V předválečném Československu zůstalo 20 000 ruských uprchlíků

Média hovoří o virtuálním přílivu uprchlíků, zatímco se ministr Chovanec raduje nad tím, jak prospěšnou a velmi přínosnou byla státní politika porušující mezinárodní právo…….sociálně demokratický kabinet má sice ve svém těle ministra pro lidská práva, ale k čemu je to platné, když sociální demokraté básní, jako kdyby pocházeli z Úsvitu nebo nové Okmurovy partaje.

Politická atmosféra houstne a spolu s tím společnost tragikomicky zapomíná na svou vlastní minulost, kdy do Československa mířily tisíce uprchlíků, jež byly například v období prevorepublikového všeslovanského bratrství přijímáni, zatímco s domácími minoritami si vládní kabinet nevěděl rady. Pod rouškou první světové války prohrávající Rakousko-Uhersko v roce 1918 přijalo Zákon o ochraně válečných uprchlíků, jež následně mladá republika převzala za svůj. Události z revolučního Ruska kladly na vznikající stát Čechoslováků velké požadavky. Cinkající zbraně na pomezí Slovenska a nedalekého Polska  doprovázeli Rusové prchající ze své domoviny před hrůzami válek.

Poválečná Evropa se potýkala se stovkami tisíc Rusů, jež do hostitelských zemí mířili bez jakýchkoli dokladů. Do roku 1926 bylo takových utečenců na několik milionů. Většina států Starého kontinentu si nevěděla z právního hlediska rady. Stalinský režim se zachoval k utečencům macešsky. Dekretrem z roku 1921 schválil, že každý Rus pobývající v zahraničí déle než pět let, opouětějící zemi po 7. listopadu 1917 bez patřičných povolení, ztrácí státní občanství. Doslova lusknutím prstů se z prchajících Rusů stali lidé bez občanství. Jakékoli doklady, jež měli u sebe, pozbyly platnosti a z uprchlíků se stala horda lidí porušujících zákon hostitelské země a legislativa s nově příchozími mohla zacházet podle direktivy zákona a uprchlíci mohli klidně skončit za mřížemi jako nebezpeční kriminálníci ohrožující stabilitu regionu.

Již tenkrát, na začátku dvacátého století, bylo jasné, že kriminalizací se situace nemůže řešit. Miliony lidí a péče o ně si vynutila mezinárodní koordinaci, kvůli níž se v roce 1921 v rámci Společnosti národů uskutečnila mezinárodní konference, na které došlo k vytvoření Úřadu vysokého komisaře Společnosti národů pro uprchlíky a schválení prvního mezinárodněprávního opatření v oblasti uprchlictví: “Ujednání ohledně vydání průkazů totožnosti ruským uprchlíkům(dále v článku jen Úmluva)“.

Stalinova nenávist s krutostí Sovětského svazu zavdala příčinu k mezinárodnímu přístupu vůči válečným uprchlíkům i politickým oponentům drastického režimu, kterých se Kreml raději vzdal, případně je odsoudil k trestu smrti nebo do pracovních lágrů na sibiři. Mezi padesáti čtyřmi signatáři Úmluvy figurovalo v roce 1922 také Československo.  Na základě mezinárodně přijaté Úmluvy začaly hostitelské státy, mezi nimi také Československo, Rusům vydávat tzv. Nansenův pas, se kterým mohli uprchlíci v případě, že nenalezli v první hostitelské zemi práci, nebo dobré podmínky, cestovat do země jiné.

[quote_center]Nansenův pas získalo v Evropě v předválečných letech 450 tisíc lidí.[/quote_center]

Norský cestovatel, polárník a politik Fridtjof Nansen pomáhal uprchlíkům po celé Evropě. Jako první usiloval o vydání dokladu, s nímž by mohli uprchlíci bez pasu cestovat. Díky tomu nedocházelo ke kriminalizaci uprchlíků, jež si následně nemuseli dělat těžkou hlavu z neexistence dokladů. Rod Nansenů, zvláště Odd Nansen, se do dějin v Československu zapsal nesmazatelnou stopou. Znechucen antisemitismem ve své vlasti,  Odd Nansen z Československa na sklonku října 1939 odvezl do bezpečí Norska na 37 židovských dětí. V Norsku Nansenova nadace hledala pěstouny, kteří by se o přicházející děti postarali. Nehovořilo se však o Židech, ale o uprchlících z Československa……možná také proto projekt skončil úspěšně. Bohužel, po okupaci Norska v roce 1940 se polovina dětí na nátlak jejich rodičů do Československa vrátila……..bylo to špatné rozhodnutí, za něž děti zaplatily nejspíš svým životem.

Vraťme se ovšem k problematice uprchlíků a prvprepublikového Československa. Po porážce belogvardějců na Krymu v listopadu 1920 většina z 200 000 bělogvardějců uprchla do Turecka a odtud do Evropy.

[quote_center]Praha byla po Paříži a Berlínu třetí v pořadí co do počtu ruských uprchlíků. [/quote_center]

Do Československa jich přišlo na 40 000 a v rámci Masarykova programu “ruská akce” již zde nakonec zůstalo na 20 000. V rámci vládního programu československá vláda až do roku 1937 finančně ruské uprchlíky financovala.

Masarykova všeslovanská vzájemnost přišla mladičkou republiku “draze”. Zatímco si nevěděli politici rady s menšinami a nutili je žít podle diktátu z Prahy, Rusové dostávali vládní podporu, a to dokonce i před podporou obyvatel v příhraničních oblastech, ve kterých, zejména v období Henleinovy aktivity, vláda viděla budoucí potížisty, další imigranty přicházející do nitra republiky. Masarykův účelový nacionalismus, v jehož světlech sešel ze svých myšlenek, upřednostňoval bratrské slovany, zatímco se zle stavěl k místním Romům, českým Němcům a později také k uprchlíkům z nacistického Německa a Rakouska, protože si kravaťáci uvědomovali, že dočasnost nově příchozích není až tak dočasná.

Před vyvoláváním hysterických záchvatů by si nejdříve novináři s politiky a televizními společnostmi měli uvědomit, že do Česka, nebo Československa dávno zamířilo na tisíce cizinců a nikdo nikdy nebyl nikým ohrožený. Lidé prchali do ciziny před válkami od věky věků a zcela zákonitě jim chyběly doklady, případně jejich doklady pozbyly platnosti, nebo kvůli nízké kvalitě tisku nebyly hostitelskými zeměmi uznávány. Války s vysokou mírou chudoby a nezaměstnanosti vždy vyvolávaly přesun velkého množství lidí…..opět bychom mohli poukázat na Čechy putující za oceán do velké Ameriky. Před 139 lety jeden Američan o přílivu zámořských uprchlíků do své vlasti do novin napsal: “Raději byste měli ty barbary poslat do jejich pravých domovů, stejně jako vaše komunisty a české divochy, kteří zamořují naše ulice“. Množství přicházejících Čechů bylo některým Američanům s ultranacionálním cítěním na obtíž. Byli to ekonomičtí uprchlíci, přesto byli americkou vládou v 19. a 20. století přijímáni.

Očerňování ekonomických migrantů je hloupé a účelové. Není na tom nic špatného, pokud někdo chce, aby děti žily lépe v lepším a stabilnějším prostředí. Díky ekonomickým imigrantům roste česká ekonomika a roste počet obyvatel Česka. Odmítavý postoj je především útokem na obyvatele české kotliny, protože bez uprchlíků, migrantů nebude růst ekonomika takovým tempem a statistiky o počtu obyvatel budou také o poznání méně krásnější.