Nacionalistické Československo porušovalo práva menšin a ohrožovalo vývoj republiky

28. října si každý rok připomínáme vznik samostatného Československa. Vídni podrobený národ povstal z popela, aby následně v horečce nacionalismu založil samostatný stát. V tisku se hovořilo o československém, zatímco se za čárkou ve větě upřesňovalo, co všechno do soukolí republiky nepatří. Postavení minorit bylo v nové vlasti velmi diskutabilní. Už na první pohled bylo zřejmé, že nevyřešené vztahy mezi minoritami a československou majoritou přinesou v budoucnu velké problémy, na něž nebude umět politická reprezentace pružně reagovat. 

Masaryk kolem sebe soustřeďoval skupinu politických přátel – pátečníků – zatímco všichni ostatní, spatřující šmouhy na žaketu republiky zůstali stát mimo okruh demokracie. Utvářela se ideologie a spolu s ní se dokresloval obraz virtuálna, ve kterém prezidentský režim představoval demokracii, i když se o ni z dnešního pohledu vůbec nejednalo.

[quote_center]Československá otázka přestala existovat, zatímco v oparu strachu s pangermanismu a hluboce zakořeněných předsudků vznikaly otázky jiné, neméně závažné. Řeč je především o německém obyvatelstvu žijícím na území nového státu.[/quote_center]

Nástup Adolfa Hitlera k moci předznamenal eskalaci nacionalismu. V říjnu 1933 pod vedením Konráda Henleina vznikla Sudetoněmecká vlastenecká fronta. Radikál se zachoval stejně tak, jak se chovají dnešní extrémisté. Využil horečku nacionalismu ke svému osobnímu růstu. Kvůli egoismu turnery zocelený milovník pangermánské myšlenky vyvolával násilí a přispíval k němu. K průchodu do politických výšin využil Henlein existence Československa, jež považoval za překážku v  nacionálním shromažňování Němců v rámci nově vzniklého národa.

[quote_center]Od Svazu kamarádů z dvacátých let dvacátého století se díky neochotě a neschopnosti Prahy řešit citlivé otázky minorit vytvořilo něco doslova obludného.[/quote_center]

Německý nacionalismus, obdobně jako každý jiný “druh” nacionalismu, potřeboval silného vůdce i silné okamžiky, jež by mohly dopomoci snadnějšímu životu nacionalistů. Silným středobodem byl Hitler s NSDAP volající po pangermanismu a ochraně všeho německého, zatímco na straně Sudet místním “kápem” zůstal Konrád Henlein, který opět nedělel nic jiného, než že praktikoval podobné myšlenky jako dnešní čestí neofašisté. Měl jediný společný cíl, ve jménu kterého byl ochoten spolupracovat s podobně smýšlejícími organizacemi. Nebral se ohled na odlišné názory v okrajových částech názorového spektra. Hitler nepotřeboval sudetské Němce. Nestál o další “hladové krky”, o které by se třetí říše měla starat. Zato Henlein potřeboval Hitlera i NSDAP. Touhy po nadstranickosti nesly své ovoce. Po žateckém sletu v roce 1933 začala Henleinova hvězda stoupat vzhůru.

Extrémistická scéna rostla, kvetla a spolu s tím rostla činnost Sudetoněmecké vlastenecké fronty v Praze a Chebu. Pokračovalo se ve jménu nacionální, nikoli však pronárodní politiky. Světlo světa spatřilo zmocňovací zákonodárství zahájené zákonem č . 95/1933 Sb . a novelou zákona o ochraně republiky. Vláda dostala možnost jak nad ústavu a doposud platnou legislativu zakročit vůči nacionalistům. Neřešilo se postavení minorit….pouze se sáhlo po represi. Takový přístup přispíval k radikalizaci a houstnutí situace na obou stranách pověstné barikády.

[quote_center]Zvláště zákon č . 131/1936 Sb . o obraně státu podkopával Československu nohy při budoucím jednání v notoricky známém roku 1938, kdy aktéři díky existujícím zmocňovacím zákonům poukazovali na státní nespolehlivost.  [/quote_center]

Zmocňovací zákonodárství sice nemělo tak drastický dopad jako v sousedním Rakousku nebo nacistickém Německu, přesto bylo mementem selhání. Jednalo se především o selhání a nefunkčnost Ústavního soudu, jehož povinností bylo zmocňovací zákony prozkoumat a v případě nesrovnalostí s ústavou podniknout patřičné kroky k nápravě. Ústavní soudnictví stagnovalo podle politických plánů a nebylo nezávislé…..takto opravud nevypadá demokracie. Postoj ústavních soudců poškozoval Československo nejen v tehdejší současnosti, ale především v budoucnosti, kdy kritici zbytečně dostávali do rukou pověstný kyj, s nímž mladý stát mlátili hlava nehlava.

Demokracie první republiky si nevěděla rady, přesto kvůli odmítavému hlasu československého vládního kabinetu vůči fašistické Itálii, nacistickému Německu a zprvu kladnému postoji k dočasným imigrantům z Rakouska i Německa byl pražský režim nacionalismu považován za jednu z nejdéle trvajících demokracií v regionu. Problémů s minoritami bylo mnohem více. Masarykův režim selhával v mnoha ohledech. Jedním z nich byl vztah k romské komunitě, ze které zákony vytvářely obyvatele nejnižší kategorie. Legislativa první republiky byla z dnešního hlediska v oblasti lidských práv velmi rasistická a předem z Romů vytvářela zloděje i nejrůznější “zlořády”, se kterými je třeba zacházet odpudivým způsobem. Jenže, na rozdíl od postoje k Němcům, Polákům, Maďarům a Rusínům si málokterý z evropských politiků všímal postavení Romů v československé společnosti, protože mnoho států té doby se ke kočujícím spoluobčanům chovalo stejně.

Parlamentní volby v květnu 1935 opět díky neschopnosti vlády znamenaly úspěch Sudetoněmecké strany. V československém parlamentu bylo zastoupeno 44 poslanců Sudetoněmecké strany a pouze 22 reprezentantů německých demokratických stran. To byla praktická ukázka nedokonalosti nacionalismu, jež volil represi s rozdělováním lidí na tábory MY a ONI. Státní moc v Sudetech byla stále více a více neschopná cokoli prosadit. Často rezignovala a nechala věcem volný průchod.

[quote_center]Němečtí demokratičtí politici kritilzovali Československo zejména z preferování českých firem a zaměstnávání především českých státních úředníků v pohraničních oblastech na úkor Němců. Kritizovaná byla rovněž státní podpora hraničářských spolků. [/quote_center]

Podpora českého před německým v pohraničních oblastech byla díky vysoké nezaměstnanosti pádným důvodem k protičeským náladám. Stát zcela zbytečně takovým postojem vyvolával napětí a nepřímo podporoval nacionalismus henleinovců. Německá menšina byla vystrkávána z podílu na veřejném životě a z československých Němců se stávali občané druhé kategorie. To se projevovalo mimo jiné také ve zřizování menšinových škol, kdy německé děti byly vyučovány jinak, než děti české. Němečtí demokraté, na rozdíl od nacistů, nepožadovali autonomii a pociťovali sounáležitost k Československu. Kromě tajného jednání nacistického Německa s československou vládou o paktu o neútočení, docházelo v roce 1936 k pozitivnímu postoji Beneše vůči demokratickým Němcům. Bylo to zvláštní. Zatímco média psala nacionalisticky a samospráva se zákony vytěsňovala Němce, Beneš zčásti naslouchal požadavkům demokracii vyznávajícím Němcům.

[quote_center]24 . ledna 1937 vystoupil předseda vlády Hodža s proslovem, ve kterém nabídl splnění požadavků demokratických Němců. [/quote_center]

Když teklo státu do bot, nastal okamžik k odhození státu nacionalismu vytvořením cesty ke státu národů.  Zvláštní pozornost byla věnována zlepšení hospodářské situace německých oblastí.  V plánu bylo koec upřednoszňování českých firem i českých zaměstnanců. Vláda přislíbila zvýšení materiální podpory německým kulturním a vzdělávacím institucím .V místní samosprávě mělo dojít ke zvýšení počtu německých úředníků( z 260 729 československých jich bylo jen 29 668 německé národnosti).

Dohoda mezi Benešem a představiteli demokratických Němců byla trnem v oku československých nacuionalistů, mezi kterými byla například Národní jednota severočeská. Plány a dohody na papíře byly krásná věc, ale německé demokratické spolky neměly finanční podporu jako henleinovci z Německa, a tak prezentace připravovaných plánů pokulhávala. Československá vláda nebyla schopna plán realizovat kvůli českým, ale také německým nacionalistům. Proti se stavěl Henlein s poslanci K. H. Frankem i Ruthou…..henleinovci navrhovali své vlastní plány plné nedemokracie, a když nebyli vyslyšeni, obrátili se kromě NSDAP k Britům, kde Konrád Henlein sehrával docela šikovného herce loajálního k Československu, požadujícího autonomii Němců v rámci Československa……na hru přistoupil sir Robert Vansittart, jež v červenci 1936 přislíbil, že: “Anglie je zásadně připravena sudetským Němcům radit a pomáhat . Anglická vláda vystoupí se sudetoněmeckým problémem ve Společnosti národů . Anglický tisk dostane instrukce zabývat se v nejbližší době důkladně sudetoněmeckým problémem“.

Henlein z Německa od Hitlera dostával instrukce, zatímco se vláda v Praze potýkala se stále většími problémy. Politici si stále více a stále častěji uvědomovali, že jsou třeba velmi rozsáhlé změny. Nacionalistické Československo nebylo dobrým předpokladem ke klidnému soužití. I proto po roce 1937 dochází k “přerodu” nacionalistické republiky ke státu národů. Bohužel, přápravy a návrhy běžely, ale díky Mnichovské dohodě k naplnění myšlenek nikdy nedošlo.