Západ by si měl uvědomit, že Irák dávno není jeho kolonií

Média hovoří o migračních krizích, nebo Islámském státu, aníž by se jakkoli pozastavila nad tím, že Irák, Sýrie s dalšími zeměmi Blízkého východu nejsou přirozenými státy, ale subjekty evropských zájmů, kvůli kterým před mnoha desetiletími vznikly. Západ zdestabilizoval Damašek s Bagdádem. Rozhodl se do těchto míst importovat západní styl demokracie. 

Armády přijely, aby následně po několika letech území opustily, a tím ho v rozloženém stavu nepřímo předaly do rukou náboženských fanatiků, jež v sociální, ale také politicko – vojenské oblasti využívají místních nedostatků ke svému prospěchu a užitku. Wahhábisté kromě mučení, vraždění a okrádání místního obyvatelstva často “suplují” stát “sociálními programy”, kdy náboženský fanatik dá místnímu obyvateli dávku jídla, oblečení, pomůže mu na poli a získává si tím náklonnost i tichý nezájem nad válečným běsněním vůči “západu zaprodané” a naprosto “neschopné” vládě, jejíž moc sahá málokdy za hranice hlavního města.

Revoluce z roku 1958 způsobila v irácké politice zásadní obrat. Z britské koloniální správy a hegemonie zahraničím instalované hašímovské monarchie se Bagdád přeměnil v postkoloniální stát se svými typickými problémy. Staronoví politici s novým státem se na počátku snažili ledacos změnit k lepšímu, ale s kulminujícím nástupem strany Baas docházelo pozvolně k přeměně Iráku v další represivní režim. Zatímco irácký lid trpěl pod tíhou despocie, na západě se v klidu přihlíželo na politické kroky Saddáma Husajna, jež pro mnohé státníky představoval dobrého partnera ekonomických, ale také politických zájmů postkoloniální Evropy a jejich vrcholných politiků.

Genocida minorit si vysloužila počáteční kritiku, zatímco nebyla ani omylem překážkou v nových mezinárodních smlouvách, jež evropské státy se Saddámovým Irákem uzavíraly. Tyranie byla mnoha lidmi označována za orientální despocii. S válečným konfliktem v Perském zálivu v roce 1991 se na Saddáma Husajna začalo nahlížet jako na zlého šílence, jež by se bez obtíží dal přirovnat k Adolfu Hitlerovi. Oba dva měli megalomanské a krvelačné sny …….dokonce byl nový pán Bagdádu oznašován za “Šelmu Bagdádu”……..bulvár začal zmiňovat příběhy plné brutality isexuální zvrácenosti, se kterou vynikal například Husajnův syn Udaj nebo Kusaj.

V průběhu devadesátých let Saddám porušoval mnoho mezinárodních úmluv OSN, načež byl Irák podroben raketovým útokům ze strany Spojených států, Británie a Francie v roce 1993 a následně také v roce 1998. S bombardéry a stihačkami přicházel na řadu tisk. Ten v zájmu politické manipulace sáhl i po xenofobně zabarvených článcích, se kterými se náhodný čtenář navracel do zapomenutých dob koloniální politiky v kritizovaném regionu.

11. září 2001 otevřelo stavidla “střetu kultur”, kdy na jedné straně postával Západ, zatímco na té další byl v očích politiků odlišný Orient, do jehož prostor je třeba přinést západní demokracii a “civilizovaný pokrok”. Bushova administrativa útok na Irák a jeho totální destabilizaci omlouvala údajnou Saddámovou podporou terorismu, Al-Kájdy a ukrýváním zbraní hromadného ničení, proti kterému je třeba zasáhnout. Jak dnes všichni víme, Husajn zbraně hromadného ničení neskrýval a s útočníky na Dvojčata také neměl nic společného(alespoň to nebylo dostatečně prokázáno). Mainstream pod pláštíkem politických honů za terorismem znovu zahájil vykreslování Iráčanů jako těch degenerovaných, primitivních, nedůvěryhodných a zlých, proti kterým je třeba bojovat, a které je nutné přivést k poslušnosti silou západních vojsk. Jednoúčelový novinářský pohled na Irák odlidšťoval a napomáhal k dehonestujícím a často krutým praktikám “boje proti terorismu”. Orientalistické vybarvování Iráku, vytahování starých klišé koloniální správy i podhledu na “porobené” národy legitimizoval v mainstreamových médiích válku, jež při svém zrodu neměla oporu v mezinárodním právu.

Západní média začala k legitimizaci války používat také démonizování Saddáma Husajna. V tisku se také objevovaly dokonce zločiny, kterých se irácký prezident nedopustil. K něčemu podobnému dochází v boji vůči tzv Islámskému státu, kdy jsou stránky novin přeplňovány neověřenými zprávami, nebo naprostými výmysli, či překroucenými skutečnostmi. Propaganda je mocný nástroj všech režimů.

Západ v posledních letech ukazuje svou neschopnost vnímat Irák jinak, než z xenofobně pojatého pohledu kolonizátor vs. zaostalý obyvatel kolonizovaného státu. Tolerance Husajnovy politiky jako projevu orientálního despotismu přestala v okamžiku politicko – ekonomických zájmů západních mocností, pro které Saddám Husajn představoval typického moderního arabského politika, jež Arabům nepřinesl nic lepšího a příznivého. Přitom politická strana Baas společně se Saddámem Husajnem zneužila demokracie i nastalé situace ve svůj prospěch bez ohledu na ostatní Iráčany, o které se nezajímal Husajn, dokonce ani Západ. Lidé byli nástrojem, nikoli pomocníkem a patrnerem při vytváření nových hodnot lepšího a spravedlivějšího režimu.

Baas účelově vykládala iráckou historii, zatímco západní svět nezapomínal na xenofobií navoněný kolonizační pohled na bývalé kolonie, jež se díky kolonizátorům přeměnily v nové státy. Není třeba bývalý sentiment k rasismu a kulturního šovinismu jednou z hlavních příčin destabilizace? Jak dál pokračovat ze současného chaosu? Jsou řešením Západem dosazení politici? Ukrývají se za slovy “situaci mají na Blízkém východě řešit pouze arabové” skutečné touhy po převzetí moci těm, kterým má v regionu skutečně náležet? Co má větší naději na úspěch…….je to existence jednotlivých států, nebo je čas na panarabskou myšlenku? Panarabské nálady nemusejí nutně znamenat zrod antisemitismu a protiizraelských nálad.

Úvahy o sjednoceném státě Sýrie a Iráku vytvářejí ve snech Saudů i jejich spojenců noční můry, a proto je velmi složité uvažovat o takovém plánu. Především by se měl Západ jednou provždy zbavit šovinistického a rasistického pohledu na Blízký východ.