Spojené státy americké nemohou být stíhány za válečné zločiny v Kunduzu

32 % obětí válečného běsnění v Afghanistánu tvoří civilisté. Spojené státy americké společně si s afghánskými ozbrojenými silami a soukromými agenturami počínají v oblasti jako slon z porcelánu. Vedou útoky vůči představitelům Talibanu, aníž by brali jakékoli větší ohledy na místní obyvatelstvo. Nekvalitní práce tajných služeb, špatná součinnost mezi jednotlivými složkami ozbrojenců v zóně bojů dává prostor k útokům na civilisty. Zdárným příkladem by mohlo být bombardování nemocnice Lékařů bez hranic v afghánském Kunduzu, za které se nedávno omluvil americký prezident Barrack Obama.

Nálet armády Spojených států amerických si vyžádal 22 lidských životů. Vojáci si mysleli, že z nemocnice Taliban odstřeluje jejich pozice, a tak rakety namířili na jediné kvalitně zařízené zdravotnické zařízení v severovýchodní oblasti Afghanistánu. V onen okamžik však podle svědectví vedoucích pracovníků nemocnice, nebyl v areálu nikdo jiný, než pacienti, lékaři a nemocniční personál. Nikdo ze střechy nemocnice nebo pozemků Lékařů bez hranic na nikoho nestřílel, přesto dopadající rakety způsobily docela velké škody. Tam, kde byly chodby s pokoji a operačními sály, tam najednou zůstaly ruiny doutnajících trosek, ze kterých se přeživší snažili vytahovat nebohé oběti spojeneckého náletu.

Politici se omlouvají, přiznávají chybu, nabízejí odškodnění rodinným příslušníkům zabitých civilistů, mají plná ústa o tom, že v případě potřeby budou viníci náletu potrestáni……..přesto je v politických proslovech cítit zápach populismu, ve kterém generálové, zodpovědní pracovníci zůstanou nadále za válečné zločiny nepotrestáni. Lékaři bez hranic sice volají po vytvoření mezinárodní vyšetřovací komice, ale už předem je jasné, že jakékoli požadavky nebudou vyslyšeny.

Stačí se podívat o kousek dál do historie, kdy po celá desetiletí docházelo k cíleným útokům na nemocnice…….je opravdu jen málo případů, kdy byly podobné útoky vyšetřeny a následně vyníci potrestáni. K útokům na nemocnice docházelo například v devadesátých letech dvacátého století na Balkánu. Ozbrojený konflikt mezi Bosnou a Hercegovinou patřil k nejkrvavějším válkám v oblasti. Půlmilionová metropole Sarajeva byla odříznuta od světa téměř čtyři roky. Docházelo zde k válečným zločinům, jichž se dopouštěly všechny strany konfliktu. Kapacita hřbitova byla nedostačující, a tak se lidé pohřbívali na hřiště v městské čtvrti Koševo, ve které se nacházela rovněž tamější hlavní nemocnice. Ta byla během tří let více jak stokrát odstřelována.

Ve jménu etnické nenávisti umíralo mnoho pacientů, lékařů, zdravotních sester a pomocného parsonálu. Jugoslávská lidová armáda pro změnu ve Vukovaru odstřelovala místní nemocnici, ze které vojáci Slobodana Miloševiče 20. listopadu 1991 unesli na 300 lidí. Všechny unesené poté v nedaleké farmě uniformovaní střelci povraždili. V letech 2008 – 2009 lidskoprávní organizace Human Rights Watch zdokumentovala třicítku útoků na zdravotnická zařízení na Srí Lance. Útoky na nemocnice jsou častou kulisou válečných konfliktů. Mohli bychom vzpomenout Sýrii, Kongo, Gazu, jižní Súdán………stále častějšími nejsou jen útoky na nemocnice, ale také na další zařízení zabývající se poskytováním zdravotnických služeb. Vyplývá to ze studie Meztinárodního výboru Červeného kříže, podle které v průběhu let 2012 – 2014 došlo k 2 398 případů páchaného násilí na subjektech zdravotní péče(útoky na sanitky, výrobny protéz, rehabilitační zařízení, léčebny…..)

Útoky na nemocnice byly již z velké části jako válečné zločiny zapracovány v dokumentech Čtvrté ženevské konference v roce 1949. Nemocnice získala zvláštní ochranu a na 196 zemí světa s tímto vším souhlasilo……..jak je tedy možné, že ti, co podepsali zároveň velmi hrubě porušují mezinárodní právo?

Armáda na nemocnice útočí, protože velmi dobře ví, že jakékoli provinění v oblasti mezinárodních kodexů je velmi složitě vymahatelné. Aby Mezinárodní trestní soud mohl konat, musí k tomu mít pravomoc a oprávnění stíhat……..strana, jež se dopustila protiprávního jedfnání musí být smluvním partnerem Římského statutu, který je základem Mezinárodního trestního soudu. Pokud tomu tak není, Mezinárodní trestní soud se nemůže zabývat úrošetřováním válečných zločinů.

Vraťme se zpět k nešťastné události v Kunduzu. Afghanistán je smluvním partnerem Římského statutu, kdežto Spojené státy nikoli. Mezinárodní trestní soud nemá vůči USA žádné pravomoci. Incident je možné prošetřovat pouze na národní úrovni……..což se může táhnout celá léta……pokud Spojené státy zahájí vyšetřování na národní úrovni. V národním vyšetřování velmi často dochází ke zmatečným řízením i neobjektivnímu přístupu k projednávané věci. Mezinárodní soudní tribunály nepřinášejí spravedlnost, kdežto individuální žaloby oběti nebo rodinných příslušníků obětí mají mnohem větší naději na úspěch. Skupina Iráčanů, jejich příbuzní byli zabiti, zbiti a znásilněni britskými vojáky, vysoudila v roce 2011 odškodnění ve výši 23 000 amerických dolarů.

Jedinec zažaluje vládu, ke které armáda náleží, soudí se za odškodnění……….k tomu potřebuje advokáta poskytujícího své služby zdarma……….je tohle ta pravá a nefalšovaná spravedlnost? Volání Lékařů bez hranic po ustanovení mezinárodní vyšetřovací komise jsou prakticky zbytečná. Mnohem lepší by bylo, kdyby pozůstalí zažalovali vládu USA. S tím také pravděpodobně počítá Bílý dům. Každopádně odškodnění příbuzných nálety zabitých obětí nepřináší viníkovi trest za páchání válečných zločinů.