Britové poskytli pomnichovskému Československu dar na pomoc uprchlíkům

Mnichovská dohoda ukázala skutečnou povahu českého nacionalismu. Každý, kdo trochu šprechtil byl považovaný za nohsleda Hitlerovy kolony, zatímco přicházející uprchlíci představovali pro tehdejší nacionály nebezpečí nejvyššího kalibru. Antisemitismus čouhal z každého koutku za rohem, zatímco vláda z Prahy neváhala zapřemýšlet o tom, jak se přicházejících židů, lidí ze Sudet elegantně zbavit. 

Mnichovská dohoda a její plnění bylo navrženo do několika etap od 1. do 10. října 1938.

Přímo v Mnichově byla určena čtyři okupační pásma, jež měla být nacistickým Německem přebrána do 7. října 1938. Pátý sektor obývaný převážně německým obyvatelstvem měl být vymezen mezinárodním výborem zástupců mocností a Československa. Tato oblast měla být obsazena 10. října 1938.

Na berlínském výboru z 30. září 1938 mělo dojít k označení míst, ve kterých mělo dojít k lidovému hlasování. Výbor rozdělený do tří podvýborů měl za úkol připravit vše pro převzetí vybraných území nacisty. Generál Husárek měl na starosti záležitosti týkající se vojenské evakuace. Vrchní ředitel Národní banky Peroutka měl vyřešit hospodářské a finanční problémy, zatímco se nejdůležitějšími otázkami hranic a plebiscitu zabýval v historii nechvalný sukničkář a velmi krutý protektor Heydrich. Němci se od začátku snažili měnit Mnichovskou dohodu ve snaze co nejvíce narušit chod Československa.

3. října 1938 zástupci Německa Britům a Francouzům na schůzkách předložili mapu s kategorickými požadavky na zvětšení pátého pásma, ve kterých nacisté pohrozili armádou a obsazením zbytku Československa, pokud nebudou jejich požadavky naplněny. O dva dny později zástupci zahraničních mocností s požadavky Berlína souhlasili a Syrového vláda dostala 24 hodin na přijetí ultimativních nařízení, které bylo československou vládou vzato na vědomí……ostatně, nebylo v silách Prahy jakkoli vzdorovat.

Mnichovská dohoda byla citlivým  zásahem do národního hospodářství i sílící xenofobie, jež odmítala zuby nehty přemýšlet o osudech 850 000 lidí, ze kterých se vlivem událostí ze dne na den stali uprchlíci bez domova.

Francie společně s Velkou Británií pociťovaly výčitky z vynuceného diktátu, a tak ihned po přijetí Mnichovské dohody z 30. září 1938 nabídly okleštěnému Československu finanční pomoc.

Ve Velké Británii byl zřízen již těsně po Mnichovu zvláštní Britský výbor pro uprchlíky z Česko-Slovenska (the British Committee for Refugees from Czecho-Slovakia). Patronem výboru se stal starosta Londýna, který sám inicioval vznik zvláštního fondu pro podporu uprchlíků a navštívil za tímto účelem Prahu, ve které měl Britský výbor pro uprchlíky z Česko-Slovenska také své zastoupení v osobě Doreen Warrinerové. Právě tento výbor sehrával velmi významnou roli ve vyjednávání britské půjčky Československu.

Nejednalo se však o snahu pomoci mladému státu po ekonomické stránce, jako spíš o vstřícné gesto směřované vůči uprchlíkům. Mnoho z nich totiž nechtělo zůstat v rasistickém státě a ještě k tomu poblíž nacistického Německa. Lidé z okupovaných míst směřovali hlavně na Západ, většinou do Francie nebo Spojeného království. Nabízené finance ve skutečnosti neřešily nic jiného, než finanční pomoc tam, kde uprchlická otázka vzniká. To je zajisté vzhledem k současnosti velmi lákavé téma, ale Velká Británie s Francií pomocí finančního daru československé vládě chtěla napomoci uprchlíkům dostat se pryč do bezpečí. Obyvatelé Sudet prchali často finančně nezajištěni bez jediné koruny a třeba takový útěk hluboko za hranice představoval velmi nákladný podnik, který si nemohl dovolit každý. Zahraniční pomoc měla tento problém překlenout.

Sekundární částí poskytované finanční pomoci bylo vyřešení otázek v oblasti dopravy, která byla díky Mnichovské dohodě v Československu silně narušena. Železniční spoje společně se silnicemi byly doslova přeťaty.

Československá vláda se snažila nabízené situace plně využít. Jednání na návrh ministerstva financí zahájila s dárci 3. října 1938. 

Na základě rozhodnutí ministerské rady připravilo ministerstvo zahraničních věcí nótu, ve které československá strana požádala britskou vládu o půjčku ve výši 30 milionů liber. Jan Masaryk dokonce o půjčce jednal s Brity o dva dny dříve. Ministr zahraničních věcí neopomněl zmínit uprchlíky, i když vláda peníze z velké části chtěla použít na ekonomické potíže pomnichovského státu. Vláda odhadovala, že na hospodářskou rekonstrukci bude potřebovat  dvou let minimálně 20 miliard korun a v průběhu dalších pěti let dokonce 40 miliard.

Začátek diskuse o finanční pomoci Československu byl zahájen na počáteční částce 10 milionů liber

Nabízená suma měla být poskytnuta na účet Národní bance československé s tím, že další navýšení jsou na základě dalších jednání možná. Britské ministerstvo financí záhy začalo připravovat předání slíbených peněz, a dokonce v jednom návrhu se hovořilo až o 15 milionech, které mohlo z tzv. konsolidačního fondu ve prospěch pomoci Československu uvolnit britské ministerstvo financí. Říjen 1938 byl ve znamení finanční pomoci Praze. Velká Británie poskytla československé vládě desetimilionovou zálohu. Její vyplacení bylo možné na základě dopisu z 3. října 1938 mezi Ministerstvem financí a Bank of England. Následující měsíc v listopadu měl britský parlament schválit zákon, na základě kterého vyplacená záloha dostala právní rámec. O poskytnutí zálohy 10 milionů liber byla 3. října 1938 informována i francouzská vláda. Britové předpokládali, že se na jejím pokrytí Francouzi budou podílet rovným dílem. K realizaci slíbené zálohy bylo třeba domluvit detaily a československá strana musela nejprve zodpovědět několik palčivých dotazů.

5. října 1938 ekonomický poradce britského ministerstva zahraničí požádal o vytvoření malého pracovního výboru, jehož součástí měli být experti z Československa. Výbor měl předložit britské vládě návrh, jak v záležitosti finanční pomoci Československu dále postupovat. Jednalo se především o účelu, na který by peníze měly být použity. Již od začátku byly ve hře dva body: hospodářská pomoc Československu a pomoc uprchlíkům z tohoto státu odcházejících nebo naopak do něj přicházejících. Nabízená částka měla být zpočátku rozdělena na dvě částky: 5 milionů na hospodářství a 5 milionů pro uprchlíky. 8. října 1938 informoval z Paříže sir Eric Phipps, že s urychlenou finanční pomocí pomnichovskému Československu souhlasí i francouzská vláda. Delegace z Prahy musela v Londýně několikrát specifikovat, co jsou bezprostřední potřeby vlády a na co konkrétně by peníze byly použity.

V těchto dnech poprvé požadavky britské strany dostaly reálnější mantinely. Poskytnutá podpora emigrantům musí být vyplácena  bez rozdílu rasy, náboženského vyznání či politické příslušnosti. Dále vláda bude muset garantovat, že nabízená finanční pomoc nebude ve prospěch nacistického Německa.

Československá vláda nesouhlasila s dělením poskytovaných peněz a odmítala finanční částku vyplácet emigrantům. 

Praha si chtěla ponechat celou částku na řešení hospodářských otázek státu. Částečně se v tomto postoji zobrazoval vládní odpor k lidem přicházejícím do vnitrozemí. Však také vláda v rozhlasových relacích vyzývala obyvatele Sudet, aby zůstali tam, kde jsou. Nicméně, na základě tajných i veřejných setkání vedoucí úředník československé delegace v Londýně, dr. Pospíšil, předložil 12. října 1938 návrh československého memoranda rozděleného do tří částí:

  • okamžitou finanční pomoc pro 800 000 uprchlíků
  • další část vypočítávala náklady na rekonstrukci
  • třetí část řešila měnové a finanční problémy způsobené Mnichovskou dohodou

I když se v memorandu nehovořilo o přesné částce, dr. Pospíšil počítal se 17 – 18 miliardami korunami. Bylo na britské straně, jak se k československým požadavkům postaví. Londýn nesouhlasil, aby většina peněz byla použita na stabilizaci měny a spíše požadoval, aby většina peněz putovala uprchlíkům. 15. října 1938 Britové oznámili, že budou nadále požadavky Československa zkoumat a studovat. Rozhodovalo se, zda slíbenou zálohu vyplatit jednorázově, nebo v několika splátkách. Doposud nebylo jasné, jak se k celé věci postaví Francie. Britové se také obávali, aby peníze vložené na účet Národní banky československé nebyly zpátky převáděné na libry, dolary, nebo za ně nebylo pořizováno zlato. Značnou část jednání zabírala záležitost uprchlíků, se  kterou nechtělo mít Československo doslova nic společného. Okamžitou pomoc uprchlíkům v navrhovaném memorandu úředníci použili spíše jako politickou pojistku k uskutečnění dalších jednání. Uprchlické otázce mělo být podle Prahy věnováno jen minimum peněz.

Londýn velmi dobře znal poměry v Československu a velmi dobře vnímal diskriminaci německých antifašistů, židů i dalších minorit ve státě žijících. I když se o uprchlících jednalo, nebylo doposud jasné kolika osob se přesně pomoc bude týkat. Na počtech uprchlíků, jímž by měla plynout Brity poskytovaná finanční pomoc, se nemohl dohodnout Londýn s Prahou. Zároveň nebyla do poloviny října 1938 jasná textová definice uprchlíků, kterým by peníze náležely. Národní bance československé byla desetimilionová záloha vyplacena ve dvou splátkách po pěti milionech, a to k 31. říjnu 1938 a 29. listopadu téhož roku.  S odsouhlasením termínů se nadále jednalo o detailech a podmínkách užití zálohy. Dokonce se hovořilo o vytvoření “dohležitelského” úřadu, kdy by zástupce britské strany dohlížel nad dodržováním dohodnutých pravidel.

Během jednání 20. října 1938 britské velvyslanectví v Praze upozornilo vládu, že britské úřady mohou zařídit přijetí malého počtu emigrantů v dominiích(v Austrálii a Kanadě),

a že prostředky na jejich podporu budou muset pocházet ze soukromých zdrojů. Poprvé se s půjčkou začalo hovořit o britské pomoci přesídlit nechtěné uprchlíky pryč ze státu. Díky politickým jednáním se o pěti milionech určeným uprchlíkům začalo hovořit jako o daru, zatímco zbytek měl být půjčkou, která mohla být později navyšována na deset milionů liber. Bez ohledu na pozdější korekce v poměrech jednotlivých částek, byly peníze určené na uprchlíky považovány za dar.

Podstatná část půjčky měla být využita buď na přímou podporu uprchlíků, nebo veřejné práce, které by uprchlíci ve státě vykonávali

Také tento postoj zůstal ve své podstatě po celou dobu stejný. Praha takové požadavky odmítala, později pozvolna jakoby akceptovala, zatímco se s pomocí diplomacie snažila obrousit hrany k využití peněz ve prospěch ekonomických ztrát okleštěného Československa. Sudetoněmecký sociální demokrat Wenzel Jaksch se na zmocněnce britské vlády, toho času pobývajícího v Praze, obrátil s požadavkem, aby Londýn zahájil urychlenou přípravu emigrace sudetoněmeckých sociálních demokratů do britských vybraných dominií. Takový požadavek byl vhod československé vládě, která by se díky tomu nemusela starat o německé antifašisty, na které v tisku pokračoval doslova hon. Tito lidé byli považováni za předsunutou kolonu Hitlerova režimu – skryté nacistické pomocníky, i když taková tvrzení byla nemístná a zakládala se na lžích a rasismu.

Vláda podporovala antisemitské nálady s antisemitskými zákony…… na druhou stranu byla ochotna za větší příliv peněz určených na ekonomickou pomoc Československu tyto zákony odsunout stranou, nebo jejich dopad zmírnit…….

i když i zde je jasné, že se Praha snažila ono zrušení nebo zmírnění antisemitismu namířit jen vůči lidem, kteří by britský finanční dar využívali. Tento návrh vládní úředníci Britům na začátku roku 1939 také předložili. Československá vláda navrhovala vyčlenit půl milionu liber na pomoc uprchlíkům z Německa, jejichž počet se odhadoval na 5000 – asi 2500 rodin, a další půl milion liber na podporu emigrace Židů do Palestiny. Další peníze na podporu dalších uprchlíků považovala Praha za vyhozené peníze.

Je to další dějství velmi smutného příběhu, kdy Praha handlovala s lidskými právy za peníze. Pokud budou finance, nebude státem v tak velké míře podporovaný antisemitismus. O této části národní historie se mlčí, protože je na tomto příkladu více než jasné, že Československo nebylo výspou demokracie, jak se často vypráví. Antisemitismus byl v pomnichovském státě legislativně i celospolečensky natolik rozšířený, že nebylo možné dění posunout zpět……..ale vláda skrze doktora Pospíšila souhlasila za přehodnocení účelu půjčky co nejvíce zmírnit antisemitismus v zemi.

V polovině ledna 1939 Londýn souhlasil s československými návrhy na nediskriminaci pouze té části uprchlíků, kterým bude finanční obnos určen. 

Teoreticky díky tomuto rozhodnutí začal existovat dvojí typ uprchlíků: těch, na které není uplatňován antisemitismus a těch, kterých se výjimky netýkají a podléhají antisemitským nařízením. Jediné, co zbývalo určit, bylo přesné označení osob, jež by měly být z antisemitismu vyjmutí.

Uvažovalo se o těchto skupinách obyvatel:

  • uprchlíci z Rakouska a Německa, kteří nezískali československé státní občanství
  • uprchlíci německé národnosti, kteří získali československé občanství, ale z politických důvodů se nemohou vrátit do Německa
  • Židé z odstoupených území, kteří by nemohli být považováni za československé příslušníky československé národnosti či optovat pro československou státní příslušnost

Britské ministerstvo zahraničí při projednávání dohody o finanční pomoci uprchlíkům nechtělo uznat za podporované uprchlíky Židy, kteří neuprchli z odstoupených území nebo ze Slovenska, protože by to podle britských názorů mohlo vyvolat vůči Židům v Československu ještě větší nenávist. Ještě stále se handlovalo s částkami i účelem poskytnutých financí s jejich budoucím navýšením. Rovněž se hovořilo o tom, že by se v budoucnu mohl okruh lidí, pro které je příspěvek určen, zvětšit. Spekulovalo se o tom, že by do výčtu podporovaných uprchlíků spadali také Čechoslováci prchající z podstoupených území. S tím, kdo uprchlíkem je a není, se velmi často pohybovalo a dokonce došlo z britské strany k vyčlenění ze smluv lidí bez státní příslušnosti.

Konečné znění o chystané půjčce a jejích podmínkách vzniklo 27. ledna 1939.

Britská strana trvala na československém závazku, že uprchlíkům umožní nejen další emigraci z republiky, ale zároveň uvolní všechna jejich finanční aktiva v ČSR. Zároveň vláda musela souhlasit s tím, že nebude uprchlíky nutit násilím k emigraci. Na základě podepsané smlouvy mělo být Československu poskytnuto celkem 12 milionů liber, z čehož bylo již předem poskytnuto 10 milionů liber jako záloha. Z této částky pak 4 miliony liber tvořil zvláštní dar určený zejména pro pomoc další emigrace uprchlíků a 8 milionů liber představovala půjčka pro vytvoření podmínek pro přijetí uprchlíků z odtržených území.

Většina financí poskytovaných z britsko-francouzskou půjčkou měla být využita na problematiku uprchlíků, a teprve poté, až by záležitosti uprchlíků byly vyřázeny, mohl být zbytek použit na hospodářské problémy Československa. 

Poskytovaná finanční pomoc měla být na základě příloh určena:

  • uprchlíkům, kteří před 21. květnem 1938 žili na území, které Československo nuceně odstoupilo v Mnichově, ocitli se na československém území a nemohli optovat pro československé občanství
  • uprchlíkům německé či rakouské národnosti, kteří uprchli do Československa před 30. září 1938 a nacházeli se na pomnichovském československém území
  • jakékoli další skupiny uprchlíků, na nichž se smluvní strany dohodnou v budoucnu.

K usazení Čechoslováků prchajících ze Sudet měla být použita ona 8milionová půjčka. Třetí příloha smlouvy zrčovala maximální výši plateb pro uprchlíka a jejich rodiny. Mělo se jednat o maximální podporu ve výši 200 liber šterlinků (50 000 KČS). Jednání byla ukončena 30. ledna 1939.

Vláda slovy dr. Pospíšila souhlasila s tím, že poskytne další finanční prostředky nezbytné pro podporu sudetoněmecké emigrace do Kanady

Na doporučení Ministerstva sociální péče se měla vláda zabývat emigrací Židů do Palestiny. 28. ledna 1939 britské úřady v této věci uvědomily správu britských domínií o příchodu uprchlíků z Československa. Austrálie souhlasila s udělením 15 000 vstupních víz pro období 3 let, a to především pro sudetoněmecké antifašisty. Britské úřady totiž předpokládaly, že z Československa bude chtít emigrovat na 15 000 Židů, 19 000 Němců a 2000 Maďarů. Zákon o půjčce Československu byl v britském parlamentu schválen a 28. února 1939 paragrafy dostaly královský souhlas.

14. února 1939 došlo k dalším změnám ve výčtu osob, které by dostávaly britský příspěvek. Bylo rozhodnuto, že do programu nebudou zahrnuti Židé, kteří uprchli do Československa po 30. září 1938 z Německa a Rakouska. Zahrnuti do projektu měli být jen ti Židé, kteří prchli po tomto datu z území odstoupeného po Mnichovu. Zároveň slovenští Židé měli být z britských prostředků podporováni podle dohody, jen pokud do českých zemí uprchli před 27. lednem 1939.

Je to smutný příběh, kdy pražské obavy z masové imigrace vládou nenáviděných Židů omezovaly využití zahraniční pomoci

Vzhledem k událostem 14.–16. března 1939 stačilo pomnichovské Československo využít k dohodnutému účelu jen menší část daru. Do 15. března 1939 bylo z poskytnutých prostředků odčerpáno 3 250 000 liber (750 000 liber z daru pro uprchlíky a 2,5 milionu liber z půjčky).

Období druhé republiky je velmi smutné a ukazuje sérii selhání, na která jako národ rozhodně nemůžeme být hrdi. V článku není příliš zmiňovaná francouzská část smluvní strany, protože hlavní dějovou línii představovala britská strana. Zdrojem pro vytvořený článek byla kniha “Do poslední pence”.