Matěj Stropnický, typický politik Strany zelených

Matěj Stropnický, syn ministra obrany, ukázal pravou tvář kýčovitosti Strany zelených, která se na první pohled pokouší tvářit jako pokroková parta  úctou pro lidská práva, aby následně pěkně po rasisticku dala prostor xenofobií vonícím subjektům. Skalní volič zelenkavého pažitu tak dostal možnost seznámit se s kýčovitostí Lásky s právem, romskou náručí ultranacionálů a homofobů ze Strany rovných příležitostí, dokreslenou Janečkovou eskapádou na pozitivní deviace. Mladík s mužným knírkem kýčovitě pojatým jako reklama na prací prášek, ukázal, jak to s politikou myslí ve skutečnosti. Kritizoval černé výlepy, aby následně jako fantom opery oblepoval kdejaký kandelábr na Praze 3.

Zelení jsou typickým příkladem čecháčkovského pravdoláskařství, kdy se něco předem prohlašuje, zatímco ve skutečnosti se dělá totéž. Přiznejme si to na rovinu, Strana zelených je stranou populistů, kdy bývalý předseda partaje, Ondřej Liška, mává vlajkou Tibetu, aby následně postával na piedestálu poblíž ukrajinského fašisty, protože se jako předseda pokrokové strany pokoušel, stejně jako TOP09, využít přeshraniční nacionalismus k pozdvižení Zelených do nových výšin politiky. Bylo to opravdu působivé. Odhodlaný, předvolebně naladěný amatérský řidič šlapacího auta v ulicích Prahy postává vedle promotérů banderovců, aby následně vesele na internetu ukazoval svou odvahu vyvěšením tibetské vlajky na parapetu svojí kanceláře.

Ještě dnes v ovzduší zasmrádají odpovědi správců facebookového účtu Strany zelených, když zodpovědnost za rasismus a rasistické proslovy byla strhávána na chybu jednotlivců, nikoli na stranu partajní politiky. Partaj zcela určitě není zodpovědná za to, koho nasadila na svou kanndidátku. To dá rozum……prostě volič musí být dostatečně hloupý, aby chápal nastrčený směr……..diktát, jakým způsobem má kolektivně přemýšlet.

Matěj Stropnický se mile rád staví do role pokrokového politika……..neváhá zahrát na strunu milovníků komunismu, když s přáteli v lednu 2014 založí podle družstevního modelu ROH družstevní kavárnu, v jejíž prostorách se setkávají tzv. levicoví intelektuálové s dalšími levicově naladěnými stoupenci okrajových, řekněme méně populárních směrů. Člověk mezi půllitry pěnivého moku potká stalinisty, příznivce Antify, dredaře i svobodomyslné jedince osvojující si právo jezdit v hromadných dopravních prostředcích zadarmo obývajících v rozporu se zákonem vybydlené budovy v rozličných místech Prahy. Kromě šedých myší levicového podkroví se v kavárně setkávají také rádoby levicoví intelektuálové i hudebníci, jež následně vytvářejí hudební doprovod v tématicky pojatých večerech.

Kavárna doplňuje stranický kolorit partaje určené po mladé, kde se mladí mohou setkat se  straníky nejen z Prahy 3. Matěj Stropnický má rád nepompéznost, přesto neváhá a údajně nabádá podle zpráv médií své spolustraníky i fanoušky k tomu, aby politické oponenty na sociálních sítích a veřejných vystoupeních nepustili ke slovu. Demokracie v pojetí třicátníka ze zastupka dostává pořádně na frak. Ztrácí snad v období předvolebního zápolení demokracie smysl? Jsou hodnoty, které by niky a za žádných okolností neměly ztrácet svou hodnotu.

Mladý Matěj Stropnický s východoněmeckým knírem, plakátem o zateplení a následně lacinými samolepkami na každém místě kam se podíváte, ukázal in natura účelovou tvář Strany zelených. Politické strany nemají pevně zakotvenou páteř, podle níž by se tvářela tvář partaje v rámci předvolebních i povolebních klání. TOPka doplatila na rusofobní, probanderovskou politiku, kdy se osudným stal fanatismus Štětiny doplňovaný přitakáním Schwarzenberga s Kalouskem. Low-cost kultura propagovaná Matějem ze Žižkova nejspíš pronikla do krve mladého politika, protože low politika v podání účelovosti umožňuje život rasismu i homofobii, pokud hlasatelé nenávidění přispějí k volebním úspěchů strany. Na zevnějšku i po takovém faux pais zůstává pro média nerasistickou a nehomofobní, tak proč se starat o pár lidí, jež si všimli pravého kolorit strany.