Evropská úmluva o lidských právech je projevem úcty k člověku

4. listopadu 1950 dvanáct členských států Rady Evropy podepsalo Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod, jež vstoupila v platnost 3. září 1953. Byl to historický milník mezinárodního práva, ve kterém se signatáři zavazovali k dodržování hodnot, na nichž by měl fungovat moderní svět. Ochrana vlastnictví, práva na vzdělání a právo na svobodné volby se stalo obecně závazným pravidlem. Podepisující státy se zavazovaly v šedesáti šesti článcích k lepšímu fungování světa.

O to víc smutnější je nechuť současných politiků dodržovat to, k čemu se předkové před lety zavázali. Řeč je především o Spojeném království, které odmítá ve jménu ultranacionalismu, hnědnutí politické scény a snaze premiéra dohnat radikály , dodržování lidských práv. Sada politických řešení upřednostňuje londýnskou city před člověkem. Roste bulvárem živená nenávist vůči přistěhovalcům, a proto se z Ostrovů ozývají hloupé vzkazky o tom, že by Londýn konečně mohl Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod zahodit do nejbližšího odpadkového koše.

Jako kdyby lidská práva zestárla a najednou se stala ve světlech virtuální uprchlické krize překážkou před ráznější, mnohem nelidštější politiku, se kterou by parlamentáři chtěli okouzlit své potenciální voliče. Majstrštyk poválečných časů se díky populismu přeměňuje do podobenství Popelky. Velikášská hesla i ochota zahodit lidskost varují před houstnutím atmosféry, jež by se mohla obrátit vůči každému z nás. Listina z padesátých let dvacátého století nabízí základní standarty fungování společnosti, v níž člověk znamená víc, než sada čísel, nebo fixkou napsané identifikační znaky vytvořené policistou kdesi v prostorách nádraží.

Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod známá taktéž jako Evropská úmluva o lidských právech přinesla na Starý kontinent společný, mezinárodní soud, jež mohl zasahovat do rozhodnutí místních vlád i místních soudů. Zcela správně se oslabila autonomie států, protože jedině tak bylo možné ochránit člověka jako lidskou bytost. Vládní návrhy musely být v souladu s Úmluvou a pokud se tak nestalo, byl tu nadnárodní soudní dvůr, který pochybné kodexy posoudil a rozhodl ve věci ve jménu lidství a nikoli ve jménu politických kalkůlů. Takový postup je v období rostoucího vlivu extrémistů i extrémizujících médií nevítaným, a proto není divu, že se populisticky smýšlejícím politikům nelíbí. Například takové Maďarsko muselo svou nedemokraticky koncipovanou ústavu měnit na základě tlaku nadnárodních institucí hned několikrát. Kdyby tomu tak nebylo, Budapešť by zasmrádla hnědí mnohem víc, než je tomu dnes.

Dokument, jehož výročí připadá na tento den, rukou mezinárodního soudu zasáhl i do dění v České republice, kdy nadnárodní soud ve Štrasburku rozhodoval proti zažitému rasismu i neochotě vlády zahájit inkluzivní vyučování na českých školách. Nikdo nesmí být dikriminován a všichni mají právo na vzdělání. Československo se k této filosofii přihlásilo v roce 1992 a Česká republika jako nástupnický stát by měla své paragrafy upravit přesně tak, aby byly v souladu se sjednanou Úmluvou. Bohužel, česká legislativa, a dokonce i ta československá, značně pokulhávala a je správné, že se do celého procesu zapojil také mezinárodní soud, který jednou provždy rozhodl……..avšak vláda se k štrasburskému rozhodnutí nijak nepostavila a míra rasismu je uprostřed Evropy stále stejná.

Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod dala předpoklad k mezinárodnímu řešení v otázkách lidských práv. Dala základ společným ujednáním i ochraně každého bez ohledu na rasu, náboženství, sexuální orientaci nebo sociální postavení. Jak již bylo mnohokrát řečeno, Úmluva dala také předpoklad ke vzniku soudního dvora ve Štrasburku. Ovšem to neznamená, že všechno bude fungovat hladce bez obtíží. Soud ve Štrasburku může zasahovat, rozhodovat, ale jednotlivé státy nemusí rozhodnutí vyhovět, i když by měly…..to je nejbolavější místo současného stavu, kdy politikaření lokálních vlád raději nasadí nacionalistickou notu před respektováním předem dohodnutých principů.

Přesto všechno soud ve Štrasburku je právě v těchto časech zárukou lidskosti a zároveň jedním z nepřátel dehumanistických snah vládních činitelů. Předsedové vlád žádají více pravomocí a méně evropské integrace, zatímco jedním okem zapomínají na závazky časů minulých. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod je projevem účty k člověku, a proto bychom neměli zapomínat na ochranu toho nejpodstatnějšího a nejdůležitějšího, tedy člověka, jako takového.