Piův sen o posílení církve před komunismem dopomohl některým náckům ke svobodě

Někteří představitelé římskokatolické církve v italském Římě a Vatikáně po skončení druhé světové války napomáhali nacistům v jejich cestě za novými identitami i pobytem v nových zemích. Typickým místem úkrytu nacistů byla papežská kolej Santa Maria dell’Anima, kde se ještě v roce 1948 kompromitovaní nacisté čekali na příhodný okamžik odcestovat do zámoří. Díky rozsáhlým nacistickým buňkám, jež přežily porážku Hitlerova nacismu, dostal Řím punc hlavního města nacistického exilu.

Esesáci utíkali před Američany a Rusy. Na Apeninském poloostrově nalezli pomocnou ruku v činech a skutcích mnoha ilegálních pronacistických organizací, jež pro nacisty vyhledávali po celém světě místo k jejich dalšímu životu. V období chaosu bylo složité rozluštit, zda Němec hledající v Římě práci je nacista nebo obyčejná oběť války žádající v římskokatolických kruzích příležitost k obživě. Nebylo v lidských silách odhalit pravost dokumentů, pravdivost jména a s tím spojenou minulost. Tato objektivní administrativní neschopnost poválečných období částečně omlouvá Vatikán a jeho služebníky z poskytování pomoci prchajícím nacistům.

Papež Pius XII. k otázkám pomoci směřované procházejícím lidem přistupoval po svém. Přemýšlel dopředu a možná proto udělal jednu velmi osudovou morální chybu, když boj proti komunismu a posílení církve před komunismem postavil daleko před morálku a toleroval raději se neptat například německých žadatelů o azyl na jejich dřívější životy během války.  Římskokatolická církev se od roku 1945 snažila podporovat věřící v odchodu ze zemí postižených komunismem. Mnohdy převládal antikomunistický názor nad tím, že ten či onen byl dozorcem v koncentračním táboře, nebo jedním z architektů holocaustu. Odpůrci komunismu se měli v odlehlejších částech světa usadit a tam rozšiřovat římskokatolickou církev a víru v Boha.

Jedním z takových “antikomunistů” byl nacista Walter Rauff. Poprvé se v Římě objevil v roce 1946, aby následně verboval své soukmenovce k odchodu na Blízký východ, kde se měli příslušníci Třetí říše zapojit do vytváření syrské armády i tamějších tajných služeb. Země Blízkého východu ve využívání nacistů nebyly osamocené. Hojně služebníky hákového kříže využíval Stalinův Sovětský svaz, Spojené státy, a dokonce i státy od nacistů osvobozené. Výjimkou nebylo ani Československo, které některé nacisty využilo k vytvoření STB, tajných služeb a mnoha dalších organizací.

Walter Rauff nebyl žádná malá bezvýznamná ovečka. Jako oficír esesáků vynalezl pojízdnou plynovou komoru, se kterou vražedná komanda v Sovětském svazu a Polsku vraždili tamní židy, Romy, duševně i zdravotně postižené. Odhaduje se, že měl na svědomí 100 000 mrtvých, které nechal výfukovými plyny zlikvidovat. V roce 1942 byl Rauff jmenován do zvláštní bezpečnostní jednotky pro Střední východ, kde měl v Egyptě pokračovat v tom, co nacisté dělali například v Sovětském svazu. Cílem plánovaných vražd měli být židé na dnešním území Izraele, Egyptě a dalších státech regionu. Blízkovýchodní mise se díky britským vítězství Rauffovi nevydařila, a tak po krátkém působení v Tunisu zamířil zase zpátky do Evropy, kde se v Miláně stal šéfem zdejšího gestapa i všech operací Sicherheitsdienst po celé severozápadní Itálii.

Na konci války se ukrýval zabarikádovaný v jednom z místních hotelů, aby se následně 30. dubna 1945 vzdal Američanům. Dostal se do jejich zajetí, ze kterého následně v roce 1946 uprchl rovnou do slunné Itálie. Zde pod jinou identitou s jinými nacionály žádal u římskokatolické církve o pracovní místo. Zpočátku byl zaměstnán v klášteře náležejícímu Svaté stolici jako zahradník, aby se posléze stal v sirotčinci učitelem francouzštiny. Jeho výkony prý byly natolik brilantní, že si za své služby od Svaté stolice vysloužil žáslužný diplom. Rauff ve Vatikánu také vyučoval němčinu. K tomuto pracovnímu místu bývalému esesákovi dopomohl údajně samotný papež, který o Rauffově minulosti nejspíš vůbec nic nevěděl.

Nicméně, jak již bylo v článku řečeno, toto nevědění bylo částečně součástí vatikánské politiky Pia XII. Vydat němce Rauffa úřadům k prošetření žadatelova původu bylo v rozporu s tehdejším názorem papeže propagujícího všeobecné usmíření a odpuštění. Jak by na takové rozhodnutí reagovali dnešní odpůrci uprchlictví? Možná by Rauffovi také mile rádi pomohli, protože nebezpečí Stalinova komunismu by jim dávalo omluvenku, proč podat vlídnou ruku někomu, kdo zabil na desítky tisíc lidí.

Rauff po setkání se syrským vysokým vojenským představitelem v roce 1948 začal přímo pod střechou papežské koleje Santa Maria dell’Anima verbovat nacisty pro cestu do Sýrie. Pomocníkem mu byl rektor koleje, rakouský biskup Alois Hudal. Rauff vyhledával vhodné kandidáty na cestu a sliboval jim skvělou budoucnost, zatímco biskup Hudal poskytoval naverbovaným nacistům falešné doklady, s nimiž by následně mohli do Sýrie odcestovat. Alois Hudal velmi dobře věděl, že se jedná o nacisty, přesto jim pomáhal. Mezi Rauffem rekrutovanými nácky byli také velitelé koncentračních táborů Sobibor a Treblinka Gustaf Wagner a Franz Stangl. Biskup Hudal požádal Papežskou komisi pro uprchlíky o pomoc a díky této pomoci dostali velitelé vyhlazovacích táborů novou identitu. Funkci rektora koleje Hudal opustil až v roce 1952, i když Vatikán o Hudalově činnosti velmi dobře věděli již od roku 1946.

Mezinárodní červený kříž měl podezření, že nacističtí pohlaváři využívají Vatikán jako “levnou cestovní kancelář” za svobodou, nicméně také mlčel. Částečně byla mezinárodní organizace, podobně jako Vatikán, postižena fanatickým antikomunismem, před kterým je kdokoli, kdo je proti komunismu, tím, komu je třeba pomoci. Část představitelů Červenoého kříže navíc v minulosti s nacistickými pohlaváry spolupracovala. Proč by tedy zrovna tito lidé měli něco namítat proti pomoci náckům, když se jich díky tomu zbavili?

Zatímco v období války mocnosti selhaly a tím způsobily zbytečnou smrt milionů. Po válce těmi se špatnými rozhodnutími ztvárňil Vatikán společně s Červeným křížem. Oba dva přihlíželi, mlčeli, zavírali oči, dívali se jinam……zatímco nacisté se statisíci mrtvými na triku unikali spravedlnosti. Přílišná nenávist vůči jednomu vytváří zaslepenost vůči druhému. Takový přístup ohýbá morálku a přeměňuje nepřátele na spojence. Komunismus je zrůdná ideologie, ale kvůli odmítání komunismu není možné považovat nacisty za pomocníky vůči komunistům.

Podobně jako tehdejší Vatikán přemýšlí současní podpůrci banderovců. Vnímají je jako fanatické odmítače komunistů, zatímco nacismus banderovců přehlížejí. Tam, kde končí lidství a tam, kde církev preferuje politiku před člověkem, téměř vždy dochází k nějakým excesům. Proto by nikdy fanatická nenávist neměla převažovat nad obyčejným myšlením.