Nebezpečí Osvětimi žije dál svým životem

Nesnášenlivost, generalizace, nenávist k Židům i minoritám dala příležitost továrně na smrt. Na zrůdnosti holocaustu bychom neměli nikdy zapomínat, protože fanatismus s antisemitismem přenášeným do nebezpečí islamofobie v lidech nezmizel ani po více než sedmdesáti letech. Tak jako tehdy, i dnes ultrapravice s nevzdělanou částí obyvatelstva hledá viníky svých neúspěchů. Před více než sedmdesáti lety to byli Židé, dnes jsou to muslimové, jež do mysli parlamentářů vnikají jako největší příčina nedostatků “kulturně rozvinutého světa”. 

Barbarství fašismu zosobňované v Česku například Karlem Kramářem žije dál svým životem a přeměňuje ho do nejrůznějších podob a forem tak, aby nová, elektronikou omladěná společnost nebyla schopna na první dobrou pochopit, o co ve skutečnosti jde. Nikdy bychom neměli zapomenout na hrůzy minulost, protože pohled na hromady mrtvých obětí z Osvětimi je reálným důkazem, kam až rasová nenávist může dospět. 27. ledna 1945 byl Rudou armádou osvobozen  komplex nacistických koncentračních táborů v Osvětimi. Bohužel, mnoho lidí se tohoto okamžiku nedožilo, mnoho z přeživších nedokázalo vydržet následky trýznivého zacházení a po osvobození v lazaretech Červeného kříže umíralo, aníž by tito lidé na vteřinu mohli svobodně oslavovat pokoření největšího zla 20. století.

V osvětimském odkazu se ukrývá pachuť kolaborace, kdy morálně pokleslí lidé udávali Gestapu, že jeho soused pomlouvá Hitlera, nebo ukrývá ve sklepě Žida, Roma, nebo některého z pronásledovaných osob nacistického režimu. Mnoho státních režimů selhalo, bylo nacistickými dávno před německou okupací a následně pouze pokračovalo v tom, co dělalo před příchodem nácka z Berlína. V Československu, jež mělo do demokracie za Druhé republiky hodně daleko, vyústila rasová nenávist vůči Romům ve zřízení speciálních koncentračních táborů střežených českými četníky. Čech vraždil Čecha jen kvůli odlišné barvě pleti a dodnes není schopen stát přiznat v celé své šíři zrůdnost, zdegenerovanost minulosti, jež se podle historických análů v Letech u Písku podobala a v mnohém i předčila továrnu na smrt v Dachau.

V samotné Osvětimi se osvobození nedočkali romské ženy, muži i děti, jež zde byly internováni do  tzv. cikánského rodinného tábora v části Auschwitz-Birkenau. Poslední téměř tři tisíce z nich byly totiž poslány do plynových komor už několik měsíců před příchodem Rudé armády. Hrůzné vyvrcholení “cikánské” otázky, o níž hovořil v různých náznacích také Tomio Okamura, tehdy ukázalo náruč smrtící xenofobie, kdy i to nejmenší batole bylo odsouzeno ke kruté smrti.  Stovky tisíc Romů zemřelo v náručí nácka i za přispění evropských zemí, jež z vlastní iniciativy bez rozkazu Hitlera posílaly své spoluobčany do koncentračních táborů.

Nikdy bychom neměli dopustit, aby podobná zvěrstva znovu vykvetla v celé své ohavnosti zmaru. Miliony Židů, sta tisíce Romů, sta tisíce zdravotně postižených, sta tisíce homosexuálů, komunistů a dalších odpůrců nacismu bylo likvidováno za účelem ideálu rasové čistoty, po níž dnes volají kindernáckové posedávající v putykách, hajlující na ulicích, pořádajících protiromské demonstrace i pochody nové nenávisti třeba vůči muslimům v Evropě.

Neměli bychom také zapomínat na nebezpečí sionismu, jež s Židy nemá nic společného, protože sionista je ultranacionalistou, jehož ideál společenského zřízení se neliší od toho neonacistického, kdy zachování čistě rasového prostředí je nejdůležitějším ideálem, k jehož naplnění slouží xenofobie, rasismus i pravidla neúprosného a naprosto nespravedlivého apartheidu. Zhouba sionismu vytváří z Gazy dětské ghetto smrti, kdy děti jsou nuceny kvůli rasové válce, touze po vodě i pozemcích nuceny přežívat v ruinách apokalypsu připomínajícího města. Osvětim v různých obdobách přežívá i dnes a je smutné, že někteří sionisté na kongresu vzpomínají na holocaust, zatímco nemají potíže schvalovat holocaust Palestinců.

Nebezpečí holocaustu žije i v dnešní době……o to intenzivnější by mělo být připomínání Osvětimi, protože jak se mění doba, mění se “nepřátelé” novodobých neonacistů…….bohužel tento přerod se odehrává často za přispění sionistů, jež v diaspoře často spolupracují s náckoidními uskupeními třeba v “boji” vůči islámu i muslimům samotným. Evropa kromě victimizace muslimů čelí pronikání banderovců do politického spektra, vznikají ukrajinské národní spolky v mnoha evropských zemích, zatímco vrcholnými představiteli těchto spolků jsou vyznavači Štěpána Bandery. V Česku stačí pohlédnout na přední spolky a organizace, jejichž vrcholní představitelé na Facebooku neskrývají svůj obdiv ke kolaborantovi a vrahovi mnoha tisíců Židů, Rusů, Volyňských Čechů, partyzánů……fanatická nenávist ke komunismu a Rusku u mnoha Čechů zrušila obavu z nacismu a pomáhají ukrajinským ultranacionalistům v jejich propagaci třeba v masmédiích nebo pořádají za domácí i zahraniční pomoci v Praze maidan, na který přijíždějí “fanoušci Nebeské setniny” složené většinou z fašistů. Kolaborace alespoň v morální rovině nevymřela a ohrožuje demokracii nejen v Česku, ale po celé Evropě, která novodobé banderovce kvůli zahraničně-politickým zájmům přijímá jako regulerní opozici Rusku na Ukrajině.

Návrat ke starým kořenům zničující touhy povraždit odlišné je stále blíž a blíž. Jako kdybychom se navraceli v duchu starověkých filosofů do stavu tyranie, kde jakékoli počáteční nedorozumění zaviněné nejčastěji nevědomostí, musí vést k vraždící mánii vůči nepřátelům. Je simulována svoboda tisku k urážkám muslimů a samotného islámu, zatímco urážky vůči Židům a judaismu přijatelné nejsou a zcela správně jsou potlačovány justicí i vysokými tresty za vyvolávání nenávisti vůči minoritě. Jenže stejně rázným krokem by se mělo počínat vůči urážkám směřujícím proti muslimům a islámu. Tyto hry na svobody, kdy jedni mohou, zatímco ti druzí nikoli pouze živí extrémismus, a to buď extrémismus sionistů, neonacistů, tak i extrémismus islamistů, jež se příležitosti k útoku chytí jako mouchy na lep.

Všechny jevy, které vedly k Osvětimi jsou doposud živoucí a poskytují prostor k volnému pokračování například vůči muslimům. Tedy, pokud rozjetý vlak nezastavíme a nezastavíme zkázu hodnot humanismu. K nástupu nacismu dopomohlo také účelové chování velmocí, podpora generalizací, přesun předsudků do zažitého vědomí společnosti, kdy není špatné označovat někoho viníkem, teroristou, zlodějem, vyloučeným občanem, nepřizpůsobivým, vytváření populismu, ke kterému dochází i nyní.

Zažitý antisemitismus napojený na upřednostňování kapitálu před hodnotou lidského života dopomáhal ke zvětšování hrůz holocaustu. I na to bychom neměli zapomínat. Je to národní ostuda, podobně jako tomu bylo u Čechoslováků, když posílali do koncentráků místní Romy. Před Křišťálovou nocí, jež nedávno připomínalo 75leté výročí, bylo v letech 1933 – 1938  z celkového počtu půl milionu žadatelů do ostrovního království přijato na 11 000 ohrožených německých Židů. Tehdejší podmínkou pro udělení azylu byla schopnost uživit se(tato schopnost byla v praxi zaručena pomocí židovských a jiných humanitárních organizací). Němečtí Židé byli přijímáni jako “cizinci” a dočasní návštěvníci, nikoli však jako uprchlíci bez jakýchkoli záruk.

Vybíráni byli podle dobových informací bohatí lidé, zatímco chudí Židé nedostali pomoc, přestože byli režimem ohrožováni na životě. Na tuto praxi doplatili, jak již bylo v článku naznačeno, polští Židé. Ti, i když přebývali v tehdejším Německu jako levná pracovní síla a byli rovněž státní politikou NSDAP ohrožováni na životě, byli úředníky považováni za “obyčejné” uprchlíky. Právě v těchto dnech, kdy vzpomínáme na lidi bez domova pronásledované nedostatky, hladem, žízní a nejrůznějšími chorobami, neměli bychom zapomenout na tisíce lidí, kteří díky odmítnutí tehdejších Britů přišli o život. Zákon upřednostňoval majetek, i když s polskými Židy nacistická říše zacházela mnohem hůře. Polští Židé, i když měli bydliště v Německu azyl ve Spojeném království nedostali.

Minulost nám ukazuje, kam daleko je ochotna nenávist a lidská lhostejnost dojít. Zažitá islamofobie ve spojení s lhostejností, slepotou vůči dění v okolí a neochotou porozumět neznámému poskytují prostor pro potencionální opakování Osvětimi. Ani na tento fakt bychom neměli zapomínat. Nebezpečí návratu, pověstné zpátečky vzad, je stále reálné i ve 21. století