kontroverzním stránkám národní slávy, doplněný o rostlinné motivy, měl představovat základní bernou minci, protože mladičký stát potřeboval v lidech vyvolávat empatie k nacionalismu, jež klidně odpustí nějaké ty šmouhy na dobře pěstěném saku. Na lícové straně deseti koruny naleznete hlavy husitských bojovníků pardubického malíře a grafika Aloise Mudruňka. Dan Landa by měl radost.

statovka2

Malost národa byla přetavena ideově do velkých činů náboženských fanatiků, jež Palacký s Jiráskem v romantických pózách glorifikovali do rolí hrdinů, jež za pomoci vozové hradby a pavéz vzdorovali germánskému = habsburskému zlu. Jenže, autorem lícové strany desetikorunové státovky byl jablonecký rodák Rudolf Rössler, který se za dob Rakouska-Uherska podílel na návrhu i spolunávrhu mnoha mocnářských bankovek. Nepřipadal si autor lícové strany nové měny trošku jako schizofrenik? Na jednu stranu sloužil mocnářství a vytvářel pro něj grafické návrhy, zatímco po skonu dunajsko – vídeňského soustátí klidně přispívá na státovku, jež s pomocí husitského bojovníka útočí proti monarchii. Vzhledově se Rašínova měna liší od minula, ale personálně, a dokonce i v některých případech materiálně využívá součásti státu, vůči němuž v grafických ztvárněních bojuje.

Pravda o náboženském fundamentalismu tolik podobném činům současného Islámského státu, ochotném zavraždit třeba malé dítě, nikoho nezajímala. S novým státem měl každý, dokonce i nechápavé děcko na deseti korunové státovce obdivovat velikost předků, protože nová republika za kantáty Tatíčka národa směřuje ke slavným zítřkům hrdinů i nebojácných činů přenesených do kapsy každého velkého i malého Čechoslováčka.

Dvacetikoruna nebyla výjimkou. Uzavírala společně se svou „lacinější kolegyní“ Tématický cyklus. Dotvářela s legionáři na líci nový ideál vojáka, statečné armády doplněný rudou barvou, jež Češi se Slováky prolili v založených legiích.  Zatímco první, desetikorunový husita bojoval proti císařskému domu, legionáři se v duchu pavéz a Jana Žižky zasloužili o rozšiřování slávy nového, nyní svobodného a samostatného národa Slovanů. Je to malá „epopej“ dvou rozdílných období, které je navíc v případě legionářství spjaté s ikonou italského fašismu Benita Mussoliniho, k němuž Kramář s Rašínem chovali vřelé city. Ne nadarmo později ve dvacátých letech dvacátého století z úcty k Ducemu přední legionáři Československé obce legionářské představovali nosný kámen českého fašismu.

statovka3

Předním podporovatelem a člověkem stojícím za vznikem Československých legií byl pozdější fašistický diktátor Benito Mussolini, který za své zásluhy dostal v roce 1926 Řád Bílého lva prvního stupně. Tomu by se zcela určitě dvacetikorunová státovka líbila.

Mussolini byl až do dob první světové války radikálním socialistou a v Tyrolích se stýkal s představiteli Českoslovanské sociální demokracie. Napsal také jako první, se spoustou faktických chyb, monografii o životě Jana Husa. V antiklerikální organizaci “Volná myšlenka” se Mussolini setkával jako novinář s Čechy a československá otázka jej zaujala natolik, že v Itálii podporoval vznik Československa. Husité s legionáři v novém státě vytvořili politický ideál bojovníků vytvářející základ identity Čechoslováků, v níž čtyřsetletá nadvláda Habsburků padá , zatímco je nahrazena kontinuitou v realitě neexistujících bojovníků morálky a cti, jež je konzumentovi vkrádají do mysli s pomocí dvou státovek, jejichž platnost je u desetikoruny až do roku 1944. Muchova dvacetikoruna má oproti své kolegyni jepičí život osmi let. Do oběhu byla “legionářská” dvacka dána se shodou okolností v okamžik konspiračního mámení sedmičky fašistického Národního hnutí, s nímž samozřejmě neměla nic společného.

Rudá barva s dýkou uprostřed jako kdyby chtěla rozetnout vzduchoprázdno u následující padesátikoruny, jež přírodními motivy zelené signalizuje další rakouský tón přetínající Muchovu spanilou jízdu umělohmotné slávy nového národa. Do popředí vstupuje anonymita s připisovaným autorstvím již zmiňovanému Rudolfu Junkovi.  Přírodní květenství narušuje slovanský nacionalismus, aby jej opět letmo načechralo v podobenství čtveřice erbů historických zemí Československé republiky.

statovka4

Jako kdyby Alfons Mucha chtěl nahradit Rakušanem způsobené příkoří další alegorií na tehdyˇnedávnou historii, kdy v roce 1862 pověstný Sokol spatřil světlo světa. Jeho role spočívala v uvědomování národního sebevědomí. Sokol byl velmi výraznou složkou exilové politiky, lobbingu za vznik samostatnéoho státu Čechoslováků. Byl pro svou ryze politickou činnost několikrát zakázán a tehdejší rakousko-uherská vláda v něm viděla negativní složku v podobě potencionální protirakouské armády.

statovka5

Se Sokolem jde ruku v ruce dvousečný  sociální Darwinismus přirozeného výběru, kterému Tyrš jako spoluzakladatel Sokola “propadl”. Pouze silní přežijí v boji a ti ostatní jsou odsouzeni k zániku. Darwinismus byl koncem 19. a začátkem 20. století velmi populární. Však se také o něj opíraly nejrůznější panslovanské teorie, které na základě boje silnějších se slabšími demonstrovaly kulturní šovinismus. Sociální Darwinismus rozvíjí myšlenky eugeniky, kdy je možné člověka za pomoci genetiky i dalších jiných nástrojů zdokonalovat, třídit i vylepšovat.

Lidé jsou rozlišováni na základě genetických rysů. Tvar nosu, lebky, délka rukou, barva očí ve světle sociálního Darwinismu  zařazuje člověka buď do linie vyvolených, nebo zatracených. Podle těchto rozlišovacích rysů je rozvíjena také teorie silného národa, kdy zdravý Slovan je základem, zatímco Germán, Rom nebo kdokoli jiný představuje teoreticky hodnotu méněcennosti. Ve světle těchto teorií je v romantickém koloritu vykládán ideál husitství i legionářství. Eugenika se v raném Československu dostává do nejvyšších politických kruhů. Slovanství je znakem správnosti zaručující předurčení slávy. A také tento světonázor je na státovkách Muchou podporovaný.

Zakladatel tělovýchovného spolku sociální Darwinismus na rozdíl od politiků vnímal trochu odlišně. Slovanství, napojené na češství jako ideál správného člověka propagoval Tyrš také. V sokolských cvičebnách a tělocvičnách byly běžně k vidění obrazy i busty Žižky, Husa, Komenského…..to aby si každý z cvičenců uvědomil, že je také Slovanem, pokračovatelem ducha zobrazovaných a často idealizovaných postav minulosti. Slovan, nyní již Čechoslovák, by se měl zdokonalovat, protože Čím menší je národ, tím je podle Tyrše tento „boj“ obtížnější – existence malého národa je závislá na bohatství duševním a tělesném, a proto ve jménu Darwina lidé z rukou Muchy pohlížejí na nově poskytovaný ideál darwinismu Tyršova a potažmo také Masarykova střihu.

Tyrš pokládal Darwinův pojem boje o život za předpoklad vývoje a pokroku, ale v poněkud jiném smyslu, než byl všeobecně vykládán. Sociální darwinismus chápal eticky. Boj o život byl podle něj bojem mravním, úsilím o mravní zdokonalení a zušlechtění, to platilo i na úrovni celých národů. Sociální darwinismus tak nebyl bojem ve smyslu konfrontace, ale naopak vzájemného zlepšení, vývoje, pokroku a fyzické a morální kultivace. Sokol byl “znečištěn vypjatým nacionalismem”, který následně za podpory Thuna a dalších politiků hlásal do okolíPrvořadá je zaměřenost na „brannost“ a „válečné ctnosti nacionálních hrdinů“(viz busty Husa, Žižky, Komenského v tělocvičnách)…….a právě tento kolorit měla rozšiřovat a podporovat Muchova grafická činnost. Stokorunová státovka ve zobrazení sokola obsahovala všechny tyto na první pohled ukryté informace. 

statovka6

Rubová strana pětistovkové státovky je rovněž napojena na ideál sokolství doplněného na lícové straně o slovanskou rodinu hledící na Hradčany jako symbol novodobé státnosti. Nové platidlo podsouvá jednolitost nacionalismu, kdy každý Čechoslovák je Slovanem, a proto musí mít v úctě ideál dávnověké slovanské rodiny, kde tatíček s kudličkou u pasu ukazuje malému děcku symboliku hrdosti. Zapomíná se na Němce, Romy a další minority, které ideál starého Slovana, slovanství nemusí nutně napojovat na nově nabyté čechoslováctví. Alfons Mucha svými kresbami propagoval ultranacionalismus, pro který je také v oblibě u soudobých ultrapravicových a ultralevicových extrémistů. Je opěvována sláva vyvolených, kdy multikulturní společnost představuje nepřítele vůči slovanství, Slovanovi a všemu československému.

Grafika na platidlech vždy přímo nebo nepřímo něco sděluje. Vídenští autoři se orientovali na symboliku rostlin, maximálně se dotkli nacionalismu ve formě zobrazením erbů jednotlivých národů, zatímco Mucha s Mudruňkem neváhají a vrhají se do čisté epiky panslovanství, kdy správný a plnohodnotný Čechoslovák je pouze čistokrevný slovan.

statovka7

Nesourodost první emise státovek je patrná také u nejvyšších nominálů. Tisícikoruna sice patří k nejkvalitnějším co do kvality tisku, ale zároveň byl na ní znát americký vliv mající daleko k záměrům Rašínova, či Muchova nacionalizování. Tisícovka je směsicí dávno připravených grafik, jež byly následně na státovce použity. Jako hlavní motiv posloužila kresba “Žena s glóbem” Alonza Earla Foringera”, na níž byla dodatečně dokreslena silueta Československa. Foringerova kresba byla původně určena na padesátifrankovou bankovku, k jejíž realizaci nakonec nedošloRub státovky je okrášlen tématikou “žneček”, jež v rukou třímají životodárnou obilninu, zatímco hledí do budoucnosti. Ženy pocházejí z obrazu “The Reapers” amerického malíře George Fredericka Cumming Smitiele.  Opět se nejedná o něco speciálně vytvořeného. Obraz “žneček” byl newyorskou tiskárnou použit také na jiných bankovkách(například Nikaragua, Peru, Mexiko…) a cenných papírech, které tiskárna produkovala. Barevnost státovky je blíže k dolaru. Stejně tak orámování s dalšími prvky evokují přechod ze slovanského a přírodního motivu k motivům tehdy rozvíjející se celosvětové mocnosti. 

statovka8V offsetové a knihtiskové podobě narušuje ideový rámec další státovka z vídeňské tiskárny Druckerei für Wertpapiere. Autory jsou také vídenští malíři i rytci. Konkrétně se jednalo o Heinricha Leflera a Rudolfa Rösslera. Oba dva mají zkušenosti s kreslením mocnářských korun. Vyobrazení ženy pochází s mocnářské tisícikoruny z roku 1902. Graficky se státovka blíží k ideálu rakousko-uherské bankovky. Zatímco je Muchou každičký Čechoslováček přímo i nepřímo vybízen k boji proti habsburskému dvoru, pětitisícovka naopak k rakouskému koloritu vyzývá. Nová republika by se chtěla oprostit od monarchie, přitom ani za pomoci slovanského ultranacionalismu toho není schopna.

Československá společnost se potácela v trapnosti ultranacionalismu, k němuž bychom se nikdy neměli vracet. Zároveň bychom nikdy jako společnost neměli všem vnucovat jediný význam národa s jedinou historií a jedinou možností češství. I proto bychom neměli opomínat smysl prvních platidel Československé republiky, protože symbolika, jež platidla hlásala, by měla být dávno věcí minulosti, kterou není dobré probouzet.